Vedení Fakultní nemocnice v Ostravě znemožňovalo synům přístup k umírající matce

6. 1. 2010 / Petr Kopec

Marie Kopcová byla 23. 10. 2009 v relativně dobrém stavu, až na jedno její zvracení, které neslo známky krve, přijata na Interním oddělení Fakultní nemocnice v Ostravě. Důvodem byla předběžná opatrnost, s níž jsme ji s bratrem nechali, na základě rady lékaře, hospitalizovat z důvodu pozorování. Další lékařské informace, coby laik, předávám tak, jak jsem je dostal. Za několik dnů moje matka podstoupila gastroskopické vyšetření, po němž bylo zjištěno, že nemůže přijímat potravu perorálně. Otekla a viditelně se jí přitížilo. Operace však byla z důvodu vysokého věku vyloučena. Za této situace jsme si s bratry udělali služby a několikrát denně jsme ji navštěvovali (já jsem se kvůli tomu dočasně "přestěhoval" ze svého pražského bydliště do Ostravy). Díky kapačkové léčbě -- a myslím, že i díky naší přítomnosti -- se po třech týdnech "zázrak" stal. Otok zmizel a CT vyšetření ukázalo, že ze žaludku další krvácení nehrozí. Matka tedy začala být postupně převáděna na tekutou stravu a pitný režim. Ukázalo se však, že ve svém věku po stresech, které si při všech vyšetřeních zažila, nebude chtít přijímat dostatečné množství tekuté stravy a tekutin od odborného personálu. Ověřili jsme si několikrát, že od nás, jejích synů, s našim pohlazením takřka po každém polknutí, přijímá takové množství všeho, že za pár dnů bychom ji -- v účinné spolupráci s lékaři -- mohli převést do hospicu, kde bychom s ní mohli trávit neomezeně poslední dny i noci jejího života.

Do toho však v neděli 29.11.2009 přišel interní zákaz běžných návštěv, který byl odůvodněn epidemií prasečí chřipky. Přestože jsme měli možnost navštěvovat matku na samostatném pokoji, který jsme jí zaplatili, tento zákaz nás syny de facto odstřihl od dosavadní péče, kterou jsme své matce dosud poskytovali, a neumožňoval nám věnovat naší matce jedinou možnou péči, kterou byla po předchozích zákrocích ochotna plně přijmout. S prosbou, abychom s matkou, která podle všech známek odchází, mohli trávit stejný čas, jaký jsme měli možnost jí věnovat před "prasečím zákazem", jsme pohořeli; odmítl nás přijmout jak náměstek ředitele pro léčebnou péči MUDr. Josef Srovnal, který nařízení pro fakultní nemocnici vydal, tak i přednosta interního oddělení Doc. MUDr. Arnošt Martínek, CSc.

Za uvedené situace jsme tedy napsali primáři Martínkovi následující dopis:

Za dveřmi primářské rezidence nám byl obratem primářem do rukou strčen následující nepodepsaný a neorazítkovaný prefabrikovaný formulář (citace a zvýraznění jsou doslovná):

Tento harmonogram s možností hodinových návštěv nejen že naprosto neřešil bezprostřední potřebu nás bratrů být k dispozici, nablízku a ku pomoci ženě, která nás přivedla na svět -- navíc v objektivně zdůvodnitelné nutnosti zapojit se do spolupráce na tom, aby si tyto poslední hodiny či dny nezkrátila odmítnutím přijímat potravu a pitný režim!

VE ČTVRTEK 3. PROSINCE NÁM NAVÍC ODEPŘEN PŘÍSTUP K MATCE I V ONOM SYMBOLICKÉM ROZMEZÍ JEDNÉ HODINY DENNĚ, NEBOŤ POVOLENÍ NEBYLO JEŠTĚ OPATŘENO RAZÍTKEM A PODPISEM PRIMÁŘE, KTERÝ NEBYL K ZASTIŽENÍ! A TO V SITUACI, KDY JSME PO CELOU DOBU POBYTU MATKY V JEDNOLŮŽKOVÉM NEMOCNIČNÍM POKOJI PLATILI 310 KČ DENNĚ ("NADSTANDARDNÍ PÉČE" + NEMOCNIČNÍ POPLATEK)!

Potřebné oficiálie jsme díky své píli sehnali až druhý den, kdy nám byl konečně přístup k matce umožněn.

Následující dny jsme při dodržení všech přísných pravidel karantény (oděvy, obuv, počet navštěvujících, přesná časová stopáž) navštěvovali matku pod přísným dohledem zdravotnického personálu, jak z hlediska dodržování času, tak počtu osob. Při sebedrobnějším překročení časové dotace jsme byli tvrdě vykázáni výroky typu: "Nedovolím! Mne by vyhodili a vám by vzali výjimku!"

