Jakým také možná je stín "sametové revoluce 1989"?

20. 11. 2009 / Miloš Dokulil

2. A co význam událostí?

Zůstává tu ovšem navíc viset jako nezodpovězená otázka, zda soustředěním jen na sebe jsme dostatečně právi širším dějinným souvislostem a jejich možnému významu. Samotné odkazy (byť méně často) na jakoby pevný postoj "Západu" -- především Ronalda Reagana -- vůči SSSR také mají daleko k adekvátní analýze. Gesto prezidenta Mitteranda, který si pozval během své návštěvy ČSSR disidenty k společnému posnídání sice potěšilo, především pozvané reprezentanty disentu, ale další efekt na život ve státě toto gesto ani nepřímo mít nemohlo.

Především stojí za provokativní předznamenání poznámka, že zpravidla nebývají v naší jazykové hře s argumenty kamenem úrazu přímo nějaká fakta, ale především jejich možná interpretace, pokud možno nejednou jakoby nějak odkazující na nějakou symboliku; také musí být relativně přímočará a snadno pochopitelná. Pak ovšem při případném hodnocení událostí roku 1989 nepůjde jen o ten zcela předem nečekaný moment možného spontánního bourání berlínské zdi a všech dalších následných událostí, jak v tehdejší NDR, tak v dalších tehdy "socialistických" státech střední a jihovýchodní Evropy. Nelze přitom nevzpomenout, že pokud předtím v nejednom komunisty ovládaném státě došlo k předem nečekaným nepokojům, vždycky -- až do Gorbačovova přechodu do funkce generálního tajemníka KSSS -- právě SSSR nakonec hasil ty požáry nespokojenosti svou vojenskou mocí zvenčí. Činil tak i kritik stalinismu N. S. Chruščov (mj. likvidací maďarských událostí, 1956) nebo jeho nástupce Leonid Brežněv (v ČSSR, 1968). Možná hrozba obdobného řešení o dalších 12 let v Polsku byla odvrácena jen včasnými represivními opatřeními tehdejšího premiéra vlády a prvního tajemníka tamní KS gen. Jaruzelského (stanné právo 1981).

3. Je tu samozřejmě předehra (jen stručně zmíněná)

Samozřejmě že nemůžeme automaticky mluvit o nějaké "zákonitosti, se kterou ty krize společenského systému v satelitních komunistických státech periodicky přicházely. Ovšemže tu mohla při veřejném masovém vyjádření nespokojenosti pokaždé jakousi roli hrát také další nastupující generace, jakmile se vyskytl vhodný impuls. Jenže teprve až za Gorbačova musely "sesterské" komunistické strany vzít na vědomí, že KSSS (ani SSSR) se jim napříště nebude vměšovat do vnitřních záležitostí při správě veřejných záležitostí. Kdo pamatuje dobu, kdy do Prahy zavítal ještě před "revolučním podzimem 1989" Michail Gorbačov, ví, jak disidentsky ladění lidé marně čekali, že významný sovětský host aspoň nepřehlédnutelně naznačí konzervativně zaštítěným čs. komunistickým předákům, že by měli konečně také zahájit "perestrojku" a "glasnosť". Zrovna tak se během těch neuvěřitelných událostí kolem berlínské zdi velitelé sovětských posádek v NDR nedočkali pokynů z Moskvy, aby tu živelnou vlnu zjevné zrady komunistické státnosti (vnímané sovětskými, ale i orgány NDR jako spontánně projevená "občanská neposlušnost") potlačili. Následně se projevil -- už zřejmě nezadržitelný, když zvenčí nepotlačovaný -- dominový efekt ve zbývajících socialistických zemích Evropy, jen s krátkým časovým odstupem (když řadou pro komunismus nepřijatelných aktivit už předtím byly napřed jak Polsko, tak Maďarsko!). Je otázka, do jaké míry je "jen vinou" M. Gorbačova, že brzy nato nastal také rozpad SSSR (a jakou tradici v dnešním Rusku dnes prezentuje tandem Medvěděv -- Putin).

