Poprask tak trochu pro nic

20. 11. 2009 / Pavel Skácel

Když čtu obsažnou a bouřlivou diskusi kolem počinu studentů na gymnáziu v Liberci, tak se nemohou zbavit pocitu, že někteří glosátoři žijí dost daleko mimo realitu, kterou se marně snaží nakvašeně postihnout. Proto také nevidí tu jinou (řekl bych, že početnější) masu studentů, která nepodnikla vůbec nic a při otázce "Co je to trikolóra?" jenom zírá. Připomínajíc tak jistého populárního herce v českém postmoderním a tragikomickém filmu, při poslechu velmi proslulé národní písně.

Sám každý den vstupuji do interakce učitel-student, nesu kůži na trh, abych přinesl "řeřavý uhlík", anebo zjistil, jaká vlastně ta nová generace je, nebo není. A jako takovou se ji snažím přijmout. Bez srovnávání a přirovnávání, a řazení do jakých si pomyslných škatulek. Je to totiž naše nástupnická generace. Nevznikla z ničeho nic. Je pokračováním nás samých, ať se nám to líbí, nebo nelíbí.

K pochopení, a možná osvětlení popisovaného pokusu o oslavu slavného výročí, mne vede znalost jednoho dávného experimentu ve Velké Británii, blahé paměti. Šlo o to zjistit, kdo bude v luštění křížovky v nedělních Timesech rychlejší. Jestli nedělní vzorek lidí -- nadšených luštitelů (jako valná většina Britů), anebo pondělní vzorek stejného či podobného složení, kterému byl přístup ke křížovce v neděli znemožněn. Sociologové při vyhodnocení výsledků došli k překvapivému závěru. Pondělní skupina byla rychlejší, protože řešení už prostě bylo ve vzduchu. Mezi nimi.

A ono toho mezi námi dnes ve společnosti (a nejen naší české) visí víc než dost, a nejen ve vzduchu. Studenti gymnázií (bezesporu určitá elita mezi středoškoláky) nežijí ve vzduchoprázdnu. Jsou doopravdy tou Bílou tabulí, která je popisována námi všemi, naší nevychovaností, naší každodenní zapšklostí a nevraživostí, malichernými spory, neustálými vytáčkami, naším pokřiveným, anebo vyhraněným pojetím jejich tzv. "formování". Anebo jeho absencí. Dráždíme je věčným "ňahňáním" se v minulosti, pro kterou nám nezbývá čas na přítomnost, potažmo na budoucnost. Věřte nebo ne, naše nedávná minulost je jim "šuma fuk". Víte jak (velmi výstižně) nazývají mnozí mí studenti současnost? Cochcárna. Každý si může dělat - co chce...

Studenti na všech středních školách jsou myslící lidé s bezvadným pozorovacím spektrem. Jako houba nasávají všechny naše nepřesnosti, ulívky, dvojí pojetí reality, neukázněné chování na silnici, trojí výklad zákonů a pravidel. A dost se jim i hnusí (stejně jako kdysi nám) jedna jediná veliká a zářící neměnná pravda. Zhusta opovrhují ideologií, a asi ani Blisty by proto nemohly publikovat jejich názory na některá slovutná periodika.

Každý z debatérů hledá všelijaká barvitá a poněkud exotická vysvětlení popsaného happeningu v Liberci. Mne napadá jedno jediné. Kluci a holky (a performer, co je vedl) si z nás docela slušně vystřelili, a teď se náramně baví, jak se jim to, podšívkám, povedlo. Oni totiž velice dobře vědí, že (na rozdíl od nás -- před těmi dvaceti a více lety) jim to dnes už naštěstí může hladce projít.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 20.11. 2009