Monitor Jana Paula:

Umění hodnotit musíme, ale nemůžeme

30. 10. 2009 / Jan Paul

Řekněte nám jména! Jeden ze čtyř účastníků přednášky z cyklu Hovory o umění, pořádané Goethe institutem v Praze, vyzval v závěrečné diskusi Jörga Heisera, významného teoretika současného umění, aby jmenoval několik českých umělců, které považuje za významné. Choulostivá situace ve chvíli, kdy se mluvilo i o tom, kdo, či co rozhoduje, o jakých umělcích se bude mluvit, a o to choulostivější, že mezi účastníky seděli dva ze čtyř jmenovaných.

Budiž, náhoda, to se stane, ale já zde o nich taktně pomlčím, pokud se jménem nepřihlásí sami, jak to jeden z nich v diskusi na přednášce jistě nerad udělal. K věci. Přednáška uskutečněná 26.10 v Goethe institutu byla poučná a na aktuální téma, kterým jsem se zabýval v dobách (esej "Mezi údělem a rolí", Atelier, 1997), kdy o něm nikdo nechtěl slyšet : "Jak rozumět umění a jak ho posuzovat? Co odlišuje "dobré" umění od "špatného"?"

Přednášející Jörg Heiser vystudoval filozofii, je nezávislý (nevím, co znamená) kritik a kurátor, šéfredaktor uměleckého časopisu Frieze, vycházejícího v Londýně, kritik deníku Süddeutsche Zeitung a hudebník. "V dobách "Nové nepřehlednosti" (Habermas) vzrůstá potřeba "hovořit o umění". Navzdory hospodářské krizi totiž umění za posledních deset let nevídaně expandovalo: víc umělců, víc výstav, víc publika, všeho je víc. "Jenom jednoho je méně: kritérií".

To je tematický okruh, který uvozoval Heiserovu přednášku, na níž představil české veřejnosti vlastní kritéria hodnocení současného umění, shrnutá do devíti bodů. Nutno říci, že v řadách posluchačů sedělo mnoho mladých absolventů uměleckých škol, ale chybělo mnoho českých významných kritiků, teoretiků i umělců. Neočekával jsem zázrak, nicméně jsem se dozvěděl ještě méně. Rozhodně nic nového a hlavně konkrétního, co by pomohlo dešifrovat současné umění.

Šel jsem na přednášku ze zvědavosti. Zaznělo na ní, že "Každý se může zapojit" (do procesu hodnocení díla), avšak bez terorismu vkusu (obraz je dobrý, protože je celý modrý), každý musí vysvětlit a v důraze na objektivismus zdůvodnit svůj názor, což je v pořádku, jenomže má-li jít o otevřenou diskusi v hodnocení současného umění, do níž se "každý může zapojit", nelze z ní předem vyčlenit nikoho s jiným postojem či názorem, je-li názorem a ne dogmatem.

Nelze v období "nové nepřehlednosti" a multikulturního a myšlenkového překrývání adorovat jedno před druhým, groteskno (v umění jím začal Duchamp) třeba před "autoheroickou spekulací" , či "normativní estetikou" . Groteskno ano (kde začíná a končí?), ale normativní estetika ne? Proč? Jsou snad kritéria - o které se Jörg Heiser pokusil - něco jiného, než normou, na jejíž závaznost se také jeden z významných českých umělců v diskusi zeptal? (sic!)

A jestliže "příbuznost formy již v současném umění neodkazuje na podobnost podstaty" , znamená to, že vyloučeno bude každé umění, které se chová opačně? Ano, "umělecká výpověď nemůže chtít vykoupení" , satisfakci, stejně jako nelze z umění vyloučit formu, nebo obsah (věčný spor co je víc). Teorie výtvarného umění ale mluví přece jasně a vtipně : forma je to jediné, co je z autorovi myšlenky v díle vidět. Lze to popřít, když vizuální umění je na zrakové zkušenosti životně závislé?

