Koryta nového věku a hořké poučení o nepolitické politice

21. 11. 2009 / Štěpán Kotrba

Část těch, kteří lidskoprávní agendu povýšili na axiomata života v pravdě, si sama byla vědoma ošidnosti realizace etických imperativů v reálném světě politiky, v rámci kterého probíhal chartistický "paralelní diskurs s mocí" . Snad proto se utvořilo názorově heterogenní seskupení lidí, z nichž jedna část sebemrskačsky věřila tomu, co veřejně hlásala a jednala podle toho i ve svém soukromí bez ohledu na následky pro sebe i nejbližší okolí. A pro druhou část byly veřejně vyřčené ideje rovnosti a demokracie pouze kouřovou clonou pro pravé záměry, rozvíjené v pragmatickém kontextu bipolární politiky, diplomacie a špionáže, případně odvety za kdysi dopadlá ekonomická či společenská příkoří.

Hauser správně poznamenává, že i tenkrát byli lidé, kteří se neúčastnili povinných rituálů a vytvářeli alternativní způsob života. Jeho konstatování je ale nutné konkretizovat. Co vše byly povinné rituály? Nejen prvomájové průvody či schůze ROH a SČSP, ale i spektakulární akce či "tajné" schůzky opozičních struktur byly ritualizovaná sebeutvrzování v příslušnosti k určité části společnosti. Směšnost, neautentičnost a nepravdivost těchto rituálů byly jedním z důvodů, proč na stranu KSČ i na stranu Charty se dalo tak málo lidí. Alternativou byla na jedné straně naprostá lhostejnost k věcem veřejným i sousedským vztahům a vytváření "rodinných hradů" a chatařská mánie, na straně druhé jednak neškodné kluby chovatelů králíků, neformální struktury "vandráků" či "alternativní" akce, které s politikou neměly nic společného a s "disidenty" jakbysmet.

Hauser jako filosof vědomě straní "světu idejí" (Platón) "moralizujících elitářů" (Klaus o Chartě) před sociologickým a sociálně psychologizujícím přístupem, odhalujícím REÁLNÝ vliv těch kterých skupin na společnost. Chápu jeho ušlechtilý cíl - mravní obrodu levice. Hauser se v tom podobá Vodrážkovi, kterému se dodnes stýská po domácích filosofických seminářích u něj v bytě a současné hmotařství - poživačnost gulášového kapitalismu - je mu odporné.

Ale ahistorický a asociální přístup k jakékoliv ideji je manipulativním pokusem o umělé dýchání z úst do úst do dávno zetlelé mrtvoly. Bez ohledu na hygienické i estetické dojmy i následky, nehledě k neschopnosti oživení.

Být chartistou (nejen bývalým) bylo vždy problematické, nejen po dvaceti letech "postkomunismu" (Hauser). Režimem sankcionovanou "protispolečenskou" činnost nehodlal dělat "na plný úvazek" nikdo, kdo neměl ekonomické zázemí od Janoucha živeného tuzexového konta či nebyl sociální sadomasochista. Právě selektivní financování ideodiverzní činnosti (placen byl jen někdo) západními zpravodajskými službami a vládami byl důvod, proč se během deseti let vytvořila pouze jedna protisystémová aktivistická skupina. Ostatní se museli něčím život. Museli živit sebe i své rodiny. Stejně tak dnes se nebude k "radikálním" levicovým idejím hlásit nikdo, kdo nemá zázemí velkého majetku (a pak je zde rozpor mezi idejemi a životem), není asketa z přesvědčení či sociální sadomasochista, případně není placen "od protestu" z peněz některé ze současných vlivových organizací, majících potřebu "šířit evangelium mezi barbary". Poslední verzí novodobého revolucionáře je příslušnost k underclass - autentické třídní uvědomění.

Termín "postkomunismus" (Hauser) je sám o sobě vadný, neboť předpokládá předcházející "komunismus" (mnoho západních politologů, např. i Čulík). A ten, jak známo z definice Marxovy a Engelsovy (společnost, kde každý člen přispívá podle svých možností a využívá společné zdroje podle svých potřeb), nikdy na území Československa neexistoval. Proto v Česku žijící společenští vědci, kteří dbají na nepopulističnost svých definic, termín "komunismus" či "doba komunismu" nepoužívají. Buď preferují termín "protosocialismus" (Heller, Neužil), nebo "státně byrokratický kapitalismus" (SocSol), "státně monopolistický kapitalismus" (Lenin), "státně-socialistická byrokracie" (Milan Zelený) či když už přimhouříme obě oči, tak "stranicko-byrokratický socialismus" či "normalizační socialismus".

