Nadobčané, podobčané a žádní občané

19. 11. 2009 / Ivo Šebestík

Nejde přitom vůbec o tradiční antagonismus levice a pravice. Tyto koncepce jsou v podstatě lidské existence uloženy mnohem hlouběji a mají v zásadě psychologický charakter. Domnívám se, že jsou tři (pomineme-li marginálie). Ta první je jednoznačně nejrozšířenější, má nejvíce zastánců, a zdá se, že pouze ona je skutečně demokratická, zatímco zbývající dvě si zaslouží jiného pojmenování.

Většina lidí v zemích euroatlantické civilizace (a také i jinde na světě) chce žít v míru, mít práci a za ni mzdu, jaká umožní solidní životní standard. Tyto většiny mají ambice realizovat se v prostoru, který by byl pro ně bezpečný, materiálně zajištěný a svobodný v tom smyslu, že nikdo neomezuje jejich volný pohyb a aktivity, pokud nemají kriminální charakter. Ambicím většin ve svobodném prostředí odpovídá nejlépe sociální stát, zajišťující spravedlivou sociální diferenciaci, ale omezující extrémní rozdíly mezi bohatstvím a chudobou. Tato většinová koncepce svobodné a demokratické společnosti chce politickou pluralitu, kulturu v jednání lidí, určitou sociální empatii a nezávislá média. Politicky jsou většiny bez výraznějších ambicí. Nechtějí nikoho vést, ani řídit, netouží po přílišné moci, ani po bohatství. Nevytvářejí žádné mocenské aliance, takže nemají ani závazky, jaké z toho obvykle plynou.

Tolik alespoň velmi stručně první koncept. Zbývající dva jsou podstatně odlišné. Pokusím se vyhnout se jejich přímému pojmenování a raději oba světy popíšu. První z nich vnímá lidskou společnost jako prostředí pro ničím a nikým neregulovanou volnou soutěž. Společnost jako Příroda. Svoboda je pro nositele této filozofie lidskou variantou volného ekosystému, ve kterém koexistují živočišné druhy, a zároveň se všichni nacházejí v nějakém svém konkrétním článku potravinového řetězce.

O tom, kdo bude v lidském prostředí lvem a kdo antilopou, rozhodují geny, výchova, vzdělání, morálka, konexe, informace a další okolnosti. My sami o zvířatech, která nežijí v zajetí, v zoologických zahradách, říkáme "že se pohybují na svobodě". Ale znalci přírody vědí, jak tato jejich "svoboda" v praxi vypadá. Není divu, že některá zvířátka mohou být šťastnější v omezeném výběhu v zoo. Šelmy tam ale šťastné nejsou nikdy.

Lidé, kteří se hlásí ke koncepci tvrdého souboje každého s každým, do kterého nezasahuje stát, ani žádná jiná autorita, volají vlastně po "přirozeném" stavu lidské existence, jaký ovšem v dějinách nikdy neexistoval. Tohle je z jejich pohledu ideál, jakého díky civilizačním výdobytků, naštěstí, nikdy nemohou dosáhnout, ale chtějí se k němu aspoň přiblížit. V praxi taková společnost v podstatě odpovídá vládě oligarchie, jaká uplatňuje moc prostřednictvím demokraticky zvolených institucí.

Sympatické na tomto jinak nesympatickém pojetí společnosti je pouze to, že vrchol mocenské pyramidy je otevřený. Teoreticky každý člověk, který v sobě objeví predátora, může proniknout až na vrchol moci. Tato koncepce je skutečně maximálně otevřená, svobodná a nikoho nediskriminuje. Jenže je šitá na míru dravým lidem, zatímco ostatní mají smůlu. Pokud existuje nějaká diskriminace, pak je to výhradně diskriminace Přírodou, a za tu společnost nemůže.

Konkurenční projekt vůči tomuto bezcitnému uspořádání, jaké je vlastní lidem sice úspěšným, ale bez nejmenší míry empatie, představuje model, který je vlastně starobylý a provází lidstvo po velkou část historie. Také nositelé tohoto projektu usilují o společnost stratifikovanou, v níž existují zásadní sociální rozdíly, a ve které některé skupiny obyvatel mohou vše a jiné málo. V principu se ale tyto modely od sebe liší technikou dosažení "ideálního" stavu. Zatímco "přírodní" model je alespoň teoreticky otevřený pro každého, a také propustný všemi směry, tento jeho konkurenční systém počítá s pevnou strukturou, v níž je vrchol společnosti odpojen od ostatních vrstev.

Společnost je vlastně strukturována feudálním způsobem, jaký ztratil hegemonii teprve až v zákopech 1. světové války. I když už nejméně dvě století to nebyl ten řádný a skutečně rigidní feudalismus, ve kterém každý člověk věděl, kde je jeho místo a skoro nikdy se nepokoušel prorazit bariéry omezení, některé atributy společnosti založené na neměnnosti sociálních statutů, přetrvaly i dodnes.

