Pátek třináctého, Dvacítka, škola, Liberec a listopad

20. 11. 2009

Taky jsme tam vytvářeli živé obrázky s číslicí sjezdu KSČ nebo jiného výročí v tuzemsku či zahraničí (myslím tím SSSR). Na rozdíl od studentů nejmenovaného gymnázia v L jsme však už týden před tím, navzdory větru a dešti poctivě nacvičovali a kdo byl statečný, dostal za odměnu první mávátko, se kterým se šlo "naostro". Vedení školy bylo z tribuny stranickými funkcionáři pochváleno za dobrou práci s mládeží a my jsme museli mávátka vrátit, čehož mi bylo nejvíc líto. Slabší jedinci ulehli s chřipkou, ale těm to líto nebylo. Na závěr jsem všem popřála ničím nerušený klidný svátek s živými obrázky, které budou tvořeny se skutečnou radostí, láskou a budou je hřát u srdce po celý život. Tím pro mne pátek třináctého i s veselou příhodou s dvacítkou na nejmenovaném gymnáziu v L definitivně skončil. Mám dojem, že by mě už nikdy nenapadlo se k uvedenému tématu vracet.

Bohužel pátek třináctého je pátek třináctého, a pokud se s ním nevypořádáte, tak Vás vždycky dožene. Jak je Vám jistě známo, můj syn Jan je studentem sexty na Vaší škole. Není to žádný premiant a do vzorného studenta má taky daleko. Spíš naopak. Proto pravidelně navštěvuji internetové stránky školy. Zajímá mě hlavně rozvrh a známky mého syna. V minulém školním roce dostal napomenutí za neoprávněné opuštění školy, tak se musím přiznat, že ho trochu hlídám. V pondělí po kliknutí myší mě pátek třináctého dohnal podruhé. Dvacítka se konala na naší škole. První moje reakce -- do ničeho se nepleť, ono to nějak vyšumí. Ale pro jistotu jsem napsala autorovi a požádala ho o to, aby mi poslal případné reakce na jeho článek, neboť jsem událostí přímo dotčena. Kromě Vaší reakce se jednalo vesměs o více či měně rozhořčené žádosti o konkrétní údaje z dané akce.

Mezi psaním těchto řádků jsem letmo nahlédla do BL, a to mě pátek třináctého zrovna dohnal potřetí. Dvacítka v pátek třináctého se posunula do úplně jiné roviny. Nechci mít pátek třináctého po celý rok, proto se s ním pokusím vypořádat hned. Od této chvíle není tento dopis určen pouze naší škole, ale všem, kdo se k danému tématu v Britských listech vyjadřují. Po přečtení doposud zveřejněných příspěvků musím říct, že jste všichni skvělí! Pro mne jako člověka, kterého se diskutované téma přímo dotýká, je nepodstatné, zda jste sympatizanti nebo odpůrci "Dvacítky". Podstatné je, že jste nemlčeli a nebáli napsat svůj názor, proto že já osobně jsem měla všelijaké pocity -- suďte mne a hoďte třeba i kamenem. I když je autor článku pan Žák v některých příspěvcích považován za "starou strukturu" (pamětníci jistě znají tento termín) a škůdce našeho gymnázia, nelze mu upřít zásluhu na tom, že položil základy skutečného mostu mezi "naší" totalitou a demokracii, ve které žije dnešní generace studentů. Otevřel reálnou diskusi na reálné téma namísto filosofování nad historickými fakty z knížek dějepisu. Někde jsem četla, že kdo nezná a nepochopí svou historii, je odsouzen k tomu prožít si ji znovu. Všem je vám jistě jasné, že vím, jak oslavy pádu totality na našem gymnáziu probíhaly. Zdvořile vás proto žádám, neptejte se na detaily. Opravdu to nepovažuji za důležité. Podstatné je, jak to cítí studenti a vedení školy. Oni spolu žijí a nejlíp vědí jak. Jenom oni můžou posoudit, zda studentský senát není jenom obdobou totalitního SSM a zda je vedení k něčemu nutí nebo inspiruje. Zároveň jsou to taky jen a jen oni, kdo to může, ba dokonce musí řešit. Vlastně nemusí, ale v tom případě se jim nácvik zvonění klíči bude jednou určitě hodit. My jsme nakonec taky po dlouhé době museli vyjít do ulic a báli jsme se, ne že ne. Nikdo by to za nás neudělal a Britské listy by dnes vycházely papírově v samizdatu -- možná. Ale to už je jiné kafe.

Já mám dojem, že současná mládež vnímá totalitu jako něco dávno minulého, co s jejich současným životem nemá nic společného. Ani ji nenapadne hledat nějaké souvislosti, natož možná řešení svých problémů. Co když nás, staré totalitní harcovníky, chtěli liberečtí studenti jenom upozornit na to, že jsou tady a jsou úplně stejní, jako my zamlada? Co když oslava Dvacítky skutečně znamená vyjádření jejich obdivu k nám a k tomu, co jsme před dvaceti lety dokázali? Co když náš tím žádají o pomoc a radu jak být svobodní a šťastní, stejně jako my před dvaceti lety? Jsou to všechno jenom řečnické otázky, ale každý z vás, kdo reagoval, přispěl značnou mírou k jejich zodpovězení.

Na závěr nezbývá než poděkovat:

• panu Ladislavu Žákovi za to, že toto téma otevřel a možná ani netušil, jak velký ohlas bude mít
• vedení Gymnázia v Liberci za to, že nezůstalo v anonymitě a otevřelo se veřejné diskusi jako vlajková loď i pro jiné instituce
• slečně Šárce Svinkové, která se nebála připojit a prezentovat svůj názor veřejně jako studentka. Doufám, že ji budou následovat i další.
• a vám všem, kteří se k danému tématu vyjadřujete ať tak nebo tak. Jak je vidět, toto téma není tak marginální, jak se na první pohled zdá.
• panu Čulíkovi a celé redakci Britských listů za to, že poskytla této diskusi svobodný a nezávislý prostor k vyjádření.

Myslím, že tu všichni ukazujeme mladé generaci příklad, jak se inteligentně dají řešit názorové rozdíly i bez házení vajec a strachu z následných postihů.

S úctou

Ing. Jana Dámová

Liberec

Vytisknout