Konec dolaru

6. 11. 2009

Existovala dlouhodobá důvěra v dolar, posílená ještě tím, když tehdejší šéf Federálního rezervního systému Paul Volcker počátkem 80. let zkrotil inflaci. Dolar fungoval coby dobrá "zásobárna hodnoty". A fakt, že ostatní země byly ochotny držet americké dolary, byl pro Spojené státy velikou výhodou --- mohly si v zahraničí levně půjčovat.

V 90. letech USA kvůli zajištění stability dolaru uplatňovaly politiku silného dolaru. Proslovy tehdejšího ministra financí Roberta Rubina potvrzovaly naše rozhodnutí udržet hodnotu dolaru. A po větší část tohoto období byl dolar "silný". To však mělo málo co do činění s proslovy, i když občas mívám podezření, že nejen ministr, ale i finanční trhy si mysleli, že taková souvislost skutečně existuje.

Po minulých osm let úcta k dolaru stále více klesala. Jeho hodnota byla nestabilní. Protože zbytek světa viděl, jak se Spojené státy trápí s nepovedenou válkou a prudce rostoucími rozpočtovými deficity, mnozí z těch, kdo drželi velké zásoby dolarů, začaly své rezervy snižovat (nebo je zvětšovaly méně než za předchozích okolností). To vše tlačilo dolar níže. A tak se objevily první známky bludného kruhu. Síla dolaru byla vystavena stále rostoucímu riziku. Rostoucí deficit USA a nestabilní bilance Federálního rezervního systému v mnohých vyvolaly obavy, že pokud to bude dál pokračovat, přijde inflace, která podkopá dlouhodobou atraktivitu americké měny.

V tomto článku se pokusím vysvětlit, proč je dolar v potížích, a odpovědět na otázku, jestli se o to máme starat. Jaké jsou důsledky? Tvrdím, že z největší části a pro většinu Američanů je to patrně dobrá věc. Avšak přizpůsobení se nižší hodnotě dolaru nemusí nutně proběhnout snadno. Jedním z těchto důsledků --- který už vzniká --- je rozpad systému finančních rezerv založeného na dolaru. Tvrdím, že pohyb směrem ke globalizovanému rezervnímu systému by byl pro Spojené státy i pro celý svět přínosem.

Bývalý prezident George W. Bush během krátkých osmi let zdvojnásobil americký národní dluh (a za ty peníze toho kromě zničené ekonomiky mnoho nepředvedl). Vzhledem k tomu, že v příští dekádě se má dluh opět zdvojnásobit (podle optimistických scénářů), vyhlídky se stávají ještě pochmurnějšími.

Poměr amerického dluhu k HDP by se měl ze 40,8% v roce 2008 do roku 2019 vyšplhat k 70% nebo ještě výše, a pokud se úrokové sazby z nynějších 0,0-0,25% vrátí na normálnější úroveň řekněme takových 5-6%, bude to znamenat, že splácení úroků z dluhu spotřebuje významnou část daňových výnosů (až 20% nebo více) --- jestliže tedy nedojde ke zvýšení daní. Náklady na financování programů pro stárnoucí generaci baby boomu přinesou rozpočtu ještě další dodatečnou zátěž.

Jistě, deficity samy o sobě nemusejí znamenat problém. Deficity jsou samozřejmě pouze jednou stránkou účetní bilance dané země. Na druhé straně jsou aktiva. Jestliže si nějaká firma půjčuje peníze na investice s vysokou návratností, nikdo nemá obavy --- pokud tedy tyto investice skutečně přinesou výnosy. Našeho rostoucího deficitu není třeba se obávat, jsou-li peníze utráceny za vzdělání, technologii, infrastrukturu --- což jsou všechno investice, jež historicky přinášely velmi vysoké výnosy, mnohem větší než úroky, které musí vláda platit --- protože výnosy pro naši společnost výrazně převyšují náklady. Ale pokud jsou peníze utraceny za války v Afghánistánu nebo Iráku, špatně pojatou záchranu bank či daňové škrty pro Američany s vyššími příjmy, nebude rostoucím pasivům odpovídat žádné aktivum, a toho už je třeba se obávat. Zdá se, že právě to byla cesta, kterou jsme se vydali před osmi lety, a co je znepokojující, jde patrně také o cestu, po níž budeme nadále pokračovat.

