Je dobře, že studenti vůbec něco slaví

19. 11. 2009 / Jan Potměšil

Vážený pane Cveku, Vaši reakci na iniciativu studentů, kteří si připomněli výročí 20 let od Sametové revoluce, považuji za zcela nepřiměřenou a přirovnávání k husákovské mentalitě za zcela nepřípadné až urážlivé. Pouze z důvodu, že máme nemilé zkušenosti s různými "spontánními" demonstracemi na podporu režimu, ještě neznamená, že teď nesmíme slavit ani když sami opravdu chceme, "aby to náhodou nevypadalo". Myslím, že je kardinální rozdíl mezi oslavou VŘSR, a připomínkovou (spontánní!) akcí studentů, kteří si připomínají bod zlomu, po němž jsme se po žádných oslavách VŘSR už tahat nemuseli a otevřely se nám možnosti, které nynější studenti mohou hojně a svobodně využívat. Osobně naopak vítám, že studenti jsou schopni sami něco zorganizovat, podniknout nějakou akci, a to dokonce k události, kterou si nemohou pamatovat, ale chápou její význam -- z jiného úhlu pohledu že nejsou normalizačně apatičtí.

Oslavu historické události bych také rozhodně neztotožňoval s oslavou nynějšího establishmentu ani bych nepodsouval studentům úmysl podporovat více či méně stinné stránky politického vývoje po sametové revoluci (kdy hodnocení oné stinnosti je navíc velmi subjektivní -- to, že studenti zapškle nenadávají na polistopadový vývoj, ještě neznamená, že jsou hloupí - na rozdíl od nás, hospodských mudrlantů, kteří rozumí a ví, jak to všechno stojí za h...). Také si nemyslím, že pokud studenti něco dělají, musejí nutně být vždy kritičtí. Kritičnost je mládí vlastní, neupírám ale studentům právo na oslavné zjednodušení, trochu černobílosti nebo i onu adoraci -- kdyby připravili akci o TGM nebo vzniku republiky, také by to bylo špatně? Tím spíš, když by nekritizovali TGM, Rašína a další? Na oslavách se slaví, ne kritizuje, buzeruje či mentoruje -- pak to není oslava.

Na gymnáziu jsme také pořádali lecjaké více či méně spontánní akce, ať už šlo o nastudování Máje, pásmo více či méně humorných scének nebo Poslední zvonění spojené s koncertem pro spolužáky. Teď nevím, zda to také nebylo projevem husákovského myšlení. Zajímalo by mě, jak má oslava vypadat, aby nebyla "normalizační" -- každý asi musí slavit na vlastní pěst, potichu a ukryt někde za bukem, aby to některým přecitlivělým povahám neevokovalo komunistické 1. Máje, kolektivizaci a potlačování individuality. Zajímalo by mě též, zda oslavy historických událostí v zahraničí (třeba 4. července v USA) jsou také projevem normalizačního/husákovského myšlení.

Místo poučování, co studenti smí slavit a jak to smí slavit bych byl rád, že vůbec něco slaví, že se zajímají o své okolí i historii a poradil bych jim, ať si z Vašeho mravoličného textu či článku pana Žáka nic nedělají, nenechají si kazit radost a slaví klidně dál. Ona oslava totiž může mít i jeden nevyslovený podtext -- když si studenti připomínají, jak jiní studenti svrhnuli režim, uvědomují si, že i oni sami mohou něco změnit a profesorům možná vysílají vzkaz o vlastní síle a vůli brát se o svá práva -- tedy že revoluce se mohou opakovat.

Oslava 17. listopadu na gymnáziu v Liberci
Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 19.11. 2009