Politický kýč není "běžným kýčem", aneb O secondhandové ideologii happy endu
21. 11. 2009 / Karel Dolejší
Karol Krpala, který celou diskusi o libereckém studentském představení probíhající na Britských listech zjednodušeně rozčlenil do dvou kategorií vysvětlení ("mohou za to studenti" a "může za to neznámá síla") má v mnohém pravdu, ale současně se také tváří, že jeho pohled na věc je originálnější a novější, než odpovídá skutečnosti. Opakování (jinde než v Krpalově textu nepoužité) fráze o "běžném kýči" v souvislosti s článkem o kýči politickém představuje dosti zásadní banalizaci toho, co je právě takovým odkazem ke zkoumání širších podmínek v pozadí zkoumaného jevu, po jakém sám volá. Autor se tedy fakticky halasně dobývá do otevřených dveří, jež odmítá vidět. Zrovna tak pro něj pohodlně ignoruje náběhy k diskusi o charakteru interpretace skutečnosti s pomocí primitivních černobílých symbolů, které se na BL v hned v několika příspěvcích rovněž objevily.
Pokud jde o širší podmíněnost faktu, že liberečtí gymnazisté uspořádali nechutně kýčovitou oslavu výročí 17. listopadu, nemusí jít ovšem výhradně o podmínky porevoluční a institucionální. Mnou zmiňovaná Rezkova studie není jakousi "politicky neutrální" estetickou studií s banálním vyzněním, jak čtenáři podprahově sugeruje Krpala, ale ukazuje na projevy kýčovitosti přítomné v samotném československém disidentském hnutí již dávno před Velkou listopadovou kapitalistickou revolucí (VLKR). A titulek "Kýč je na režimu nezávislý" pak radno čísti coby výraz nesouhlasu s tezí o "neznámé síle" způsobující přetrvávání vzorců myšlení a jednání z minulého režimu coby imaginární příčině sporné liberecké šaškárny. Není to totiž normalizační myšlení, které působí kýčovitost oslav výročí VLKR. Nikoliv nepodstatnou příčinou je zde již kýčovitost samotné disidentské tradice rozvinutá později do plné krásy v pravdoláskové humanitárněbombardovací ideologii, z níž se dnes můžeme "těšit".
Politický kýč v žádném případě nepředstavuje politicky neutrální, a už vůbec ne banální téma. Uchylování se ke kýči ve veřejné rozpravě znamená ve skutečnosti již aplikaci ideologické cenzury. Dojímání se nad dojetím před dvaceti lety odvádí pozornost od současných nedostatků, které jsou z aktuální skutečnosti soustavně symbolicky vyvrhovány a nálepkovány coby projevy minulosti k dnešku jakoby nepatřící ("komunistické" přežitky, hrozba "ruských agentů" odkazující ovšem symbolicky opět k minulému intervenování Moskvy, nikoliv k jejímu skutečnému aktuálně sílícímu vlivu na ekonomiku a zejména energetiku, jenž se na patřičných místech fakticky mlčky posvěcuje a schvaluje, atd.).
Úvahy o ideologické funkci politického kýče už nalezneme v několika předválečných studiích Záviše Kalandry. "Smysl pro kýč, to je touha po happy endu... touha po štěstí je věčná, kdežto happy end, zdá se, je teprve vynálezem naší doby... Antická tragédie měla svůj happy end v katarzi. Aristoteles udělal z tohoto 'očištění' jakousi těžko srozumitelnou teorii divadelní estetiky; proměnil tu totiž v estetickou funkci cosi, co mělo ve skutečnosti funkci mimoestetickou, ještě lépe nadestetickou... A náš smysl pro kýč - to je naše slabošská ochota vzít v tomto málo šťastném světě zavděk chvilkovou iluzí štěstí." (Happy end v různém vydání; Světozor, č. 5, 1937, str. 84-85).
Kýč, čili happy end coby klíčové narativní schéma - to je ve skutečnosti surogát křesťanského schématu spásy, v němž se postuluje definitivní naplnění času. Soteriologii kýče tvoří ideologické artefakty nejrůznějšího druhu a původu: Kalandra zkoumal lživý a překroucený sovětský velkofilm Car Petr Veliký, Rezek Havlovu Moc bezmocných, a někdo ještě jiný by zase mohl zkoumat třeba aktuální kýčovité sebeobelhávání skryté v "levičácké" snaze postavit proti zkorumpovanému výročí 17. listopadu alternativní heroizovaný symbol sovětského partyzána z občanské války v letech 1918-1920, jenž nás "doopravdy osvobodil". Schopnost lhát si do kapsy věru vůbec není produktem fungujícím až na bázi režimem posvěcené oficiální linie či institucionálního zázemí. Lidé často začínají obelhávat sebe i druhé dávno před tím, než se dostanou k moci a vytvoří nový režim. Z toho ale vyplývá, že i Krpalova výzva zkoumat současný režim postihuje celý složitý fenomén kýčovitých oslav VLKR ještě velmi zjednodušeně a neumožňuje dostat se k jádru věci neodstranitelnému dokonce ani odstraněním tohoto režimu.
Už dnes totiž někteří zadělávají na budoucí kýčovité a lživé oslavy příštích společenských převratů.
VytisknoutObsah vydání | Pátek 20.11. 2009
-
22.11. 2009 / Francouzská banka Société Générale radí zákazníkům, jak se připravit na potenciální "globální finanční kolaps"21.11. 2009 / Karel DolejšíPolitický kýč není "běžným kýčem", aneb O secondhandové ideologii happy endu21.11. 2009 / O teploměru a jedné nebojácné paní21.11. 2009 / Dvacítka v Liberci - opravdu "vážné" téma20.11. 2009 / Michael KocábKocáb: Vítám rozhodnutí předsedy Senátu zrušit vystoupení europoslance Wilderse21.11. 2009 / Atomové desky v Rádiu Hortus20.11. 2009 / Pátek třináctého, Dvacítka, škola, Liberec a listopad20.11. 2009 / Akvárko musí být plné20.11. 2009 / Prohlášení předsednictva Akademického senátu Univerzity Karlovy v Praze k situaci na univerzitách v Rakousku20.11. 2009 / Karel DolejšíVideozáznam, který měl zdůvodnit posily pro Afghánistán, spíše ukazuje, proč je tam neposílat20.11. 2009 / Registrace všech jízd automobilem a policejní stát20.11. 2009 / Jak vznikl drát20.11. 2009 / Nesměli jsme Václavu Havlovi připomenout nesplněné sliby20.11. 2009 / Tak ještě jednou Boston19.11. 2009 / Karel DolejšíMinisterstvo financí: Pošlete peníze na státní dluh. Za odměnu vám zvýšíme daně19.11. 2009 / Články Ladislava Žáka mě velice pobouřily19.11. 2009 / Studenti se projevili aspoň nějak19.11. 2009 / Studenti jsou léta emocionálně manipulováni18.11. 2009 / Peníze na nové servery BL sebrány: DĚKUJEME!8.10. 2009 / Hospodaření OSBL za září 2009