Za těchto okolností vznikne silná motivace k redukci dlužního břemene inflací, poněvadž inflace omezuje reálnou hodnotu pohledávek. Znamená to, že vláda bude splácet dluh dolary s menší hodnotou, než jako mají dnes.

Tím se dostáváme k další hrozbě pro dolar: K inflaci.

Síla dolaru je dána zákonem poptávky a nabídky, stejně jako hodnota jakéhokoliv jiného aktiva. Poptávka po měně je založena na poměru výnosu z držení tohoto aktiva ve vztahu k jiným aktivům, to znamená na úroku z dolarových aktiv jako jsou dluhopisy vydávané ministerstvem financí, plus očekávaný zisk nebo ztráta kapitálu. Dnešní poptávka (a tedy dnešní hodnota) v kritické míře závisí na očekáváních ohledně zítřejší hodnoty, avšak zítřejší hodnota bude zase záviset na očekáváních ohledně pozítřka. Ceny jsou neúprosně spojeny s očekáváním budoucnosti, krátkodobé i dlouhodobé. Pokud investoři, nebo lidé vůbec, věří, že někdy v budoucnu dojde k velké inflaci, pak ti, kdo drží dolary, budou za ně schopni nakoupit méně než dnes. Poptávka po dolaru tehdy --- tak jako teď --- bude klesat, a proto (jestliže všechny ostatní okolnosti zůstanou nezměněny) bude klesat i hodnota dolaru.

Když zákazníci na trhu pozorovali dramatický růst amerického deficitu a Federální rezervní systém fakticky tisknoucí peníze zdánlivě bez omezení, ve vztahu k budoucnosti vzrostla inflační očekávání. Neexistují obavy z bezprostřední hrozby inflace; ve skutečnosti je k dispozici tolik nadbytečných kapacit a nezaměstnaných, že větší obavy budí deflace. Působí však dlouhodobé obavy, že až se ekonomika zotaví, inflační tlaky vzrostou.

Někteří věřitelé (zejména Čína) se obávají, že se americká vláda pokusí záměrně zvýšit inflaci --- nebo jí bude ze zjevných příčin klást jen malý odpor. Normálně bych tyto obavy považoval za přehnané. Zbavit se dluhu inflací rozhodně není bezbolestná operace. A pokud by se o to Fed pokusil, ti kdo nám v zahraničí půjčují by okamžitě žádali větší úročení --- což je jediný reálný způsob, jak získat zpět hodnotu, která jim náleží.

Fed si samozřejmě zrovna nyní přeje udržet úrokovou míru na nízké úrovni, protože se obává o průběh ekonomického oživení. Jediný způsob, jak se zbavit požadavků zahraničních věřitelů na vyšší úročení, by byl začít skupovat vlastní dluh (stejné dluhopisy, jaké kupují Číňané), abychom zajistili, že úrokové míry zůstanou nízké. To by ovšem bilanci Fedu mohlo jedině zhoršit.

Existuje ještě jiný důvod, proč bych normálně neměl obavy z růstu dluhu a z bilancí Fedu. V genech všech centrálních bankéřů, naše nevyjímaje, je zakódován boj s inflací. Jde o součást jejich sebepojetí. Nicméně nynější situace je unikátní, takže Fed ve věci inflace nemusí být až tak přísný jako za normálních okolností. Fed ví, že právě protiinflační politika je do značné míry zodpovědná za vznik krize. Tak jako žháři, který volá hasiče, dostalo se i jemu nyní odměny za podíl při vzniku ohně. Za těchto okolností si zejména nepřeje, aby byl obviněn z toho, že ekonomiku uvrhl zpátky do recese, právě když se začínala vzpamatovávat. Z toho vyplývá, že ve věci opatrnosti může chybovat, protože přemýšlí, zda zrovna teď má stoupnout na brzdu.

