Ke komu si chodí zahraniční zpravodajové pro informace?

5. 11. 2009 / Ivo Šebestík

Od Moniky Pajerové se novinářka dozvěděla, že se v České republice udělalo příliš málo, aby se zabránilo opětovnému návratu do lůna Ruska (dans le giron de la Russie ). Jiří Pehe se jí zase svěřil s názorem, podle kterého Klausova žádost o výjimku, učiněná až po jednání o Lisabonské smlouvě, byla groteskní, a taktéž Pehe odsoudil česká média za hysterii, s níž údajně vítězně vítala hlavu státu, tedy Václava Klause. "Copak jsme v Turkmenistánu?," položil prý Pehe řečnickou otázku na závěr. Celý blok výpovědí pak zakončuje citace paní Brdečkové, která mimo jiné praví: "Klaus je nepochybně spjat s ruskými zájmy." (Klaus est sans doute lié aux intérets russes. )

Článek o podpisu Lisabonské smlouvy českým prezidentem Václavem Klausem se tedy jako celek proměnil v tribunu názorů lidí, kteří stojí v opozici vůči Klausovi a mají blízko k jeho předchůdci Václavu Havlovi. Názory, korigující toto unisono, zcela chybí. Belgická novinářka tak, nepochybně nechtě a nic netuše, spadla přímo doprostřed českého vnitřního sporu, který je jí cizí, a posloužila jedné straně k tomu, aby do zahraničního tisku propašovala své vidění skutečnosti.

Je toto ale ojedinělý případ? Pouhá shoda okolností a náhod, které vedly kroky zahraniční novinářky po pražské půdě? Nebo je to prostě tak, že v České republice určité kruhy využívají svých kontaktů k tomu, aby za hranicemi šířily své pojetí českého vývoje? Pokud ano, pak je to škoda, neboť svět nás vnímá a bude vnímat ještě nepřesněji, než je nezbytně nutné.

Obdobná past na zahraniční zpravodaje číhá často a všude. Belgické deníky, pokud vím, navíc nemají stálé zpravodaje v Praze, kteří by znali českou realitu, uměli česky, a měli v zemi přátele v různých vrstvách společnosti. Zpravodaj, který se pohybuje v kruhu, mezi pěti šesti informačními zdroji, většinou téhož nebo podobného politického zaměření, v podstatě nemá šanci vystihnout více než plochá jednostranná schémata. Ostatně, obvykle se od něj ani víc nežádá.

Nedělejme si iluzi o tom, že by zahraniční zpravodajové obecně byli ve své většině lidmi, kteří dokáží splynout s prostředím, ve kterém se pohybují a vytvářejí si na všechno opravdu vlastní názor. Vždyť takhle se nechováme ani my sami, jako občané. I my často nevědomky přebíráme obraz skutečností, podle toho, jak jej servírují média.

Mám nedávnou zkušenost s redaktorkou deníku Le Monde , která chtěla na základě výpovědí několika Čechů napsat článek o rozdílech v české společnosti před listopadem 1989 a po něm. Já během toho setkání sehrával roli tlumočníka. Ta mladá paní přišla na schůzku vybavená tím, čemu se francouzsky říká idée fixe . Přinášela si typický schematický obrázek české reality -- dobro versus zlo. Češi, se kterými ale mluvila, se jí pokusili nabídnout plastičtější obraz vývoje v české společnosti, čímž ji totálně zdezorientovali, takže redaktorka nakonec nenapsala nic.

Případ je charakteristický a v podstatě učebnicový. Po listopadu 1989, jak ostatně na BL říká v rozhovoru i profesor Oskar Krejčí, vznikla oficiální legenda. Zatímco Češi sami mohli jednotlivé části této legendy postupně korigovat vlastní zkušeností nebo prostou logikou oddělovat možné od nemožného, v zahraničí táž legenda žádný vývoj neprodělala. Zůstala zakonzervovaná i s hlavními protagonisty. Je jednoduchá, přehledná a mytologická, takže vyhovuje tvorbě příběhů. Nabízí souboj dobra a zla, což je základní literární archetyp. Podle mnohých lidí na Západě si Češi stále dost dobře neuvědomují, jakého štěstí se jim po listopadu 1989 dostalo. Myslím, že takto v kostce, se dá zformulovat základní teze, s níž mnozí zahraniční novináři pracují, když píší nebo referují o české realitě.

Zorientovat se v cizí zemi trvá měsíce, proniknout do politické situace aspoň rok a sžít se s životem lidí, na to je zapotřebí celých let a dobré znalosti místního jazyka. Je logické, že zpravodajové jdou nejprve sami za lidmi, kteří jsou s mytologickým příběhem a jeho protagonisty nějak spojeni a dokáží o něm poutavě a zasvěceně vyprávět. Pokud nevědí, kde je najít, vždy se objeví někdo, kdo ukáže správnou cestu. A to stačí. Zpravodaj je rád, že přinese příběh, byť je tento příběh již hodně nepřesný.

Pozn. JČ: Právě proto je ale nutno tyto mýty korigovat. Co brání českým čtenářům, aby napsali šéfredaktoru listu La Libre Belgique, že jeho redaktorka udělala v Praze špatnou práci?

ZDEjsou kontakty na šéfredaktora i redaktory.

Vytisknout