Povrchní dojmy z amerického Bostonu

18. 11. 2009 / Jan Čulík

Na první pohled je Amerika, viděno z Bostonu, daleko energičtější a dynamičtější než "spící" evropské země. Všude je vidět duch podnikavosti, je to znát i na městské architektuře, v níž se -- z evropského hlediska kontroverzně -- stojí ve stínu mrakodrapů historické budovy z devatenáctého století. Po celém městě je obrovské množství nejrůznějších pouličních stánků jak na vietnamském tržišti v ČR, kde se vám prodavači snaží prodat snad skoro všechno, ve všech stanicích metra žebrají hraním hudebníci, na ulicích vás oslovují lidi, jestli si od náhodou nechcete koupit rukavice. Celkově je zřejmě režim ve Spojených státech o hodně drsnější než v Evropě a lidé se snaží vydělat si, jak jen mohou. Konec konců v USA je teď 16 milionů nezaměstnaných.

Modernost , technologický rozvoj a odvážné způsoby městské architektury jdou jaksi podivně v ruku v ruce s archaičností, jakoby se ve vší té moderní technologii odrážel duch 19. a 18. století. K tomu přispívá i místní angličtina, která je z hlediska Brita někdy až komicky archaická; z hlediska Čecha je tomu asi tak, jako kdyby navštívil nějakou českou "krajanskou" kolonii z 19. století někde v Iowě a pouliční nápisy v češtině tam k němu promlouvaly s ozvukem jazyka Jana Ámose Komenského.

Jdete-li těsně po příletu s britskými kolegy po bostonské ulici a na stavbě je nápis "Pardon for the inconvenience!"(ekvivalent výroku "Omlouváme se chodcům za narušení provozu", doslovný překlad toho amerického nápisu by z hlediska britské angličtiny byl něco jako "Prosíme o pardon za nepříjemnost!" ), působí to opravdu malebně, jako by se vám noblesní šlechtic ze 17. století v okruží omlouval, že tu právě staví supermoderní mrakodrap ze skla a kovu. Koneckonců Boston byl r. 1773 svědkem vzbouření amerických kolonistů proti britské nadvládě, kdy místní lidi naházeli do moře zásilku britského čaje, protože za něj odmítli platit britskému králi daně, a to bylo začátkem americké revoluce, takže není divu, že v tom městě do určité míry duch někdejších kolonistů přebývá dodnes.

Dosti znepokojující a archaizující je i americké fangličkaření -- všude trvale visí americké vlajky. Docela s úlevou jsem doletěl po odcestování z USA do liberálního Amsterodamu a kvitoval jsem s potěšením, že všude (tedy: NIKDE) nevisí holandské vlajky! (Ani nevím, jak vypadají.) Americký nacionalismus v tomto smyslu připadá hodně zastaralý, stejně jako podprahový předpoklad (alespoň u určitých lidí), že Američané jsou vládci světa a že jejich hodnotový systém je jediný platný. (Dost to napodobují v Praze česká média -- v Americe však dosud zdá se existuje pluralitní diskurs, protože je k dispozici mnoho lidí, kteří americkou imperiální sebestřednost kritizují a zesměšňují.)

Zejména pro člověka se zkušenostmi z Prahy jsou bostonští řidiči automobilů nesmírně zdvořilí vůči chodcům. Zastaví vám, i když jste z chodníku vůbec ještě nevstoupili do vozovky. Nesmírně nápomocní a možná až trochu příliš přátelští jsou všichni prodavači a číšníci v obchodech a v restauracích. Není divu, že američtí studenti přestávají jezdit do České republiky; ceny tam začínají být dražší než v USA a k drahé ceně služeb se Američanovi v Praze dostane od číšníků jen hrubosti, která musí, podle toho, jaká je úroveň obsluhy v USA, připadat naprosto šokující.

Jak už jsem se zmínil, Boston je město středostavovské a obličeje lidí, které potkáváte v centru, jsou povětšinou distinguované a kultivované, mnohokrát jsem viděl fyziognomie, které jako by různým hercům z amerických filmů z oka vypadly. V tvářích lidí tu není taková ta historicky daná rozdrásanost, jakou vidíte v obličejích Britů z nižších tříd.

Naproti tomu jsou v Bostonu, zdá se mi, na ulicích daleko více vidět zásadní sociální rozdíly: v té společnosti existuje, jak to vypadá, velmi silná vrstva tzv. underclass, řekl bych, že jí možná tvoří tak dvacet třicet procent obyvatelstva. Ti lidi jsou ošuntělí, postávají kolem rohů a mají obličeje bezdomovců. Myslím, že už hned na ulici je vidět, že určitá část Američanů nemá nárok na zdravotnictví.