To je jako chtít poslouchat hudbu jinak, než sluchem. Jestliže podle Heisera skončilo období "rozpoznatelného uměleckého stylu" , znamená to jediné, už nic nerozpoznáme. Co a jak tedy chceme hodnotit? Ostatně sám přednášející přitakal, že umění je v krizi, ba dokonce že je stále v krizi. Nedivím se. Poslední otázka je, jakou normou mají v tomto kontextu přednesená kritéria být. Normou potvrzující nezávaznost? K čemu tedy vůbec nějaká kritéria musí být?

V otázkách co rozhoduje o tom, kdo je důležitý umělec a o jakých umělcích se bude mluvit Jörg Heiser přiznal, že "svoji roli zde hrají monopoly" . Co to znamená pro umělce? Musí se snažit být v zorném poli vlivných skupin a tím se podílet na zisku (top ten, best of, prestižní výstavy, veletrhy atd.). To ale není zadarmo, takový umělec musí pružně reagovat na hegemonii trendu, čím více bude nečitelný, tím lépe, protože přece skončilo období "rozpoznatelného uměleckého stylu" .

Pro ty umělce, kteří chtějí věnovat stále drahocennější čas soustavné tvorbě rozpoznatelného uměleckého stylu, protože styl je něco, čím lze rozpoznat nejen dílo (nemám na mysli manýru), ale hlavně autora, mám přece jen nadějnou zprávu: "Umění má paměť!" To mi odpověděl Jörg Heiser na otázku, co s umělci, kteří tvoří kdesi v lese u pramene a neplavou v hlavním toku řeky nevěduoce vlastně kam (takhle vtipně jsem se ale nezeptal).

Nakonec ta kritéria. Než je Jörg Heiser vyjmenoval, ujistil přítomné, že v současném umění určitě není možné všechno. "Nerozlišili bychom průměrnost". Nechť tedy čtenář sám posoudí, jak může s nástrojem vyjmenovaných kritérií rozlišit průměrné umění. Jednotlivé prezentované body shrnu za sebou tak, jak jsem si je stihl zaznamenat a v závorce opatřím krátkým komentářem:

1/ Umění je třeba pozorně sledovat, pozorovat a popsat. (No, kdo by to byl řekl)

2/ Porovnat co vidím s vlastním úsudkem. (Lze to vůbec jinak?)

3/ Komunikace je ústředním bodem vztahu mezi dílem a divákem. (Vždycky byla)

4/ Umělecké schopnosti nelze popsat normativní estetikou. ( A čím tedy? Ničím?)

5/ V současném umění už nefungují protipóly idey a formy. Opouštíme poslání díla. (Proč?)

6/ Dílo musí omezit své vyjadřovací prostředky, musí být sdělné. ( Bez poslání?)

7/ Dílo žije svým životem, divák ignoruje, co umělec vidí. ( To už divák dělá dávno )

8/ Divák musí vnímat ideu díla a jeho sociální kontext. ( Nic nemusí, stejně jako umělec)

9/ Protiklad intuice, vnímat dílo proti jeho logice, co by bylo, kdyby...

Tady se ještě na chvilku zastavím. Desáté kriterium vlastně popírá a devalvuje všechna předchozí, protože "vono to ještě může být v tom díle úplně jinak, než jak si myslíte. Von ten umělec vůbec nemusí vědět, co chtěl říci a vy na to můžete přijít". Můžete, když se budete držet předchozích devíti bodů. Zkuste si to. Nejlépe s nějakým obrazem současného umělce, ale pozor, nesmí mít "rozpoznatelný umělecký styl", to byste na to přišli hned a to není ono.

Co závěrem? Budu si dál dělat svoje. Jörg Heiser je sympaťák, vzdělaný člověk, ale mnoho neřekl, jiným třeba ano, mně ne. Možná přece jen něco, na vlastní oči jsem viděl a slyšel, jak funguje systém "tvorby současného umělce", jak tolik dovolávaná etika vázne. Očekávat, že v anonymitě zůstane ten, o kterém se mluví, už dávno neplatí. Až příliš mnoho se hovořilo o umělcích, vlastně jenom o nich a to je zlé. Divák jim to vrátí. A ještě něco, nepřehledná kritéria nepřehlednost jen více znepřehlední. Třeba se to tak chce.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 30.10. 2009