Feudálně strukturovaná společnost předpokládá existenci vyšší vrstvy, jejíž privilegované postavení primárně nevyplývá z krvavého boje o majetek (i když ani to se nevylučuje), jako je tomu u výše popsaného typu, ale je dáno "urozeností". Ta se získává příslušností ke komunitě a zásluhami o ni. Proto je možné privilegovanou vrstvu jednou provždy zformovat a oddělit od ostatních lidí, a v jejich očích ji posvětit. To "feudální" je zde přítomno právě v oblasti posvátného. Privilegovaní se mohou těšit svému postavení nejenom díky reálnému vlivu, který ve společnosti mají, ale především proto, že o právu na jejich vyčlenění pochybuje jen velmi malá skupina "poddaných".

Jak funguje "feudální" společnost v moderní praxi? Horní vrstva je sice nepočetná, ale vytváří dobře spolupracující komunitu. Cílem je, aby členové této komunity získali přístup jednak ke kapitálu, ale také na všechna klíčová místa v zemi. Musí mít vliv v kultuře, v médiích, ve školství, ve vědě, v občanských sdruženích, nadacích, na zastupitelských místech v zahraničí, ve vládě a v politických stranách. Důležitou podmínkou úspěchu privilegované vrstvy je její zakotvení v mezinárodním prostoru a kooperativní vazby s podobně vlivnými lidmi v okolních zemích, ale i jinde po světě. Dějiny středověké Evropy vytvářelo několik stovek rodin. Zbytek ty dějiny jen prožíval na vlastní kůži.

V zásadě se jedná o systém konexí, který je ale posílen tradicemi, dlouhodobostí a trvalostí vazeb, takže konexe nabývají podoby pevných struktur. Je velmi výhodné být součástí takového prostředí, neboť například mladí lidé pocházející z těchto vrstev vždy dostanou, obrazně řečeno, "doporučující dopis", který jim otevře dveře ke kariéře, stejně jako doporučující dopisy otvíraly cesty v dávných dobách. Vždyť i mladý d'Artagnan cestoval do Paříže s psaníčkem pro kapitána královských mušketýrů.

Společnost uspořádaná feudálně působí dojmem solidnosti a spořádanosti. Jsou jí cizí zvraty a nepokoje. Představitelé této "aristokracie" se považují za osvícené, a pochopitelně se nezodpovídají před zákony. Ostatními občany upřímně pohrdají. V žádném případě se s nimi o ničem neradí, neboť sami vědí nejlépe, čeho je zemi zapotřebí. Tu považují za svůj majetek, jako byl z hlediska feudálního práva král majitelem celého království. Mohou tedy prodávat i darovat, co uznají za vhodné. Své přirozené partnery vidí v privilegovaných vrstvách jiných zemí, ne v občanech. Své postupy konzultují s nimi, ne s občany. Od lidí očekávají respekt a činorodou práci v rámci prostoru, který jim ponechají. Ten může být tak široký, nakolik je možné, aby nenarušoval privilegia vyvolené vrstvy. Po dokončení stratifikace není téměř možné, aby se "poddaný" stal součástí "aristokracie".

Pozornému čtenáři jistě neuniklo, že tento třetí model se alespoň částečně podařilo realizovat mocenské struktuře v předlistopadovém režimu. V něm se také zrodila zvláštní "aristokracie", která se povýšila nad své okolí a žila z privilegií. Je komické, že tato socialistická privilegovaná vrstva, zrozená z ideje rovnosti, svornosti a bratrství, dočasně vystřídala na špici společnosti starou privilegovanou strukturu, jejíž rodokmen v některých případech sahal až k Bílé hoře Léta Páně 1620, respektive k obnoveným zřízením zemským v Čechách a na Moravě o sedm a osm let později. Není příliš divu, že po odehnání drzých samozvaných vetřelců od misky se smetanou se někteří naštvaní a prskající kocouři s rodokmenem s vervou vracejí zpět a žádají dolít sladký pokrm až pěkně po okraj.

Totalita a středověk jsou příbuzné kategorie. Výborně se doplňují. Kuriózní situace ale nastává, když si středověk vypůjčí pojmy, jako jsou demokracie a svoboda, a s nimi na štítě usiluje o vytvoření feudálně strukturované kastovní společnosti, ve které jsou jen nadobčané a podobčané, a žádní občané. Je zvláštní, že i tenhle hybrid středověku se dá v pohodě ukrýt pod hlavičku demokratické a svobodné společnosti.

Kdo je v České republice na straně té které z oněch tří vyjmenovaných koncepcí společnosti, se čtenář snadno domyslí sám.

Vytisknout