Taky, zdá se mi na základě svých povrchních dojmů, že v Americe existuje dodnes třída barevných otroků, kteří dělají pomocné práce na ulicích, v metru, jako pokojské v hotelích a jako manuální síly v restauracích a vlastně všude. I zde mi připadá třídní rozdělení společnosti velmi silné.

Za velmi neférové považuji systém, kdy číšníci v restauracích dostávají jen minimální mzdu, z níž se nedá vyžít, a zákazník je na to upozorněn na účtu, který dostane, a majitel restaurace na něj na účtu apeluje, aby číšníkův minimální příjem doplnil finančním darem. Zaměstnavatel číšníka je tak z obliga, a zákazník se stává terčem vydírání. Do jaké míry je spropitné v restauracích, z něhož zjevně ti lidé žijí, přiznáváno daňovému úřadu jako příjem, je otázka -- neexistuje žádná paper trail, žádná dokumentace.

Pro Neameričana je poněkud znejišťující běžná praxe, kdy se v obchodech na visačkách uvádí cena zboží bez spotřební daně, takže sice vám v občerstvení inzerují hamburger, řekněme, za 4.99 dolarů, ale ve skutečnosti za něj zaplatíte 5.30 dolarů.

Už chápu, proč chce Rupert Murdoch zpoplatnit své internetové deníky, protože, jak jsem zjistil, v Bostonu skoro neexistuje veřejný prostor. Za všechno se platí. Chybí to, co naleznete v mnoha evropských zemích, že když si za něco zaplatíte, poskytovatel zaplacené služby vám k tomu něco velkomyslně přihodí zadarmo. Možná to bylo jen velkým hotelem, kde jsme byli ubytováni, ale v tom hotelu se platilo doslova za všechno. Třeba i za ohlídání zavazadel po opuštění pokoje v den odjezdu. Za přístup na internet na pokoji jste zaplatili 12 dolarů za den, uhrazení tohoto poplatku vás už ovšem neopravňovalo k používání internetu v hotelové lobby -- tam po vás chtěli dalších 12 dolarů za den.

Na druhé straně jsem našel kdesi ve městě nápis, že v Bostonu na ulicích existuje veřejné wifi -- tedy přesně to, co Evropská unie údajně zakázala, protože by to prý narušovalo konkurenci pro soukromé podnikatele. Nevyzkoušel jsem ovšem zda je to funkční.

Protože je Amerika velká země, zdá se, že je tam to, co v Evropě skoro nikde už neexistuje -- univerzitní bohemistická a česká studia. Je ovšem zjevné, že vzdálenost více než 5000 km od Evropy znamená, že ne všichni mají ty nejnovější a nejpodrobnější informace o všem, co se děje v České republice; jejich analýzy dílčích problémů a témat jsou však hluboké, informované a autoritativní.

Chad Bryant, mladý historik a autor velmi dobře napsané knihy, k níž se v BL vrátíme recenzi Prague in Black: Nazi Rule and Czech Nationalism (Praha v černém: Nacistická nadvláda a český nacionalismus), se jednak účastnil panelu o Praze jako místu vzpomínek, jednak přispěl k jedné diskusi o roce 1989; Deanna Woolley studuje roli studentů v revoluci r. 1989; diskuse o r. 1989 se účastnil i Michal Kraus; Daniel Pratt přednesl pozoruhodný příspěvek o Hrabalově Příliš hlučné samotě a o tom, jak Hrabal estetizuje protivenství; Shawn Clyber hovořil informovaně o vztahu mezi příslušníky Devětsilu a nově vzniklé KSČ. Alyssa deBlassio přednesla informovaný příspěvek o slovenském filmu, Herbert Eagle argumentoval, že česká nová vlna po invazi r. 1968 neskončila, ale v potlačenější formě se linula dál sedmdesátými i osmdesátými léty v dílech Jiřího Menzela a Věry Chytilové, takže česká filmová tradice byla nepřerušena. Zajímavě do diskuse přispěli i výzkumníci z jiných zemí, tak Carlos Reijnen z univerzity v Amsterdamu hovořil o roli nacionalismu v českém stalinismu po r. 1948. Tim Haughton z univerzity v anglickém Birminghamu prokázal naprosto perfektní a detailní znalosti života a praxe českých politických stran; o pozoruhodném příspěvku historika Igora Lukeše jsme už informovali.

Vytisknout