V této bažině se však skrývá také možnost jiného výsledku, který by pro Ameriku nebyl dobrý: Totiž, že Fed dovolí určitý nárůst úrokových sazeb --- dost na to, aby krátkodobě potlačil inflaci, ale nedostatečný, pokud jde o potlačení obav věřitelů z budoucí inflace. Zaplatíme "inflační prémii", ale nezískáme žádnou z výhod inflace, která by normálně snížila reálnou hodnotu státního dluhu. Protože budeme muset platit vyšší úroky, ve výsledku se inflační očekávání k reálné hodnotě státního dluhu připočtou.

Ale naši věřitelé by se měli obávat ještě jiné možnosti. Ta je stejně hrozivá a nejspíše pravděpodobnější: Fed se sice nepokusí záměrně zvýšit inflaci, ale jeho nekompetence v řízení monetární politiky ji stejně způsobí. Monetární politika je obtížná i za těch nejpříznivějších okolností a s nejlepší expertízou. Než se opatření v oblasti monetární politiky plně projeví, trvá to šest až osmnáct měsíců. Fed má povinnost předvídat vývoj ekonomiky, a to s nemalou přesností. Pokud bude jednat příliš opatrně nebo příliš zbrkle, uvrhne ekonomiku zpátky do recese. Zpoždění může způsobit nápor inflace. Vyvážit krok za krokem různá rizika, to představuje herkulovský úkol. A každý, kdo se podívá na minulé výsledky Fedu, by měl pociťovat určitou úzkost. Opakovaně podceňoval vážnost problémů, které způsobily nynější krizi. A aby byly věci ještě horší, nacházíme se navíc v nezmapovaném území: Žádná centrální banka dosud nebyla konfrontována se situací aspoň poněkud připomínající tu naši.

Fed kráčí po politickém laně nataženém nad propastí. Mnoho bank má "nadbytečnou likviditu", což jim sice umožňuje půjčovat peníze, ale raději to nedělají, protože se obávají, že by je nedostaly zpět. V tuto chvíli si zrovna přejeme, aby půjčovaly více a uvedly ekonomiku znova do pohybu. Problém je ale v tom, že banky se rozhodnou více půjčovat právě v okamžiku, kdy ekonomika začne sílit a nastoupí oživení. A to je zase chvíle, kdy bychom si právě přáli, aby banky přestaly přiliš bezstarostně půjčovat, abychom tak ekonomiku znovu nenapnuli až po samu mez. Dodatečné půjčky by zvýšily riziko inflačních tlaků.

Standardní politický předpis pro tyto špatně načasované půjčky zní poněkud omezit schopnost a ochotu bank půjčovat, pokud je to nezbytné. A Fed říká, že to udělá obratně, například tím, že podle potřeby odstraní nadbytečnou likviditu, nebo vyplatí úroky z depozit ve federální rezervě tak, aby motivace bank půjčovat byla oslabena. Avšak vzhledem k minulým výkonům Fedu a k jeho zjevně zamlžené křišťálové kouli to řadu lidí nepřesvědčuje.

Nejčerstvější epizoda ukázala, že trhy často postrádají schopnost samoregulace a centrální bankéři nejsou vždy těmi, kdo věcem nejlépe rozumí. Obavy z inflace i záměrů a schopností Fedu budou nadále snižovat hodnotu dolaru. Dolar je opravdu v potížích.

Proč je budoucnost dolaru tak důležitá? Globální finanční systém byl charakterizován jako systém dolarových rezerv, protože jednotlivé země používají dolarové rezervy ke zvýšení důvěry v jejich stát a ekonomiku. Jenže dolar už není dobrou zásobárnou hodnoty. Přináší risk, který nenese výnosy. Výnos státních dluhopisů (T-bill) je dnes takřka nulový, a nikdo --- ani ten nejpřesvědčenější příznivce Fedu --- by neřekl, že jde o situaci, v níž nehrozí žádné riziko. Je tedy pochopitelné, že země, které drží velké dolarové rezervy, pociťují úzkost. Nepřejí si přihlížet tomu, jak se jejich těžce vydobyté úspory rozplynou. A některé z kroků, jež nyní tyto země kvůli vlastní ochraně podniknou, oslabí dolar a současně s tím způsobí, že svět opustí systém dolarových rezerv.

