Monitor Jana Paula:

Umění budeme hodnotit jenom jako

6. 11. 2009 / Jan Paul

Lámal jsem si hlavu, co že jsem to vlastně v titulku ("Umění hodnotit musíme, ale nemůžeme") minulého Monitoru napsal. Uvozoval můj pocit z přednášky kritika a kurátora Jörga Heisera v Goethe institutu v Praze, který v prvním díle cyklu Hovory o umění představil přítomným devět kritérií jak hodnotit současné umění, a chtěl jsem jím také vyjádřit nepřehlednost na současné umělecké scéně.

Dnešní titulek je logické vyústění. Jestliže jsou kritéria současných lodivodů výtvarné scény nepřehledná a nesrozumitelná ( důvody jsem uvedl minule) a současně "nějaká" kritéria hodnocení umění potřebují, to znamená nemohou žádná a priory odmítat, pak zbývá jediné, s těmi co mají a jistě budou přibývat další, budou umění hodnotit "jenom jako", aby se neřeklo, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Tolik spekulace a realita?

Vše se ještě více zamotá. Jörg Heiser na své přednášce řekl, že umění hodnotit musíme, abychom odlišili průměrné, čímž připustil existenci dobrého a špatného umění. To je překvapivý názor v době, kdy vývoj v uplynulých více než deseti letech směřoval k východisku, že "umění je všechno". Veletrh současného umění Documenta Kassel v roce 1992 šel ještě dál, když ve svém mottu uvedl, že "Umění je to, co za umění prohlásíme".

Byl to sice především marketingový tah, protože kde jinde než na světových veletrzích se tvoří jména umělců i jejich ceny, nicméně vyjádřil realitu celého dosavadního systému fungování umělecké scény, jejíž součástí jsou galeristé a výtvarní kritici, kteří z hlediska své pozice "určují", o jakém umělci se bude mluvit a který bude viděn. To je politikum současného umění, které od poloviny minulého století přebírá normy z jiných sfér.

A to je ta potíž. Umění nechce být zpolitizované, ale ti, kdo o něm rozhodují, převzali politické praktiky' dobrému umění by nemělo jít jen o byznys, ale hierarchizace umělců funguje na stejných reklamních principech jako kterékoliv jiné zboží. Nefunkčními kritérii odstředíme průměrné bulvární umění a dobré umění, potvrzené těmi, kdo rozhodují, necháme reflektovat bulvárními metodami.

Ruka ruku myje a průměrné umění se může s ověřeným dobrým uměním zase přátelit. Co dál? To, co bych si nikdy nepřál, ale co prý už se stejně děje: zdvihnout všechna stavidla. Nekoketovat s oblastmi do této doby v antagonistickém vztahu s uměním, nenakukovat do teritorií, kde vše frčí už dávno jinak. Banán by měl mít stejnou hodnotu jako umělecké dílo a mezi bulvárním a seriozním by neměl být napříště už vůbec žádný rozdíl.

Miss České republiky může ošerpovat přední český umělec. Návštěvníkům galerie může předvádět kuchařské umění, může ukazovat televizním divákům na těle pihy a nebo ještě i něco jiného. Tři pihy vedle sebe, za tím jistě bude nějaký jiný smysl, obsah a sdělení. Současný umělec by měl chtít všechno, všude a vždy. Je přece člověk jako všichni ostatní a pak, "umění má přece paměť". Aha, co jsem to chtěl vlastně říci?

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 6.11. 2009