Ač už Platónova Ústava navrhovala kolektivní výchovu dětí a správu vlastnictví, nikdy k její realizaci nedošlo. Nedošlo ani na koncept francouzského filosofa Étienne Cabeta, který jako první použil slovo komunismus na popis ideální společnosti, v níž "volená vláda řídí veškerou ekonomickou činnost a dohlíží na sociální záležitosti, takže rodina zůstává jedinou na vládě nezávislou jednotkou" (wikipedie). Nedošlo ani na Novou Harmonii, založenou Robertem Owenem, ani na komunismus izraelských kibuců v Palestině. Nerealizoval se ani Marxův požadavek z Komunistického manifestu, aby "namísto staré buržoazní společnosti s jejími třídními protiklady nastoupila společnost, ve kterém je svobodný rozvoj každého jednotlivce podmínkou svobodného rozvoje všech." Všechny tyto ideje měly společnou jednu vadu: počítaly absolutně s pozitivním přístupem, se stoprocentní preferencí kolektivní strategie nad individuální. Pokud by jen jediné procento úspěchu individuální strategie způsobilo destrukci neměnnosti axiomu o rovnosti, padla by idea celá. Proto musel být každý odpor zlomen. Přesvědčených ale bylo vždy příliš, příliš málo. Odpor nebyl nikdy úplně zlomen. A tak existovaly a kohabitovaly vedle sebe dva světy. Svět těch, kteří věřili a svět těch, kteří nevěřili. Ke komunismu se nemohlo nikdy dojít, neb jsme byli vedeni stranou.

To je vtip i realita zároveň. Teprve teorie her odhalila ve vězňově dilematu, proč komunismus nikdy nemohl být nastolen a nebo i když někdy krátkodobě byl, tak nemohl být trvale udržitelný a životaschopný. Kalkulovat se musí s Pavlovem a Freudem poznanými pudy a ne platónským světem idejí. Kalkulovat se musí se špatnými vlastnostmi člověka, a ne s dobrými. Ale pak nedospějeme k ideálu Platónově...

Hauser přeceňuje inteligenci a homogenitu vládnoucí moci, když tvrdí, že "vládnoucí moc jasně vyčetla skrytý význam Charty." Nevyčetla. Jasně to dokazuje hodnocení roku 1989 z úst prominentů "normalizačně socialistického" režimu. Jakeš, Fojtík, Štěpán, Hegenbart i další ukazují schematismus svého chápání společenských potřeb, svého chápání své role při řízení společnosti a naprosté nepochopení oné společnosti. Proto systém padl sám, aniž se někdo příliš moc snažil o důkladnou destrukci.

Subverzivní moc disentu byla nicotná, byla to ale jediná koherentní intelektuální skupina, která nebyla spojena s bývalým systémem a mohla sehrát katarzní úlohu po přechodnou dobu při "vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí". Že to nebude trvat dlouho a že "sametový" převrat bude mít více etap se stále zesilujícími požadavky na transformaci ve standardní kapitalismus, bylo jasné na podzim roku 1989 každému, kdo si přečetl několik hesel na zdi.

Opice po opojném revolučním nadšení trvala ve společnosti dva roky. Dva roky intelektuálních keců, dva roky pomíjivých iluzí. A pak se zhaslo. A ti chytřejší se podle toho zařídili. Nepolitická politika přestala účinkovat, jakmile se daný řád změnil. V tom jediném má Hauser pravdu.

Otázku, "zda nepolitická politika může v dnešním liberálním kapitalismu vůbec fungovat", si Hauser zodpověděl vzápětí. Nemůže. A na otázku "jak je to s etikou u liberálně demokratického kapitalismu", si odpověděl Hauser také. "Obecná etika se dříve nebo později stane politikou určitého druhu, anebo se rozplyne. Politika "určitého druhu" buď soutěží a zvítězí ve společnosti beznadějně ovládané kapitalistickou ekonomikou, nebo propadne. Zvítězit může pouze nadstavba (politika), podporující nebo alespoň neohrožující ekonomickou základnu (moc), byť by měla být "falešným vědomím mas".

