Od hroší kůže po pancíře tanku

4. 11. 2009 / Ivo Šebestík

Když se před lety přišlo na to, že tehdejší přední politik Občanské demokratické aliance Jan Kalvoda neoprávněně užívá titulu doktora práv, vypuklo volání po jeho odchodu z politiky. Jan Kalvoda tehdy vyhověl a s ostudou opustil veřejné funkce, přičemž v tomto svém jistě neradostném "exilu" setrval až do doby vskutku nedávné, kdy překvapivě vystoupil coby právník proti konání předčasných voleb.

Po Kalvodově hlavě, jak si zajisté vzpomeneme, tehdy volali i politici. Naproti tomu dnes poslanci a senátoři zůstávají v případě studijních "rychlobruslařů" až nápadně shovívaví a tolerantní. Čím to? Obvykle stačí sebemenší přešlap v jednom politickém táboře, aby se opačný tábor pustil do hysterického křiku a volal po hlavě viníka. A najednou, jde-li o podivné udílení akademických titulů, je málem klid. Okamžitě se nabízí otázka, kolik tak bystrých studentů, jako například Marek Benda, je asi rozeseto na různých místech politických stran. Média jich pár chytila za ruku, takže další se zřejmě děsí odhalení. Nejspíše proto Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky sebezáchovně zřizuje opět jednu z mnoha komisí, jaké v minulosti vždy spolehlivě zametly problém pod koberec.

Od Kalvodova případu proteklo koryty českých a moravských řek hodně vody a mnohé se změnilo i ve smýšlení politiků. Před lety viníka ani nenapadlo tvrdit to, čím se Marek Benda hájí dnes. Tedy, že jeho případ nemá souvislost s politikou. Roztomilá schizofrenie, podle které je vinna pouze polovina osobnosti -- ta, která "studovala" v Plzni práva -- zatímco druhá polovina, alabastrově čistá, mezitím sama v českém parlamentu formuje právní zásady státu. Říká se tomu kozel zahradníkem. Kdyby tento svérázný právní výklad svérázného doktora práv Bendy užil na svou obhajobu například lupič v samoobsluze, museli by jej propustit domů, neboť jeho levá ruka zajisté nevěděla, co činí ruka pravá. Ta, co kradla.

Kalvodův dávný manévr s titulem jevil známky počátečního amatérismu, a jeho aktér si doktorskou hodnost přilepil před jméno stejně prostě, jako to půldruhého století před ním učinil Honoré de Balzac s titulem šlechtickým. Tento Balzakův počin je omluvitelný ze dvou důvodů. Jednak proto, že se ho dopustil Balzac, a pak proto, že šlechticem se v jeho době stal člověk pouhým aktem narození, což není žádná zásluha, nebo se s tituly dokonce veřejně obchodovalo. Takže slavnému spisovateli nelze mít za zlé, že ušetřil peníze, které mu ostatně stejně sebrali věřitelé. Pokud jsou dnes akademické tituly též veřejně na prodej, pak nechť se to oficiálně sdělí i s ceníkem, ať si může koupit každý, na co má chuť a peníze.

Bohužel nezadržitelný pokrok v České republice se za posledních pár let ještě podstatně zrychlil, takže ve zdejším otrlém klimatu nebylo od věci přejít od amatérismu k profesionalitě a k výrobě doktorů práv instalovat někde poblíž Prahy -- nejlépe v Plzni -- přímo expresní montážní linku. Odštěpný doktorský závod při tamní právnické fakultě, jak se ukazuje, dodával rychlokvašky do různých oblastí veřejného života tempem, o jakém se předlistopadovému režimu (pověstnému též schopností vybavovat soudruhy, co se stěží uměli podepsat, doktorskými tituly) mohlo jen zdát.

Pokud byla českým politikům v devadesátých letech minulého století vytýkána hroší kůže, dnes se mnozí pro jistotu dali pokrýt ocelovými pláty pancířů. Připomínají křižáky pod Vítkovem pokryté od hlavy k patám silnou vrstvou plechu. Takový žádná hanba neprorazí. Za tím účelem by bylo třeba cepu a pořádné selské paže.

