"Marečku, podejte si pero"? -- Veřejný dopis

6. 11. 2009 / Miloš Dokulil

1. Úvodní rekapitulace, spíše na obecné úrovni

Když už tu máme jako každodenní mediální menu nemálo vytrubovanou pověst plzeňské Právnické fakulty ZČU, jako kdyby to automaticky vrhalo neblahý stín na každého, kdo s ní měl kdy něco do činění. Asi bychom se měli vždy vžít nejdřív do kůže člověka, který tam studoval či ještě studuje. Ne každému, kdo vystuduje právnickou "Plzeňku", dostane se takové pozornosti, že se pak dostane do lidských řečí; lépe řečeno především do denního tisku (a to opakovaně, s dalšími nemálo zajímavými podrobnostmi). Citlivější to pak je, jde-li přitom o člověka veřejně činného a dobře známého. A ještě dramatičtěji se to pak může začít rozmazávat, jedná-li se příkladně o čelného funkcionáře Parlamentu ČR. Kupodivu jako kdyby v první řadě už ani potom nešlo o pravděpodobně politováníhodné praktiky v souvislosti s některými prominenty, kteří na té fakultě určitým záviděníhodným způsobem mohli studovat. Jako kdyby pak jedním rázem už ani nemohlo jít o zvláštní, ne zrovna kalé privilegující regule vysokoškolského studia pro jisté prominenty, ale především o nutnou obranu příslušníka vlastního politického tábora před politickou konkurencí. O možných morálních souvislostech takových případů ani nemluvě.

2. Pár dalších obecných zjištění na okraj vysokoškolského studia

Copak se musí upřednostněně studovat jen kvůli získání nějakých znalostí, spolu s metodicky žádoucí průpravou k jejich dalšímu osvojování? Musí být nutně nepřehlédnutelnou součástí vysokoškolské kvalifikace odpovídající respekt ke kritériím oboru a touha dále rozvíjet v něm progresivní poznatky? Existují obory, které jako kdyby byly především příležitostí k získání spíše jen kupodivu kýženého diplomu. (Nejde tu jen o studium práv. Tradice nicméně praví, že se dají studovat v posteli.) Mít u jména jakýkoli titul je pochopitelně již jakoby spolehlivý znak jisté očekávatelné kvalifikace, a zároveň také příležitost jak k lepšímu platovému ohodnocení, tak k vyšší prestiži v okolí.

Nemá smysl zde teď rozvádět, že někdo je "studijní" typ. I když examinátor záludně nepátrá jako bludný lovec po možných nedostatcích v přípravě zkoušeného studenta, takový "studijní" typ už nějak kvůli sobě nebo kvůli předmětu, který ho zaujal, naučí se "za jedna". Na protipólu jsou někteří "praktici", kteří už v předstihu vědí, že se stěží bude někdo ještě v budoucnu zajímat o nějaké jednotlivé známky mezi těmi nepřehlednými desítkami různých hodnocení, takže jim to vždycky stačí "za tři". Automaticky není důležitý celkový průměr prospěchu, ale je třeba získat potřebný počet kreditů v jednotlivých kategoriích předmětů a samozřejmě nakonec absolutorium.

Pokud jde o písemné práce na závěr, opět nejeden student počítá, kolik námahy musí vynaložit, aby následně prošel do finále. Zvláště když je zaměstnán nebo studuje na dvou vysokých školách, musí nějak vyšetřit čas a uvažovat taky "ekonomicky". Když mu to okolnosti dovolí, proč by se namáhal nad únosnou míru? Na písemné elaboráty vždy tu jsou některé požadavky kvantitativní (které se dají stěží okecat ze strany studenta, pokud nejsou splněny) a požadavky na kvalitu práce (kde je opět riziko na straně studenta, zda examinátor či komise uznají práci za dostačující).

Poznámka již víceméně adresná: Jestliže třeba diplomová práce už na první pohled vykazuje znaky, jimiž zcela očividně formálním požadavkům neodpovídá (a klame a šidí) a byla přesto uznána jako postačující, případné další výtky padají plně na hlavu vedoucího práce, který ji přesto uznal k obhajobě. Hůř se zdůvodňuje -- jak pozitivně, tak třeba negativně -- kvalita takové práce. Poukaz na malý rozsah práce tu argumentem být nemůže. Musely by tu ovšem být zvlášť mimořádné důvody k tomu, aby pak práce mající zjevné formální nedostatky mohla být uplatněna dvakrát, a to podruhé navíc jako práce rigorózní. V tomto ohledu není na prvním místě -- aspoň k uzardění -- student, ale určitě jeho hodnotitel!