Čínský premiér Wen Ťia-pao již důrazně vyjádřil obavy ohledně dlouhodobé síly dolaru (které jsou v jeho zemi široce sdíleny), a zatímco my jsme stejně důrazně vysvětlili, že by měl dolaru plně důvěřovat, mnozí zůstávají nepřesvědčeni. A jestliže má Čína v držení tak velkou část našeho dluhu, vliv jejích aktivit bude dalekosáhlý. Některé malé země, které mohly své rezervy převést na jiné měny, tak již učinily. Je pravděpodobné, že další budou následovat --- a vytvoří tak další důvod pro pokles hodnoty dolaru.

Čína a Japonsko nyní čelí zvláštnímu problému: Pokud příliš rychle prodají příliš velké množství rezerv, hodnota dolaru dramaticky klesne, a s ní poklesne i hodnota jejich zbývajících rezerv. A co více, zkomplikuje to export do Spojených států. Tato rizika vedou některé Američany k pohodlnému přesvědčení, že Čína, která je uvězněna mezi Charybdou a Scyllou, nemá jinou možnost než pokračovat v rámci stávajícího systému. Ale to není přesné. Čína má strategie, které může aplikovat, a mnohé z nich budoucnost dolaru ohrožují.

Jeden směr, kterým se Peking patrně vydá v té míře, v jaké to jen dokáže, znamená pokračovat v nákupech dolarových aktiv, ale hledat investice, které jsou nějak chráněny před inflací a fluktuací směnných kurzů, anebo přinejmenším lépe chráněny než standardní americké dluhopisy (T-bills). Jedním z příkladů takové investice mohou být vládní dluhopisy indexované o inflaci (Treasury inflation-protected securities, TIPS). Hodnota těchto aktiv roste spolu s inflací, takže se nabízejí těm, kdo se obávají rostoucích cen. I když to neznamená plnou ochranu před fluktuací směnných kurzů, přinejmenším tyto cenné papíry chrání před rizikem inflace, které s tím souvisí. Zmíněná strategie uchovává sílu dolaru a ti, kdo se o ni obávají, doufají, že se Čína vydá právě tímto směrem.

Existuje ale i druhý směr, který se již stal součástí čínské strategie a podkopává pravděpodobnost varianty, že dolar zůstane rezervní měnou: Změna cílové země čínských exportů. Někteří tvrdili, že Čína závisí na exportech do Spojených států. Tato závislost však může být mnohem menší, než si někteří Američané myslí. Dříve existovalo přesvědčení, že americký finanční systém a monetární/fiskální politika jsou postaveny tak, že cokoliv bude půjčeno, bude i splaceno, a to ve "zdravých" dolarech. Tato důvěra ale nyní erodovala. Peking místo toho může poskytnout finance, které umožní lidem z Jižní Asie, Evropy nebo Afriky nakupovat jeho zboží --- nebo dokonce dovolí samotným Číňanům nákup čínského zboží. Když země nabízí "obchodní úvěr" --- současně prodej zboží i jeho financování --- její možnosti volby se zvětšují. Otevření úvěru africkým zemím a dalším zemím s bohatými zásobami nerostných zdrojů může přinést dvojnásobnou či trojnásobnou dividendu, včetně přístupu ke vzácným zdrojům a posílení geopolitického vlivu, což je zvlášť důležité v době, kdy se Spojené státy soustřeďují na jiné záležitosti. Nakonec to jednoduše znamená, že Číňané nakoupí méně dolarů a hodnota dolaru klesne.

Poslední součástí odpovědi, a v jistých ohledech tou z dlouhodobého hlediska nejdůležitější, je reforma rezervního systému prostřednictvím vytvoření globálního rezervního systému. Držitelům rezerv takový přístup přináší vyhlídky na účinnou (levnou) diverzifikaci rizik. V globalizovaném světě dosavadní velká závislost na měně jediné země vypadá jako anomálie, zejména když tato země čelí takovým ekonomickým a politickým potížím jako USA.

Hlavní důsledek, který to přinese pro globální finanční systém: Dolar přestane být rezervní měnou.