4. Nespokojení, ale taky jen problematicky na cokoliv převratného připravení

Samozřejmě že na nějaký převrat po tolika desetiletích komunistické nadvlády nikde nikdo nebyl nikterak adekvátně připraven. Stěží to lze někomu vyčítat. Pak ovšem je taky problém okamžitě velebit (anebo naopak tvrdě kritizovat) z nastalé změny poměrů především jen ty představitele, kteří měli to štěstí, že se uměli dostat v pravý čas na ta příslovečně pravá místa. V sociálních procesech sice teprve širší masy lidí dokážou navodit patřičný tlak na změnu poměrů, ale v konkrétní podobě ty jednotlivé kroky k jejich legalizaci uskutečňují následně jen malé skupiny vzájemně propojených jednotlivců. A ovšem, kapka ke kapce může vytvořit nakonec proud.

Také poměrně těsně před listopadem 1989 byl i 28. říjen. A těsně před tím problematicky tehdy připomínaným státním jubileem měla Česká filharmonie ve Stuttgartu pod vedením svého šéfdirigenta Václava Neumanna zrovna 25. 10. koncert, během něhož se prakticky skoro všichni rozhodli postavit se za svého dirigenta a odmítnout nahrávat v oficiálních institucích, na protest proti stavu v tehdejší čs. kultuře. Kupodivu celý ten rok byl jakoby ve stínu zaokrouhlených výročí. Hned na začátku roku 1989 nemálo lidí u nás vzpomínalo na dvacet let od tragického pokusu o sebevražedné upálení Jana Palacha. Od 15. ledna 1989 proběhl v Praze nadmíru neklidný "Palachův týden", který bezpečnostní orgány státu zvládaly jen s krajním a nemálo nervozitou naplněným úsilím. Pokaždé když se blížilo výročí srpnové okupace, uskutečňovala státní moc rozmanitá preventivní opatření proti známým disidentům. A zrovna 17. listopadu 1989 mělo navíc dojít k zarovnanému -- půlsetletému -- výročí připomínajícímu památku studenta Jana Opletala ("1939"). Samotní studenti chtěli toto výročí pietně vzpomenout. Zdálo se, že nic nepředvídaného se nemohlo přitom stát. Byl to taky "odjezdový" pátek před víkendem, aspoň pro přespolní. Dny byly tehdy poměrně chladné. --- Kupodivu dodnes se neví, kdo přesně jako možný iniciátor (a s jakými motivy) stál za samotnou represivní akcí na Národní třídě a za následným podhoubím neověřených zpráv, včetně té, která nemálo zvířila ohlas i v zahraničí -- totiž že při té "bezpečnostní" akci byl zabit jeden student... (Nějaké autentické a nečekané "přiznání", že si např. D. Dražská celý příběh s Martinem Šmídem spontánně vymyslela, stěží obstojí. Zvláště když víme o zvláštní péči, která byla věnována režii a aranžmá s "omdlelým" poručíkem Zifčákem, alias Růžičkou, jako současně jedním ze studentů z průvodu.)

Ačkoliv byla ta tragická zpráva o jednom úmrtí posléze dementována, další události už měly svůj "samopohyb", ačkoliv nemohlo být hned jasné, k čemu všemu mohou vést. Nelze nikterak vyloučit, že určitou vzpruhou pro pražské studenty a herce byly také bezprostředně předcházející události z Berlína o týden dřív. Pro bratislavské herce a studenty zase bylo injekcí, o čem se dovídali po 17. 11. z Prahy. (Nelze tu ignorovat jako nemálo závažný fakt, že na rozdíl od reflexe roku 1968 mezi oběma polovinami jazykově rozděleného státu právě na konci roku 1989 z Bratislavy se neozývaly především federálně zaměřené požadavky! OF i VPN byly zpočátku jakoby na obdobné "vlně" požadavků a potřeb. Teď to nemálo vhodně připomněl i významný tehdy disident, Ján Čarnogurský.)

