Právě že kontextu se nelze vyhnout

19. 11. 2009 / Jan Čulík

Nesouhlasím. Potíž je, že historickému kontextu se nelze vyhnout. Člověk žije bez historické paměti na vlastní nebezpečí, a když neví, z čeho pocházejí jeho zvyklosti, nejenže se s klapkami na očích a uších dostane do slepé uličky, ale ostatní se mu budou smát.

To je asi, jako byste chtěli pálit nežádoucí knihy na hranici a hájili se, že jste o Koniášovi ani o nacistech, kteří to dělali před vámi, nikdy neslyšeli.

Samozřejmě, že studentům nikdo v demokracii nemůže brát právo, ať si oslavují cokoliv jakkoliv. Jenže naprosto pikantní je právě to, že po dvaceti letech svobody si vybrali komunisticky emocionální, propagandistický způsob, jak oslavit dnešní českou demokracii.

Jak velmi přesvědčivě píše Boris Cvek, na tom, že to liberečtí studenti udělali spontánně a zřejmě i bez vědomí toho, že právě takhle oslavoval normalizační režim VŘSR, je nejděsivější, jak tyto hlubinné zvyklosti a tiky přežívají ve vědomí i mladých lidí, kteří by přece normalizačním režim být postiženi vůbec neměli.

Stejně pocity zažívám, když opravuji seminární práce dnešních dvacetiletých, studujících na českých univerzitách, kde učím, a bojuji při tom s jejich estébáckým jazykem, který ti studenti vůbec nemají znát, protože žargon komunistické tajné policie přece vůbec nezažili! Kdopak zajišťuje, že tyto mentální postoje z dávno minulé éry přežívají do dneška s tak mocnou silou?