Současný systém je nestabilní, způsobuje slábnutí globální ekonomiky a je také nespravedlivý. Funguje v neprospěch rozvojových zemí, ale i v neprospěch Spojených států. Jde o systém, který je pro všechny nevýhodný.

Rozvojové země ukládaly stamiliardy dolarů do rezerv s malými výnosy, místo aby provedly potenciálně vysoce výnosné investice. Typicky by si měly rozvojové země vypůjčovat a utrácet za účelem růstu. A to je dobré i pro globální ekonomiku jako celek. Tyto země jsou však opatrné, kvůli tomu co viděly během východoasijské krize v roce 1997, kdy ekonomiky bez dostatečných rezerv nebyly schopny splácet své půjčky na Západě. A ekonomická politika, kterou na ně uvalily Mezinárodní měnový fond a americké ministerstvo financí, vedla nejen k tomu, co mnozí považovali za ztrátu ekonomické suverenity, ale také k tomu, že ekonomický pokles se změnil v recesi a recese v depresi. Jak mi řekl jeden východoasijský premiér: "V roce 1997 jsme byli na hodině. Poučili jsme se, co se stane, když nemáte dostatečné rezervy." Odpověď byla jasná: "Už nikdy víc." Jistě, tyto rozvojové země vědí o ztrátě příležitostí, která vzniká, když namísto utrácení spoří, ale stejně tak jsou si vědomy ještě větších nákladů --- pro ekonomiku i pro společnost --- které by vznikly, pokud by neměly dostatek rezerv.

Koneckonců, tvorbou rezerv zvyšují ekonomickou bezpečnost svých zemí, ale současně přispívají i k oslabování globální agregátní poptávky. To je problém, který patrně v příštích letech přetrvá. Dokud zůstane globální ekonomický systém tak labilní jako dosud, a dokud neexistují levnější alternativy, jak získat nezbytnou bezpečnost, země, které si to mohou dovolit, budou ukládat peníze do rezerv.

V dřívějších dobách marnotratné utrácení rozvojových zemí napomohlo vyrovnání šetrnosti těch, které byly lépe řízeny. Ale poté, co se tyto země poučily, USA se v jistém smyslu staly "spotřebitelem poslední instance".

John Maynard Keynes a Robert Triffin z Yale University poukázali na to, že pokud země celého světa vytvářejí rezervy v měně jediné země, důvěra v tuto měnu eroduje. Rezervy jsou prostě dlužní úpisy vystavené zemí s rezervní měnou zbytku světa. Zatímco USA dluží ostatním víc a víc peněz, tyto státy se nevyhnutelně začínají ptát, zda tyto pohledávky budou vůbec splaceny --- nebo zda budou splaceny v dolarech, které budou mít ještě nějakou cenu. A existuje ještě další problém z oblasti politické ekonomie: Protože země disponující rezervní měnou si může tak snadno půjčovat (jiné státy jsou ochotny držet dlužní úpisy i když jejich výnos se blíží nule), je těžké odolat pokušení rozmařilosti. Amerika nepochybně nebyla s to tomuto pokušení odolat. Odtud enormní americký fiskální deficit.

To že se americký obchodní deficit rovná objemu zahraničních půjček je základní ekonomická rovnice. Pokud nám cizinci půjčí více peněz (nakoupí dluhopisy do vlastních rezerv), budeme mít větší obchodní deficit. Obchodní deficit znamená, že celkový import Spojených států dosahuje vysokých hodnot. To současně znamená, že lidé mohou nakupovat méně doma vyrobeného zboží a agregátní poptávka (která je dána prostou sumou spotřeby, investic, vládních výdajů a celkového exportu) je oslabena. Pokud země prochází obdobím "iracionální nevázanosti", jaká vedla například ke vzniku technologické bubliny (což byl případ Spojených států v 90. letech), agregátní poptávka může zeslábnout natolik, že ekonomika bude pracovat pod úrovní svých potenciálních možností. Za účelem boje s nízkou poptávkou a kvůli stimulaci ekonomiky vláda obyčejně vytváří fiskální deficit --- neboli utrácí víc, než kolik činí její příjem. To mělo nepříznivý účinek a z dlouhodobého hlediska vedlo ke snížení důvěry v rezervní měnu. Nicméně právě to je kurs, který Spojené státy typicky volily, a zdá se, že v tom hodlají pokračovat. Je to ekonomicky nezdravé a vytváří to masivní celosvětové nerovnováhy.