5. Berlínská zeď je také součinnostní faktor

Stojí za připomenutí, co a jak nečekaně propuklo 9. 11. 1989 přímo v Berlíně. Nebudeme teď rozvádět, že mocenské kruhy v tehdejší Německé demokratické republice už několik měsíců byly plné nervozity. Nejdříve jejich občané masově utíkali na Západ od léta 1989 přes Maďarsko a nečekaně otevřenou hranici do Rakouska. Na začátku listopadu pro východoněmecké občany, kteří se uchýlili na západoněmecké velvyslanectví v Praze, také byly vypraveny vlaky, dokonce přímo z Prahy! Bylo jasné, že východoněmecké orgány musí nějakými novými opatřeními zajistit, aby takto okatě a masově občané NDR na Západ neprchali. Dříve tak "solidní berlínská zeď", zřízená roku 1961, aby zabránila úniku příslušníků NDR přes západní Berlín, už nebyla bezpečnou a málem stoprocentní zárukou, že lidé budou uchránění pokušení prchat z komunistického státu na kapitalistický Západ. Proto vedoucí politické kruhy NDR hledaly nějaké nové a spásonosné náhradní řešení. Měl jím být nový zákon umožňující svobodnější cestování (kupodivu hned vyvolal kritickou odezvu vedoucích soudruhů ze spřáteleného Československa!). Ručně upravený návrh tohoto opatření se dostal do rukou Güntera Schabowského, člena politbyra SED, který měl na chystané tiskovce o těch opatřeních podat předběžnou zprávu. Přitom kupodivu na té poradě osobně ani přítomen nebyl. Když se ho pak opakovaně žurnalisté ptali, kdy mají nová opatření vstoupit v účinnost, Schabowski poněkud zmateně a neurčitě odpověděl, že podle jeho vědomí ihned, bezprostředně. (Ta slova v originále: "...sofort, unverzüglich.") To se sice upřesňovalo meziotázkami novinářů, jenže mezitím už to bylo také přímým přenosem vyhlášeno rozhlasem i v televizi. Další průběh 9. 11. 1989 média před týdnem osvěžovala lidem v paměti. U hranic mezi západním a východním Berlínem bylo najednou příliš mnoho lidí, ozbrojené pohraniční orgány neměly žádné rozkazy, a najednou živelnost měla okamžitý průchod hraniční čarou a bez scénáře začala nečekaně tvořit dějiny. --- Byli z toho kupodivu nervózní mj. jak M. Thatcherová, tak i F. Mitterrand! Nejen oni ovšem měli kupodivu za to, že "status quo" by měl být zachován. Takhle se ale Západ choval v průběhu předchozích vojenských akcí při potlačování neklidu za Železnou oponou, ať už k nim došlo hned v NDR nebo v Polsku, anebo později během maďarských událostí nebo po "vstoupení vojsk" do ČSSR. Přitom Západ nikdy neučinil (ani zřejmě nemohl učinit) nic účinného, aby se postavil za zájmy utlačovaných, ne-li protiprávně stíhaných lidí v komunistických státech. I když aspoň navenek Helsinská smlouva (z r. 1975) snad napomohla ke vzniku dalších občanských iniciativ typu Charty 77 (z r. 1977).

Jeden zcela viditelný průlom do té předchozí situace v těch listopadových dnech 1989 okamžitě nastal, vzorově pro občany NDR: svobodný průchod na Západ, okatě do západního Berlína, na nákupy v lákavém kurzu. Do Vánoc byla nejen přímo ve střední Evropě zcela nová politická atmosféra. Přitom za zatím trvající vojenské přítomnosti SSSR ve stále navenek spojeneckých zemích, včetně poměrně rychle přejmenované ČSFR. Západ tomuto navenek naprosto nečekanému divadlu víceméně jen přihlížel. Západní hranice tehdejší Varšavské smlouvy byly pro NATO samozřejmě stále tabu.

