Liberečtí studenti se nemusejí za nic ospravedlňovat

19. 11. 2009 / Ondřej Novotný

1) Studentská řada v Liberci se rozhodla uspořádat "Oslavy demokracie", jejichž součástí byl i lidský obrazec.

2) Ladislavu Žákovi ve článku "Dvacítka s klíči..." vadí, že studenti byli přinuceni vytvořit lidský obrazec. Nic víc nepíše a nerozebírá, než jen to o lidském obrazci + přirovnání se stupidní devótnosti k Josifu Vissarionovičovi. --> Vyvozuji, že se jedná o symbolický odkaz na stádní a devótní chování lidí v době komunismu (tj: organizovaný lidský obrazec - láska ke Stalinu) vyjádřené masovými oslavami z dob komunismu.

3) Šárka Svinková se hájí¨, že lidský obrazec byl dobrovolný a že jde o aktivitu studentů. Nic víc, nic míň. Evidentně se ji tedy symbolicky odkaz navozený v prvním článku L. Žáka pobouřil, nelíbí se ji a dotkl se ji.

Skutečně se tedy nevyjadřuje ani k podstatě a myšlence oslav demokracie, kterou měla Studentská rada na mysli. Vyvozuji, že žádnou hlubší myšlenku neměli, pouze chtěli něco udělat. Lepší něco než nic, jen ať se na škole něco děje a 17. listopad byl nejblíž a hodil se k tomu. Použili prostředky, které jim tedy byly dostupné a se kterými mohli i teoreticky mít nějakou zkušenost, aby zorganizovali své spolužáky. Můj závěr je tedy opačný než Žákův. Pokud se týká o provedení oslav, nešlo o nic politického.

4) L. Žák se opět vrací k politizaci problémů v "Hic Rhodos, hic salta". Již z názvu je zřejmý politický apel: něco se stalo, teď se tedy musí jednat. Přidává slova o rektálním alpinismu a servilnosti, aniž by je konkrétně rozvedl a podal příklad, jak to tedy v Liberci probíhalo. Zůstává stále jen u zmínky "cinkající dvacítky na školním dvoře", tedy symbolický odkaz nikam neposouvá a další informace nepodává. --> V této fázi čtení článku jsem stále ještě přesvědčený, že jej iritovalo jen to, že někdo udělal "stádovitý" lidský obrazec místo toho, aby věnoval čas kritickému myšlení.

Navíc nabývám dojmu, že podle L. Žáka vnější projevy v lidském chování (např. sdružování do lidských obrazců) jsou spojeny s vnitřními psychologickými sklony vedoucími k totalitnímu chování. To u mě vyvolává rozpor, protože se jedná jednak o psychologismus, jednak to odporuje konceptu interpretace kultury podle Cliforda Geertze a jeho rozlišení mezi Thick and Thin Description.

5) článek B. Cveka "Jsem zděšený, že v mladé generaci přežívá husákovská mentalita" mé předchozí obavy potvrzuje. I další čtenář Žákova článku potvrzuje, že jde o psychologismus a problém Husákovy mentality. Opět ale nedochází k posunu ve vysvětlení, co se odehrálo v Liberci. Na Šárku Svinkovou se přímo obrací s následující větou: "Pouze za normalizace museli mladí lidé oslavovat tak bizarním způsobem, jak jste to udělali vy..." Co udělali studenti? Pouze udělali živý lidský obrazec. Nic víc, nic míň. Ani po přečtení Cvekova příspěvku jsem se neposunul od toho, že jediné, co vadí, co je spouštěcím mechanismem pro jejich útok na normalizační mentalitu, je zvolený způsob oslav, tedy lidský obrazec, který tolik připomíná způsoby oslav z dob komunismu. V tomto momentě ale Cvek podobně jako Žák ve svém článku, přesouvá centrální argumentaci ke zcela jiným dimenzím -- k problému kritického myšlení v mladé generaci.

Shrnu-li body 1-5, tak jsem se rozhodl napsat, to co jsem napsal, aby se otevřela jiná perspektiva uvažování o oslavách. Ať už oslavy v Liberci proběhly jakýmkoliv způsobem, tak to nemění nic na tom, že "důvody" jednání studentů se pravděpodobně liší od toho, co píše L. Žák, který vědomě nebo nevědomě operuje s "racionalitou". Žák tvrdí, že se jednalo o politický způsob chování, a pomáhá si k tomu navozováním sugestivních představ spojených se symbolickým odkazem na lidské obrazce z dob komunismu/eventuelně devótnosti vůči Stalinovi. Článek Borise Cveka jen potvrzuje, že takový byl efekt jeho psaní.

Ano, jsem stoupencem kritického myšlení, o to víc, pokud se jedná o polistopadový vývoj. Proto jen jednu anekdotu. V roce 1997 jsme 7. listopadu recesním způsobem "oslavovali" na gymnasiu VŘSR. Zrekonstruovali jsme typ oslav, pustili jsme do školního rozhlasu budovatelské písně včetně Internacionály a navíc jsme si dali tu práci, že jsme vše kriticky okomentovali, ať už v rozhlase nebo na vystavených nástěnkách. Nejen že jsme přiblížili kontext pádu Kerenského vlády, ale zabývali jsme se i tím, kolik komunismus způsobil lidských obětí (s odkazy na Souostroví Gulag) Neopomněli jsme ani to, že komunismus byl běžnou součástí života našich rodičů, kteří žádné zločiny nepáchali. A jaká byla reakce? Veškerá část věnovaná kritickým úvahám jako by neexistovala, lidé reagovali jen na symboly, někdo se zasmál, jiný to okomentoval a přidal vlastní historku. Ale pro určitou část učitelského sboru jsme dostali nálepku "svazáci a komunisti". Výsledek byl tedy zcela opačný našim záměrům. Lidé se chytají symbolů a kde jsou emoce, tam jde snaha o pochopení stranou.

Přesně z tohoto důvodů jsem napsal článek, který má v návaznosti na články Žáka a Cveka upozornit na to, že spouštěcí mechanimus jejich úvah - lidský obrazec připomínající masové oslavy z doby komunismu - může mít zcela jiné opodstatnění, které je možné vysvětlit kulturně - s odkazem na tradice v české společnosti - a s přihlédnutím k lidským schopnostem sociálně jednat. Nejde o žádnou normalizační mentalitu. Možná jsem to měl ve článku více zdůraznit, ale nechtěl jsem být přímo polemický s Žákem a Cvekem, a proto jsem zvolil čistě jen formu, která připomíná, že tento typ a způsob provedení oslav je zcela běžnou záležitosti jinde ve světě, který nemůžeme podezřívat z husákovských mentalit. A proto si také myslím, že se studenti nemusí z ničeho ospravedlňovat o tom, jakým způsobem se rozhodli své oslavy organizovat.

Vytisknout