Mezitím fakt, že země, které by měly utrácet za investice, namísto toho půjčovaly USA, a ti, kdo by měli půjčovat si naopak místo toho vypůjčovali, vedl ke vzniku neudržitelného systému. Bizarním způsobem vznikla jakási obrácená rozvojová pomoc. Chudé země půjčují Spojeným státům biliony dolarů výměnou za nulový úrok.

Globální rezervní systém by pomohl všechny tyto problémy řešit. Jednou z možností, jak by mohl vzniknout, je objev obrovského zlatého dolu pod sídlem Mezinárodního měnového fondu. Vynášel by, řekněme, 600 miliard dolarů ročně. MMF by prostě posílal zlato svým členům (řekněme v poměru k jejich příjmům). A MMF ovšem místo zlata může vydávat kus papíru, který stanoví, kolik zlata pod budovou MMF na 19. ulici daná země vlastní. Můžeme tomu říkat papírové zlato. Je jasné, že zlato vlastně nepotřebujeme. Vše oč tu jde je důvěra, ochota vlád vyměnit papírové zlato (Keynes mu říkal bancor; můžeme ho ale také nazývat globální dolar) za vlastní měnu --- a toho lze dosáhnout mezinárodní dohodou. V takové situaci by hodnota rezerv všech členů byla zaručena.

To by především pomohlo řešit problém rozvojových zemí, které hromadí úspory, místo aby investovaly. Ale tím, že by jim bylo pomoženo, by si pomohla i celá globální ekonomika --- tento nový typ ekonomiky, v níž dochází k "prokapávání" bohatství od chudých k bohatým. Každý by mohl v rezervě držet papírové zlato jako pojistku proti všem rizikům, jimž čelí, své peníze investovat a posílit tak globální poptávku.

Takový systém má ještě jednu další výhodu. Další základní ekonomická rovnice říká, že suma obchodních přebytků se musí rovnat sumě obchodních deficitů; pokud nějaká země vyváží více než dováží, jiná musí zase dovážet více než vyváží. Pokud existují země s přebytky (Čína a donedávna Japonsko), musí existovat jiné země s deficitem. Jenže deficity jsou jako horké brambory, snadno se mohou obrátit proti národní měně a způsobit měnovou a finanční krizi. A pokud stát s velkým deficitem podnikne opatření na jeho redukci, deficit se prostě přestěhuje jinam. Zatímco tedy všichni usilují o redukci deficitu, Spojené státy se staly deficitní zemí poslední instance --- a to je opět neudržitelná situace. V globalizovaném rezervním systému s ročními emisemi rezerv prováděnými novou celosvětovou rezervní instancí by si země mohly dovolit mírné deficity a současně s tím by rostly i jejich rezervy. Takový systém by byl mnohem stabilnější.

Předchůdce globalizovaného rezervního systému již existuje, v podobě "peněz" MMF zvaných Special Drawing Rights (SDRs). Problémem je, že byly emitovány jen epizodicky, v malých objemech a byly alokovány způsoby, které nejsou ideální --- největší díl byl alokován USA.

Komise expertů OSN pro reformu mezinárodního monetárního a finančního systému, které předsedám, prohlásila, že náprava emisí SDRs je patrně nejdůležitější reformou, kterou lze ve střednědobém horizontu podniknout, pokud si přejeme robustní a stabilní oživení. Nový globální rezervní systém jistě není všelékem na světové finanční choroby, ale může zajistit, aby světový finanční systém fungoval mnohem lépe než v minulosti.

Někteří lidé v USA sílícím požadavkům na zřízení globalizovaného rezervního systému oponují. Nepříznivý efekt stávajícího systému na Spojené státy (v důsledku zvýšené globální nestability a s ní spojeného obchodního deficitu, jenž oslabuje národní agregátní poptávku) nejsou vždy tak zřejmé jako výhody vyplývající z možnosti půjčovat si na velmi nízký úrok.