6. Jaká nečekaná náhoda přispěje k elektrizujícímu svobodnému projevu?

Také zprvu jako kdyby občanům dosavadních komunistických států nešlo o nic jiného, než o "svobodu". Svobodu pohybu a svobodu projevu. Doprovodně s logickým požadavkem na odstranění monopolu politické moci pro komunistickou stranu. (Dnes už málokdo ocení, že třeba přímo na Václavském náměstí měla Čs. strana socialistická k dispozici budovu Melantricha. Nemá už smysl připomínat, že již v předúnorových dnech naopak měla KSČ v tiskárně Melantricha dokonce svou závodní organizaci KSČ? Kdo by si pomyslel, že ČSS tak rychle po "listopadu 1989" zajde a pozbude i svůj majetek?)

Ta představa svobody se zároveň spojovala s vágněji vnímanou představou autentičtější "demokracie". Aby byl vztah občana k jeho institucím přirozenější a "organičtější". Bylo třeba hledat prostředky k tomu, jak se naučit uplatňovat přímo politická práva a realizaci politických programů při řízení státu na všech úrovních. Málokdo tehdy okamžitě moc rozebíral, že KSČ zůstávala stále nejsilnější politicky organizovanou silou ve státě, když OF nebo VPN vypadaly navenek jakoby sice reprezentativnější, jenže bez odpovídajícím způsobem pevného organizačního "pavouka" (s nějak již volenými funkcionáři na vzájemně propojených reprezentativních úrovních zdola nahoru). Dokonce se mj. v řadách OF (následně v OH) dlouho udržovala představa, že je možné dělat politiku jaksi "jednotně", málem jako reflex nálady z nemálo povzbudivých shromáždění na náměstích, kde také nebyly žádné diferenciace patrné a tribuna stačila jedna... (Teprve 21. dubna 1991 vznikla vyčleněním z OF jako nová strana ODS.)

7. "Revoluce" i "samet"?

A opět se vraťme v těch dílčích osvitech zpět do listopadu. Samozřejmě že můžeme ten jedinečný proces nazvat různě. Sám název ale může být pouhou sugescí nebo maskou. To znovuzískání osobní svobody bylo zcela zásadní změnou proti dosavadnímu stavu. V tomto ohledu "revoluce". To že probíhal v těch dnech po 17. listopadu celý dlouhý sled rozmanitých jednání mezi tehdejšími občanskými iniciativami a některými představiteli dosavadní vládní moci, připomíná ovšem spíše "kabinetně" reformní úsilí. Pokud navíc okamžitě nedošlo na sebemenší rušení stávajících institucí, ani jejich personálního obsazení (ne-li dočasného "zablokování"), byl to nemálo "samet". Stačí se vžít do situace. Potlačovací funkce státu byly obsazeny kádrově komunisty. Při postupném vzájemném ochočování ke změně mocenských a ideových poměrů ve státě měli stávající představitelé moci nemálo času na to, aby po sobě zahladili možné usvědčující doklady o nezákonnostech. Houfně se pálily v nejedné instituci zvlášť choulostivé archiválie. Tomu stěží mohl při relativně pomalém a "sametovém" průběhu polistopadového dění někdo zabránit. Pokud navíc nedošlo k žádnému výchozímu ohrazení vůči dosavadnímu režimu ani po právní stránce (např. že přímo některé z platných zákonů komunistického režimu odporují lidským právům, takže už jejich vyhlášení by mělo navozovat právní a soudní odpovědnost vůči "revolučnímu režimu"), pak ty další kvality toho nového režimu jsou spíše jen "reformní". Zvláště když ten nový režim nejdřív převzal celý právní a soudní systém i "s chlupy", jak se říká. S tou prémiovou přitěžující okolností, že za vším se "jako" udělá "tlustá čára". Aniž se naplno realizuje v přiměřené míře "katarze".

Samozřejmě že už výchozí šok z toho večera 17. 11. 1989, že přitom zemřel jeden mladý student (což bylo v éteru hned 18. 11. večer), dramaticky měnil chování stále širších vrstev obyvatelstva republiky. Když opatrně dozrávaly poměry také k možné restrukturalizaci vlády, opět se muselo ukázat, že ústředí KSČ dávalo najevo, že přinejmenším zůstává sebedůvěřivě jisté tím, že svými mocenskými orgány má dění plně pod kontrolou; což mělo jaksi zřejmě stačit, "kdyby něco". Výchozího opíjení "z rohlíku" nominací první navrhované "reformní" vlády vyprovokovalo následně zdola návrh na dvouhodinovou generální stávku. Když premiér Adamec vystoupil na Letenské pláni s bagatelizací té stávky, ztratil dosud vládnoucí režim další body.