Matka, která během měsíce a půl přišla o zbytek sluchu, s námi nyní komunikovala nonverbálně. Po každé pauze v naší péči je na ní znát především dehydratace. Nechápala naši situaci, pár desítek minut uhýbala očima (zlobí se na nás za naši nepřítomnost), ale potom od nás přijala tekutou stravu i čaj. Před naším odchodem nás pevně držela za ruce, dívala se nám pevně do očí, a nakonec klidně usnula.

Z toho důvodu jsme se snažili apelovat na lidské cítění personálu a v rámci možného VĚDOMĚ PORUŠOVAT SJEDNANÉ PODMÍNKY CO DO DÉLKY NÁVŠTĚVY A NAŠEHO POČTU. Lidské cítění tak samozřejmě zvítězilo nad absurdními pravidly a strachem zaměstnanců českého zdravotnictví, a tak se nám několikrát povedlo krátce prodloužit návštěvu. (Našla se vyjímečně dobrá dušička, která přivřela "dozorčí" oko a pootevřela odvážné srdíčko ve prospěch alespoň několika minut navíc.) Tento druh naší "lidské taktiky" (i když možná to bylo našími neustálými žádostmi a otevřeným vyjadřováním vůle po změně věcí) nakonec slavil úspěch, když se nám po dohodě s matčiným ošetřujícím lékařem podařilo 11. prosince (po dvou týdnech "výjimečného stavu") prosadit maminčino přeložení do ostravského Hospicu Svatého Lukáše.

Paliativní hospicová péče garantuje (bez ohledu na epidemiologickou situaci) možnost trvalé přítomnosti blízké osoby 24 hodin denně; pokoj naší maminky je vybaven přistýlkou pro členy rodiny. Kapacita v hospici Svatého Lukáše je 30 lůžek se standardním nemocničním vybavením: centrálním signalizačním zařízením, rozvodem kyslíku, a nadstandardem kterým jsou elektricky nastavitelné polohovací postele, či připojení k internetu (kterým posílám tento článek). Tyto služby v našem případě, na rozdíl od matčina pobytu v nemocnici, navíc pokryje přiznaná sociální dávka ve výši 12.000 Kč pro nemohoucnost.

Podle zakladatelky českého hospicového hnutí MUDr. Svatošové je pro umírajícího nutná nejen lůžková, ale také odpovídající hospicová péče v domácím prostředí. "Obě formy jsou potřeba. Jedna druhou nenahrazuje, ale vzájemně se doplňují. Pro jednoho a téhož pacienta je někdy vhodná domácí péče. Pak se ukáže, že v určitých situacích nestačí a je nutná péče lůžková. Poté je zas čas vrátit se z lůžka domů," popsala přední česká gerontoložka a thanatoložka Marie Svatošová.

I zde, v hospicu, pokud není někdo z dětí, či alespoň kdokoliv z blízkých, permanentně přítomen, kdokoliv z "odsouzených na smrt" psychicky velmi trpí odloučením od domova a svých nejbližších. Za ty dny zde jsem se nesetkal s nikým, kdo by trávil noc u svého umírajícího blízkého. Přitom jsem učinil zkušenost, že právě večer a ráno, někdy také v noci, nás však potřebují nejvíce. Pro pocit jistoty, pohlazení, podání, utěšení. Každá další jen krátká návštěva blízkých a posléze loučení je jen jitří a láme duševně steskem. Každé další přijaté sousto a pití jen od odborného personálu se postupně zmenšuje a zmenšuje a láme je tak nechtě fyzicky. Mnohem dříve, než by se tak pravděpodobně stalo trpělivým podáváním od vlastních milujících dětí.

Já osobně -- i oba mí bratři -- věříme, že fyzický odchod ze života není jen jakýmsi běžným biologicko-vegetativním procesem, ale že jde o zásadní existenciální předěl, na který má být člověk láskyplně připraven a trávit ho pokud možno v prostředí rodiny a blízkých lidí. Tento náš náhled autoritativně podporují nejnovější výzkumy z oblasti gerontologie a thanatologie.

Jsem přesvědčen, že hlavy Fakultní nemocnice v Ostravě tyto výzkumy znají. Pokud se nepokusí o radikální nápravu, vzpomenou si na ně možná, až budou sami dožívat, odkázáni na nemocniční mechanismus, který nemohli (nebo nechtěli) učinit lidštějším...

Vyjádření nezávislého klinického lékaře odjinud:

Informace v článku jsou alarmující, ale mohou být zkreslené emoční zátěží. Jedna věc je nabíledni: nepochopím, proč nebyla povolena individuální návštěvnost u pacientky s 91 lety. Epidemiologická situace nebrání povolení návštěv v individuálních případech, navíc na nadstardních pokojích. Tam bych viděl přezíravost až hloupost. Věc by to asi příliš neřešilo jako takovou, a blízcí jsou blízcí... Informace jsou kusé, ale to, co z toho cítím, je jistá nekomunikativnost. "Off record" primář Martínek je svojí "komunikativností" docela proslulý.

Vytisknout