Odpovědí na otázku MÍT není slovo BÝT, to je pouze nepochopení zadání. Mít úspěch, mít peníze (Ferrari, blondýnu, vilu s bazénem) lze ve společnosti převažujících her s nulovým součtem (aby jeden zbohatl, musí druhý zchudnout) pouze na úkor někoho (neschopného pochopit pravidla hry, neschopného obstát). Hry s nenulovým součtem, kde preferenčním slovem je BÝT (vzdělanější, moudřejší, společnosti prospěšnější) se budou hrát až v daleké budoucnosti. Dnešní doba je dobou závodů v konzumu. Chápu, že to nekonformní intelektuály bezmezně sere, neboť jejich vliv na společnost je téměř nulový - stejně, jako byl vliv Hejdánka či Patočky na společnost vexlující bony a marky před Tuzexem.

Subverzivní vliv lidských práv na rozklad hmotařské, konzumní společnosti je velký. Brzezinský ho na rozdíl od Brežněva pochopil, a proto vznikl v sedmdesátých letech tak úspěšný dlouhodobý propagandistický koncept "evropského kapitalismu jako společnosti individuálních svobod, sociálního smíru a bohatě dostačující spotřeby", využívající neschopnosti socialistického režimu otevřít hranice. Barevné západní magazíny o životním stylu "pracujících" ovládly myšlení socialistické střední třídy a z pasti tuzexového napodobování nebylo úniku. Socialistická společnost přijala ideje konzumního kapitalismu jako vzor. Marka, dolar a bony vládly lidem víc než Lenin. Odtud nespokojenost, rozpor mezi možnostmi a cíli společnosti a neschopnost režimu uspokojit všechny. Dát lidem formálně jakákoliv práva a nedat jim je skutečně je problém. Kdo dá lidem do rukou zbraně, musí si být bezvýhradně jist jejich souhlasem či počítat s tím, že je obrátí proti němu. Myslet se nikomu zakázat nedá. A tak se po válce poměrně jednotná společnost začala dělit. Hauser si odporuje, když na jedné straně říká, že "lidská práva jsou právě svou univerzalitou levicová... a ...pokud je univerzalita univerzalitou, je to levicová univerzalita" a na druhé straně zase opakuje floskuli, že "lidská práva jsou nad sporem mezi levicí a pravicí a představují cosi neutrálního". Pokud měl pravdu už Ježíš svým pojetím komunismu, pak vezmeme-li ideál lidských práv vážně a chceme-li jejich opravdovou univerzalitu (včetně sociálních práv), neskončíme pouze u svobody slova a pomlouvání farizejství právě vládnoucí třídy - oněch dlouholetých nicneřešících plků Charty, ale u Marxova vidění komunismu. U jeho požadavku nahrazení "kapitalistické společnosti s jejími třídními protiklady" společností, "ve kterém je svobodný vývoj každého jednotlivce podmínkou svobodného vývoje všech". Právě právo na univerzální rovnost bez vzdělanostních, náboženských, sociálních či třídních rozdílů vyžadované s imperativem "opravdovosti" a "vážnosti" je požadavkem vpravdě komunistickým.

A to je důvod, proč jsem svou stať nadepsal titulkem "Koryta nového věku a hořké poučení o nepolitické politice". Svobodný vývoj jednotlivce se dnes realizuje prostřednictvím zotročení jiných. Stejně svobodný vývoj všech by zmenšil úsilí jednotlivcovo, vedené touhou po maximalizaci individuálního užitku, či požitku. Proto je požadavek na sociální a vzdělanostní stratifikaci (MBA) a odpor vůči rychlovzdělávání (Bc., Mgr.) požadavkem výsostně pravicovým. Jakou cenu by měl titul z vysoké školy, kdyby ho měli všichni? A proto se chartisté hned po převratu přestali starat o blaho všech a začali se okamžitě na základě vítězství své "revoluce" starat o své vlastní majetky, požitky a upevnění svých mocenských pozic. Charta byla dobrou kolektivní strategií přežití za cizí peníze a dobrým výtahem k moci. Byla dobrým selektorem mezi "odpůrci režimu" - těch nesouhlasících s Husákovým režimem bylo daleko více, než těch k chartistickému korýtku připuštěným. Charta mohla být účinná jako fiktivní "moc bezmocných". V okamžiku dosažení moci se stala nemocí "bezmocných mocných". Léčba byla provedena odstraněním ideálů. A tak tomu bude i někdy příště, až dnešní radikální politika bude radikální i jinak, než jen verbálně.

Ideály jsou potřeba pouze do chvíle, kdy dosáhnete vítězství. Pak jsou překážkou jeho udržení.

Vytisknout