8. Konkordát deklarované lásky s nastavenou "návistí"

A opět tu nepopisujme všechno. Sice nejdřív začali stávkovat studenti a divadelníci, jenže stát se nemůže řídit ani od školních škamen, ani od divadelních šaten. Odborníci (možná že ne vždy na postačující úrovni, ale jiní nebyli) museli přijít z tehdy (1989) daných struktur, a vesměs s KS legitimací (Čalfou počínaje a Dlouhým nikoli konče). Tím snadnější byl ten "konkordát" navenek deklarované lásky.

Také by se nemělo zapomínat, že ještě během té generální stávky v ČSSR pravděpodobně její účastníci nemysleli dál než k již prožitým skutečnostem z Pražského jara 1968. Takže zřejmě sice socialismus, jenže pluralistický, a s lidskou tváří. A jeho ikonou mohl dobře opět být Alexander Dubček. Jako kdyby ta "sametová revoluce" měla jít ve stopách již jednou váhavě nastoleného experimentu z doby před víc jak dvaceti lety. Dokonce když se KSČ předvedla s novým vedením v čele s Karlem Urbánkem (24. 11.), jako kdyby již to tehdy představovalo jisté nemalé uklidnění veřejnosti. (ÚV KSS ještě na své zasedání z 26. 11. spekulovalo nad tím, jak nadále neformálně udržet vedoucí roli strany.)

9. Nebude z toho ještě nakonec -- vinou teorie -- studená sprcha?

Drsně přerušme tyto kusé výklady. Těsně před tím naším letošním svátečním vzpomínáním vyšly dva příspěvky jakoby také k našemu jubileu v "Newsweeku"; jeden od Nialla Fergusona zpochybňující přímo naši zdomácnělou vizi, že před dvaceti lety "se děly věci", které předznamenaly další epochu (cit. čas., z 16. 11., str. 32-35). Druhý, od Josefa Joffea je vůči našim představám nemálo shovívavější.

Začnu raději stručně s Joffem (tamtéž, číslo z 16. 11., str. 38-39). Připomněl mj. Fukuyamovu jen o málo pozdější vizi o "konci dějin", předpokládající triumf "liberální demokracie" pro celý svět; což se nesplnilo. Předtím ale Evropa aspoň dokázala zúčtovat s nejvražednějšími ideologiemi, pokud počítáme s "Evropou-po-zdi" ("post-wall Europe"). Místo moci nad lidmi mohla v mnoha předtím porobených státech konečně začít "správa věcí" těmito lidmi již ve svobodě. --- Na konec starých dějin Evropy nyní aktuálně odkázal V. Havel v Evropském parlamentu 12. 11. 2009. Zmínil konec "bipolárního rozdělení" světa, v té rozdělené Evropě tak markantně představované tou "berlínskou" zdí z roku 1961.

Právě tu "zeď" měl na mysli N. Ferguson, když mu vyvstala jako možná paralela obraz legendárního útoku na Zimní palác roku 1917 v tehdejším Petrohradě. Málem jako kdyby obé bylo jen další svéráznou extremistickou "exhibicí" (autor užil výrazu "just another extremist stunt"(str. 33). Autor čtenářům připomněl, že tehdy před 20 lety, když měla "berlínská zeď" zahrát tu zásadní dějinnou úlohu, jeho dvě berlínské přítelkyně nic z toho nezaznamenaly. Jedna tu událost zaspala a druhá šla spát, aby byla nazítří čiperná pro lekci jógy. Čili pro první předběžný závěr autorův: sám pád té zdi byl "výborný" ("wonderful"), ale automaticky to podle něho ještě nebyly "velké dějiny" ("History"). Také Stephen Kotkin (a v tomto směru není sám) v nejedné své práci upozorňuje na to, že komunistický systém byl vnitřně shnilý a pokud něco nového pak vznikalo, že to bylo prakticky dáno svým způsobem shora, malou skupinou disidentů, nikoli zrovna adresně zaměřenou vůlí širokých mas.