Co by slabší dolar pro Američany a globální finanční systém vlastně znamenal? Slabší dolar znamená, že USA mohou více vyvážet --- a budou méně dovážet --- což je dobré pro tvorbu pracovních míst. A silnější trh práce vede ke zvýšení mezd, což je pro dělníky také dobré. Exportní podniky získávají, stejně jako ti, kdo soutěží s importy.

Samozřejmě, že to nebude dobré pro každého. Ti, kdo závisejí na importech --- jako prodejci dovážených oděvů --- ztratí. Ti na Wall Street, kdo vsadili na silný dolar (a vložili své peníze do dolarových dluhopisů namísto třeba do eurobondů nebo jenových dluhopisů), ztratí také. Slabší dolar může přispět ke vzniku určité inflace, protože cena importů se zvýší. Pokud Fed trpí inflační paranoiou, může reagovat zvýšením úroků.

Stejně jako v případě kterékoliv významné ekonomické změny, i zde jsou vítězové a poražení. Ti na Wall Street, kdo ztratí, mohou být viditelnější a slyšitelnější než mnoho dělníků a obyčejných podnikatelů, kteří získají. Ale stávající systém je prostě neudržitelný, nehledě na to, jak moc Wall Street křicí, že to není pravda. Jiné země budou stále méně a méně ochotny půjčovat Spojeným státům za příznivých podmínek, jaké platily v minulosti, zatímco nevýhody spojené s globální nestabilitou mohou vzrůstat. Spojené státy nemohou jednostranně prohlásit dolar za globální rezervní měnu. Ostatní mají možnost volit, zda přijmou dolar do svých rezerv. Amerika si možná nepřeje uvažovat o možnosti ztráty svého statutu země s rezervní měnou, zrovna když se snaží zajistit financování devítibilionového desetiletého deficitu. Ale nemusí mít na vybranou. Vcelku řečeno, odvrat od dolarového rezervního systému je nevyhnutelný --- a navzdory obvyklému tvrzení bude pro Spojené státy prospěšný.

Stručně řečeno, dolarový rezervní systém se již rozpadá. Otázka je, co se stane příště? Ekonomové nejsou příliš úspěšní, pokud jde o předpovědi načasování. Během krize dolar ve skutečnosti posílil, protože garance americké vlády byly důvěryhodnější než garance mnoha rozvojových zemí. Peníze hledají bezpečný přístav a Amerika vypadala bezpečněji než země, které byly jejími nevinnými oběťmi. A dolar si může i dál po nějakou dobu udržet svou sílu, protože jinde se mohou dít ještě horší věci: Obavy z inflace rostou i v jiných zemích. Může dokonce existovat menší důvěra například ve schopnost Evropy řídit vlastní záležitosti, a pokud k tomu dojde, dolar dále posílí. Jediné co lze říci s jistotou je, že trhy se budou vyznačovat nestabilitou.

Existují samozřejmě alternativy k přístupu založeném na SDRs. Můžeme vytvořit složitý systém směnných kurzů, v němž budou země diverzifikovat rezervy držené v dolarech, eurech a jenech. Nebo můžeme začít od regionálních rezervních systémů a postupně je propojit.

Ať už se vydáme kteroukoliv cestou, každopádně se vzdálíme současnému uspořádání, tj. dolarovému rezervnímu systému. Existují vlastně jen dvě otázky: Zda dojde k jeho zrušení metodickým způsobem, nebo chaoticky; a zda se bude Amerika podílet na tvorbě nového systému. Věřím, že přechod k novému systému bude hladší a že Spojené státy i svět budou profitovat, pokud přestaneme strkat hlavy do písku a pomůžeme vytvořit celosvětový rezervní systém, jaký globalizace finančních trhů vyžaduje. Keynes uznával potřebu takové rezervní měny již před sedmdesáti lety. Na setkání v Bretton Woods v roce 1944, v nákladném aktu sledujícím prosazení vlastního zájmu, Spojené státy celkovou implementaci Keynesova plánu zablokovaly. Jde tedy o starou myšlenku, jejíž čas konečně nadešel.

Celý článek v angličtině: ZDE

Vytisknout