Kýč je na režimu nezávislý

20. 11. 2009 / Karel Dolejší

Ačkoliv si stále uchovávám jisté pochybnosti o dobrovolnosti úsilí, jehož výsledek představuje liberecký "spartakiádní" obraz dvacítky vytvořený na počet "Velké sametové" z těl studentů, ponechám zde úplně stranou původní výkladový rámec Ladislava Žáka, neb v jeho obhajobě již podle mne nelze pokračovat. Ale ani interpretace operující normalizačními stereotypy, kterou předložil Boris Cvek, podle mne není adekvátní situaci. Cvekovu kritiku čtu jako výraz rozhořčení člověka, jenž - podobně jako já - má za sebou vlastní prožitek listopadových dní před dvaceti lety. Banální a kýčovité připomenutí tohoto výročí může někoho, kdo tomuto datu dosud ještě přikládá nějaký hlubší smysl a ulpívá na něm, snadno urazit. Ve skutečnosti však není absolutně nutné spojovat představení v Liberci zrovna se spartakiádními šaškárnami, a neříci místo toho třeba, že jde o aluzi na prvorepublikové všesokolské slety, či na podobně nevkusná představení často doprovázející zahájení novodobých sportovních her. Mezi spartakiádní cvičenkou a americkou roztleskávačkou přece také není až tak velký rozdíl. Co je tu společné a co může v obou případech vadit je kýčovitost a nevkus. A na ty věru husákovská normalizace neměla žádný patent.

Mnozí návštěvníci knihkupectví z počátku 90. let si zřejmě vybaví první vydání Rezkovy studie Filosofie a politika kýče, která se zabývala právě kýčem v pozadí ideologie československého disentu. V knize jsou nemilosrdně rozebrány nejrůznější kýče, pózy, podvůdky a nedomyšlenosti vyskytující se v dílech jednotlivých představitelů disidentského hnutí. Rezek nebyl zbytečně křečovitý, ale na druhou stranu si rozhodně nebral servítky ani tam, kde to bylo těsně po změně poměrů i v jeho nejlepším osobním zájmu. Na základě úvodní teze "ke kýči patří určitá filosofie a určitá politika, tedy určitý způsob myšlení, chování a vlády. Kýč je pak společným jmenovatelem pro určitý postoj, který nalézáme ve filosofii i v politice" jsou rozebrána taková konstitutivní porevoluční mytologémata jako Havlova (dez)interpretace Patočkova konceptu "život v pravdě", případně se objasňuje kontext, v němž Patočka skutečně užil později otřepaného spojení "solidarita otřesených"; dojde i na motiv kolaborujícího zelináře z Havlovy studie Moc bezmocných a jeho protějšek v reálném normalizačním každodenním životě.

Z perspektivy načrtnuté Rezkem můžeme pohlížet na události na libereckém gymnáziu, které se staly aktuálně předmětem sporu, v poněkud jiném světle. Jestliže československý disent v sobě obsahoval kýčovitost již od samého počátku, pak není příliš odvážný ani předpoklad, že to co Borise Cveka právě teď tolik rozčílilo je ve skutečnosti jen vydestilovanou esencí něčeho, co už tu svým způsobem bylo po celých dvacet let dávno přítomno. Jeden příklad za všechny, na nějž opakovaně upozorňuje Milan Nápravník: "Státní návštěvy" Michaela Jacksona či Micka Jaggera nejsou v zemích, kde se politika považuje za vážnou věc, zrovna obvyklou záležitostí, protože tamní představitelé si ve styku s hvězdami showbusinessu vždy uchovávají ostych plynoucí z vědomí, že výkon moci má koneckonců co do činění s otázkami života a smrti, a vědí, že pro všeobecnou úctu k jejich "řemeslu" není zrovna bezpečné vřadit se mezi kačera Donalda a myšáka Mickeyho. Takový princip ale v karnevalové polistopadové politice smazávájící jakékoliv demarkace nikdy nepůsobil. Zde se neustále víc a víc "odlehčovalo", odhlíželo od temných stránek vlastního počínání vždy převrstvovaných tunami sytě růžové, až se pro samou uvolněnost dospělo k věcem tak mimořádně žertovným a zábavným jako "humanitární bombardování". Po jaké věrohodnosti takové tradice se v souvislosti s libereckými událostmi prosím truchlí? Volá se tu snad po "životě v pravdě"? A kde je prosím jaký k nalezení?

Koneckonců, proč se rozčilovat. Divadelní kus rozvržený jako obvykle přibližně na dvacet let nejspíše dospívá do finále a na scénu již brzy vystoupí dvě symbolické postavy: Patolog a Děvka, aby přednesly závěrečný štěk, jenž samozřejmě zní: "Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí". Nenechte se zbytečně vyvést z míry - už za chvíli nám znova spadne opona.

17. listopad | Oslava 17. listopadu na gymnáziu v Liberci
Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 20.11. 2009