3. Věcné "detaily", které zřejmě zapadnou pod široký koberec politických zájmů

Opakuji: Na pranýři by měli být nejdříve a především ti, kteří připustili tuto ani ne moc licitační hru o akademickou důstojnost a její docela neslušně někdy šlechtící akademické tituly. Přímo shora ta odpovědnost za všestrannou kvalitu vlastní pedagogické práce zůstala vepsí takřka "paradigmaticky".

Teprve až druhotně nelze nevidět, jak vinou této shora požehnané blahovůle byla zapříčiněna nemalá zkáza ve studijní kázni na jednom teď proslulém učilišti. A to zrovna u těch, kteří by navíc sami měli být vzorem jak občanské kázně, tak celkové odpovědnosti za vlastní práci. Pak nemůžeme přehlížet jen jako banalitu, že student předloží práci, kterou vědomě tiskne s větší velikostí písma a navíc ještě také s větším řádkováním, než je běžné; takže již rozsah diplomky je stránkově stěží o fous víc než jen poloviční. Lze se dohadovat, zda pro dané téma byly zvoleny optimální odkazy a zda těch odkazů bylo dost (bylo-li jich jen šest, jak se dovídáme; což samo jistě ještě negativním argumentem není).

Pokud se JUDr. Marek Benda brání, že "všichni mi to uznali, nemohou teď říkat, že to je špatně", má svým způsobem pravdu. Obviněný zde postupuje zcela v souladu s antickou pohanskou ctností, že nejsou důležité prostředky, bylo-li dosaženo žádoucího nebo očekávaného cíle. Vítěze se nikdo nebude hned ptát, zda použil nějaké lsti, jen aby zvítězil. A dějiny kupodivu stále ještě píší vítězové. Také se tomu někdy říká pragmatismus.

O dva odstavce výše jsme si jen zopakovali, že kritizovaný autor diplomky, která fungovala následně jako úspěšná rigorózní práce, nemohl nevědět, že již výchozím textem hledal vhodnou fintu, kterou by mohl posuzující činitele uvést už ve výchozí omyl; alespoň pokud se týče požadovaného rozsahu. Předem kalkuloval, co a jak udělat, aby s minimálním úsilím dosáhl maxima. Ať se nezlobí: měl "hříšnou" myšlenku, jak opít examinátory "z rohlíku". Právě tento posléze dotčený přístup vešel do tradice "křesťanského" pojetí etiky: pohnutky vrhají stín na efekt, který způsobily. Zde je politováníhodnou přinejmenším "chybou" (ne-li také "hříchem"), že JUDr. Benda si ani trochu nepřipouští, že teprve svými výchozími "hříšnými" pohnutkami uvedl v pokušení své hodnotitele, aby nehleděli na své potenciální examinátorské svědomí, a aby případně využili příležitosti a svou benevolencí si možná hned kandidáta jako významného veřejného činitele nějak zavázali.

Lze pochopit, že politika je setrvalý boj o moc (o vliv na poměry, ale i o možnost osobně si nějak rozmanitě přilepšit). Ve vlastní straně (ODS) stěží kolegovi někdo dnes vyčte, že si měl počínat při práci na diplomové práci vůči sobě náročněji. Straničtí odpůrci (třeba hned z ČSSD) budou hned "na koni", aby rozehráli hru "spravedlivých mstitelů cti a morálky". Sám JUDr. Benda pod tlakem nepříjemných otázek ze strany žurnalistů již -- po jistém výchozím opatrném váhání -- připustil, že by tu svou problematickou práci přepracoval. Ovšem s podmínkou, že by si již získaný titul ponechal. Nabídl neřešitelný paradox: jako kdyby chtěl sám jako hodnocený opravovat rozhodnutí komise ve vlastní věci! To nemá precedens. (Je otázka spíše jen řečnická, zda by vůbec mohl sám od sebe svémocně odmítnout již udělený titul "JUDr." a trvat na opakování celé procedury s obhajobou rigorózní práce. I když teprve takový krok by snad vzbudil oprávněnou a pozitivně vůči JUDr. M: Bendovi zaměřenou pozornost.)

Spíše je politováníhodné, že si po vzniku té aféry JUDr. Benda chce nadále ponechat především funkci předsedy Právního výboru PS ČR. Zkusil se poněkud lehkovážně zachovat na závěr svého studia práv a to nevrhá dobré světlo na představu o jeho zodpovědnosti v tak zodpovědné funkci. (Stěží má smysl meditovat teď o tom, čím a jak se člověk stává pravým typem poslance, když ti by měli být všestrannými vzory odpovědné práce pro druhé, nikoli snad jen typy spojovanými najednou s poněkud vychytračenými a iluzivně nastavenými fintami, jimiž pak zahrají "malá domů".)

Vytisknout