Přivlastnit si neoprávněně vážený akademický titul a být u toho přistižen, představuje ostudu, jaká by ve společnosti, která dbá alespoň na jistou noblesu, viníka v podstatě doživotně deklasovala. I když odhlédneme od právního aspektu činu a ponecháme pouze jeho psychologické vysvětlení, pak máme co do činění s lidskou malostí, jaká je neslučitelná s výkonem kterékoliv veřejné funkce, byť by to měl být jen obecný ponocný.

Podívejme se na skutek, jako bychom žili ve společnosti, která není zvyklá na korupci. Pokusme se odmyslet si apatii a zvyk na nepravost a na chvíli předpokládejme, že platí určitá pravidla. Bude to velice těžké, ale za pokus to stojí.

Akademické tituly plní v moderní společnosti dvojí funkci. Především v odborných kruzích oznamují příslušnost k obci lidí, kteří se zabývají nějakou intelektuální činností. Od nositele titulu se zde očekává, že svůj obor řádně vystudoval a že o něm něco ví. Na univerzitách, vědeckých pracovištích, ale také v odborné praxi se obvykle nemilosrdně prokáže, zda titul odpovídá znalostem, vědomostem a zkušenostem, nebo je úplně prázdný a bez obsahu. Nemilosrdní examinátoři jsou zejména samotní studenti, kteří nejsnáze a nejrychleji odhalí přednášejícího, který je v daném oboru jen o půl lekce před nimi. Takový nešťastník se v přednáškovém sále spíše otáčí na pranýři než by něco přednášel.

V případě druhé funkce je titul pouhou ozdobou, výbornou zejména na parte a náhrobní kámen. Všude tam, kde jeho nositel nemusí dokazovat, že umí a zná, může být titul v podstatě dokonale vyprázdněný. Politika je jednou z oblastí, ve kterých nositel titulu má málo příležitostí k tomu, aby jej musel denně obhajovat znalostmi a skutky.

Řádné studium na vysoké škole klade nároky na čas, představuje četbu odborné literatury, předpokládá zájem o obor a vyžaduje dobrou znalost cizích jazyků. Zvláště, má-li být z absolventa po složení rigorózní, tedy přísné zkoušky doktor, což v latinském tvaru doctor má význam až nebezpečně zavazující. V původním smyslu toho slova je to učený člověk, učenec. Slovo doctor tedy není synonymem vůči poslanci či prominentu. A už vůbec se nehodí jako označení pro kluka chyceného na hruškách, jenž tvrdí, že na tom stromě, ze kterého ho právě sundali, nikdy nebyl.

Nositel akademického titulu by měl být schopen samostatné vědecké činnosti. Proto se tituly udělují, aby nelehká vědecká práce došla alespoň formálního ocenění, když už mnohdy nenese žádné peníze. Jinak v moderním světě svůj význam v podstatě ztrácejí a pouze v nástupnických státech Rakouska-Uherska si tvrdošíjně udržují svůj starobylý "šlechtický" význam. A to tak, že stále existují lidé, kteří člověka bez akademického titulu považují téměř za méněcenného. Lidé vychovaní v tomto duchu pak po složení bakalářské zkoušky ihned běží do tiskárny nechat si udělat vizitky s "bacilem" před jménem, aby si jich rodina vážila. Je to svým způsobem k smíchu, tak jako je k pláči, když si politik, člověk, jenž by měl být vyzrálý a moudrý, nechá neoprávněně udělit doktorský titul.

Jestliže si některý člověk osvojí akademický titul, aniž splňuje požadavky na jeho získání, pak vlastně svou osobou titul znevažuje a relativizuje jeho společenskou hodnotu. Jakoby si na stupeň vítězů v marathónském běhu stoupl někdo, kdo nedoběhne ani deset metrů na tramvaj. Pro takového člověka je titul jako lesknoucí se hračka pro malé dítě. Jestliže politik není schopen odolat lesku něčeho, co mu nepatří, pak on sám nepatří do parlamentu, ale zpět do mateřské školky.

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 4.11. 2009