Zde jako kdyby Ferguson našel odpich k úvaze, zda nebyl z historických důvodů závažnější rok 1979. Vždyť destrukce prestiže SSSR závažněji začala deset let před rokem 1989, když SSSR vpadl do Afghánistánu. Jak suverénně se mohl jevit ostatnímu světu model politiky, který osobně prezentovali zrovna v roce 1979 Thatcherová a Reagan, když ten model "tržního fundamentalismu" je zrovna teď v depresi? Do třetice: Deng Tsiao-ping toho roku 1979 navštívil USA a navodil pro Čínu nový kurs. Jeho dědicové jsou nyní -- jak je nemálo dobře známo -- největšími věřiteli USA. Předpověď od finančních analytiků světoznámé firmy Goldman Sachs hlásá, že by už roku 2027 mohla být Čína největší ekonomikou světa. A za čtvrté: zrovna toho roku 1979 došlo k převratu v Íránu, který znamená začátek kursu na střet civilizací (jak to formuloval na začátku 90. let Huntington). Radikální islám je dnes přece tím nejděsivějším dědictvím ("most terrifying heritage"). Ferguson si je jist tím, že zmíněné čtyři motivy mají pro USA a pro svět hlubší následky než pád "berlínské zdi" a události kolem.

10. Až na prvním místě jde o to, jak se žije?

Také v ČR známý T. G. Ash označil události z roku 1989 jako "refolution" ("reform plus revolution"). Ta se vesměs přehnala bez vážnějšího krveprolití (až na Rumunsko, a následně pak v rozpadlé Jugoslávii). Je otázkou asi nemálo senzitivní oslabovat význam roku 1989 pro Střední Evropu (vnímáno geopoliticky, nikoli jen zeměpisně; proto "Střední" s velkým písmenem). Paradoxně se třeba zrovna ani ČSFR nevydala na další ekonomickou cestu s přiměřenými právními zárukami. Přitom politikové chystali nové majetkoprávní vztahy. Zároveň museli nechat u koryt většinu lidí včerejška, neboť sami se předem neučili vládnout, tj. především organizovat prostředí pro ekonomiku a pro kultivovaný život celé společnosti. Také personálně bylo takřka nemožné, aby třeba chartisté předem mohli znát personální vazby mezi lidmi, na něž se museli od počátku plně spolehnout. Privatizace nemohla znamenat jen jakýsi údajný "kapitalismus z první republiky". V dějinách se nevstupuje dvakrát do téže řeky! Byly tu také možné zcela nové svody moci: přilepšit si... Zárodky přímé demokracie se rychle do prvních voleb vytratily a na její místo přišla demokracie zastupitelská. Dvacet let po "sametu" to vyjádřil jeden z nejvýznamějších jeho symbolů, V. Havel teď, 12. 11., cudně tak, že se zmínil o "rafinovaných způsobech ovládání společnosti"...

Ta příznačná bližší "košilka" než "kabát" nám prozrazuje, že nejednou bývá ta naše veřejná scéna často "obscénou". Setrvale u nás existující korupcí jsme si do roka a do dne opět pohoršili. Nemáme automaticky růžové vyhlídky do příštích parlamentních voleb. Zvláště ty dnes parlamentní strany dobře vědí, že si mohou pohoršit. Nebudou zřejmě tolik přemýšlet o tom, čím a jak snížit korupci, daňové úniky, předražování veřejných investic a další chytračení nelegálním zneužitím informací atd.; ne-li, jak tomu všemu účinně zabránit. Protože především potřebují zůstat "u válu" ("u koryta", také s veřejnou prestiží, mediálně známí, dobře placení, ať už se pak děje třeba "děj co děj")...

Vytisknout