A přijde milostivé léto

6. 1. 2010 / Klára Alžběta Samková

Státní dluh trhá rekordy, schodek státního rozpočtu grandiózně vzrůstá, peníze částečně mizí neznámo kam. Parlament předstírá, že přijímá zákony, a není zřejmé, koho vlastně zastupuje.

Vládne volbami neustavená vláda a občané doufají, že bude vládnout co nejdéle, pokud možno napořád. Objektivně totiž hrozí, že s novými volbami přestane fungovat i nepatrný zbytek toho, co v tomto státě ještě funguje.

I ti, kteří se o politiku zajímají, se o ni zajímat přestávají, neboť souhrn všech katastrof již není možné analyticky vyhodnotit.

Přestože se i mně zdá nemožné se v současném dění orientovat, je mi tato situace svým způsobem důvěrně známá.

Povšimnula jsem si jedné společné věci: tou je fakt, že základem všech problémů jsou vztahy. Vztahy mezi lidmi, politickými stranami, lobbistickými uskupeními, spolky, i mezi jednotlivci, jejichž zájmy se opět znovu a znovu přeskupují dle okamžitých potřeb.

To, co je příčinou události s katastrofálními následky, a to, co se začíná bortit, jsou klientelistické sítě spředené právě ze vzájemných závazků, protislužeb, synergických či antagonistických zájmů. Jimi je naše společnost prosíťována nerozšifrovatelným způsobem.

Dvacet let »budování«

Tuto klientelistickou síť jsme/jste budovali dvacet let. Já na bráchu, brácha na mě. Justiční mafie státních zástupců a soudců i advokátů.

Velká kuponová privatizace, která zlegalizovala znárodnění provedená komunistickým režimem, a tak je definitivně zabetonovala, vyvedla na světlo boží do té doby neoficiální komunistické majetky. Zbytek se »ošetřil«.

Kde bylo třeba, získal se titul, obsadilo se místečko a případně hrozící trestní vyšetřování se příslušným způsobem místně přeneslo do příznivějších vod.

A pak tu máme Hospodářskou komoru, nastupující arbitrážní soudy, Exekutorskou komoru, Policejní akademii i Českou advokátní komoru. Každý tento subjekt si zprivatizoval kousek státní moci.

Z personálního hlediska instituce následuje squadra ministerských náměstků a vedoucích odborů nenápadně následovaných parlamentními úředníky, hybateli jednacích řádů a jiných technikálií, které ve svém důsledku však rozhodují o věci samé.

Nezapomenutelná a neopominutelná je úloha banksterů (kříženců bankéřů a gangsterů) a jejich fondových odnoží.

To vše lehce opepřeno estébáky, z nichž mnozí skončili na místech, na kterých ještě lustrační osvědčení nebylo třeba. U některých obzvláště potřebných soudruhů ve vázacím spisu došlo k záhadné změně data narození, k použití jinojazyčné varianty křestního jména, u některých se originál spisu »ztratil«.

Tím ztracením ovšem rozumějme dobré ukrytí, nejlépe do pár beden s »Akty Z«, o kterých se ví s určitostí pouze to, že skončily někde jinde než polité benzinem na smetišti tak, jak se to po listopadu 89 stalo s řadou dalších - možná nepodstatných - listin.

Následkem existence mystických beden spousta lidí toho na sebe navzájem spoustu ví a jiní zase vědí, že to vědí. Když se karty rozdaly, začalo se kšeftovat, čemuž se také říkalo podnikání. Ti, kteří začali podnikat doopravdy, s čistým štítem, se nestačili divit. Základem tohoto kšefto-podnikání byly pochopitelně opět známosti a zapojení se do klientelistických sítí. Ty se rozšiřovaly nejdříve pomocí úplatků, ovšem zhruba od přelomu tisíciletí je začaly střídat systémy vzájemných protislužeb.

Výhodné protislužby

Po vyčerpání systému jednotlivých protislužeb se jediným vhodným všimným staly dlouhodobé zakázky, a to, pochopitelně, nejlépe státní, nejlépe na regionální úrovni.

Nastává však malý problém: Český rybník malinký, lidí málo, všichni se navzájem, že ano, tak nějak potřebují, všichni se přece, koneckonců, tak nějak znají, všichni se nakonec tak nějak domluví. Když kvůli ničemu jinému tak proto, že příště by zase mohlo dojít na toho žalobce, co chce nyní soudit.

Situace jako by se ze dne na den nerozpletitelně zašmodrchala. Konkurenční projekty si začaly konkurovat nad únosnou mez.

Vztahy s vlivnými známými i mezi nimi samými navzájem se dostaly do vzájemně protichůdných poloh, kdy v jednom »projektu« se dotyčný stal neopominutelným spojencem, v jiném případě však vystupoval v roli úhlavního nepřítele. Obvykle se tak dělo ještě přes třetí osoby, aby náhodou dualistická role toho kterého mocného nebyla snadno odhalitelná. Tak se stalo, že řada aktérů ani nemá potuchy, kolik rolí, jaké a kde vlastně hrají.

Nenávidí vás? Postoupíte!

Do vysokých funkcí začaly být obsazovány osoby nikoliv dle své kvalifikace, leč dle toho, kdo dosáhl nejmenšího společného jmenovatele v počtu osob, kterým vadil, případně největšího společného jmenovatele osob, kterým byl zavázán, a mohl tudíž prospět.

Inovativním přístupem posledních týdnů pak je, že do nejvyšších funkcí jsou kandidovány osoby nenáviděné největším počtem vzájemně se jinak nenávidějících osob - mezi těmi však panuje shoda, že dotyčného je třeba se za každou cenu zbavit.

To, že se tak učiní posunutím na nejvyšší funkce, považují sice všichni za smutné, ale pro řešení okamžitých peripetií je to snesitelnější než provozování úvah, jak si bude dotyčný počínat poté, až se za pár let z funkce zase vrátí. Snad se jej podaří zase nějak zpacifikovat...

Protichůdnost vlastních zájmů všech zúčastněných se prokombinovala do takového stavu provázanosti, že klientelistická síť přestala pružit. Přestalo být možné problémy neviditelně odstranit. Zahlazením jednoho problému se automaticky vytvořily zcela nevhodné důkazy o nekorektnosti - možná i nezákonnosti - dalšího jednání. Síť se začala dominovým efektem kácet.

Kauza Čunek byla jen takové polechtání peříčkem u nosu, aby někteří členové sítě kýchnuli. Plzeňská právnická fakulta se mi jeví být docela solidní předehrou. To skutečné protržení klientelistických sítí, které má zásadní vliv na chod celého systému, nás však dle mého názoru teprve čeká. Nemám ovšem sebemenší zdání, jakým způsobem se bude odehrávat a z kterého směru přijde - z výrobní sféry a ekonomiky?

Když aproximuji tu houstnoucí řadu zádrhelů, kterým je naše společnost vystavena, vychází mi vrchol krachu současného vztahového systému k termínu příštích řádných voleb - na léto 2010, které bude létem milostivým.

Návrat k bibli

»Milostivé léto« je ovšem terminus technicus, je to termín biblický a v moudré Knize knih je radno se i dnes poučit, co nás čeká.

Podle Mojžíše se má každý 50. rok slavit jako milostivé léto. V něm se bez náhrady vymazávaly dluhy, propouštěli se otroci, vracely se zcizené statky a půda. Jednalo se vlastně o úplné smazání dosavadních vlastnických a dlužních vztahů, vztahů vzájemných výhod, o umělé a plánovité rozbití společenských klientelistických sítí starozákonních dob, které se tak nadměrně provázaly, že se staly nefunkčními. Bez tohoto nového počátku ani starověká biblická společnost nemohla dál existovat.

Od dob Mojžíše jsme se přece jen trochu zkomunikovali, takže místo padesáti let jsme dospěli do stavu, kdy je nutno vyhlásit »milostivé léto« za let dvacet. Naše dnešní klientelistické sítě a vzájemné vztahy jsou tak neudržitelné, že praskají, propadají se, jsou nedohledatelné a nezmanažovatelné. Připomínají zdánlivě jednolitou ledovou plochu, která je však již postižena jarním táním.

Ať šlápnete kamkoliv, zdánlivě pevný led se pod vámi proboří a praskliny rozbíhající se od místa vašeho pádu naruší i velmi vzdálená místa, která zdánlivě nemohla být ohrožena, natož postižena.

Milostivé léto ohlašovali kněží troubením na beraní roh - šofar. Marně se rozhlížím kolem, Kdo by mohl dnes zastávat tu kněžskou funkci a pozdvihnout roh k ústům, aby zadul.

Naděje jsou malé, ale jsou.

Je spousta vzdělaných mladých českých lidí, povětšinou roztroušených po světě, kteří nakukují pod pokličku. Zkoumají, jestli už je ta naše česká kaše připálená dostatečně, aby ji bylo možno obecným konsenzem prohlásit za nepoživatelnou, vyhodit ji na hnojiště a začít ten hrnec drhnout.

Jestliže se kdesi v moravském klášteře uchovala povědomost o tom, kde je ve skutečnosti hrob Anežky České - a ukazuje se, že ta naděje nemusí být lichá -, pak je možné, že někde, třebas na půdě opuštěného statku, visí na podkrovním trámu šofar.

Stačí jen naplnit plíce čistým vzduchem a zadout.

Psáno pro časopis Ekonom, - publikováno v jeho současně aktuálním čísle.

Vytisknout