Trh jako sociální instituce, aneb proč selhává Uwe Ladwig

4. 11. 2009 / Karel Dolejší

Uwe Ladwig se má - nikdy se nestane, že by mu při jízdě autem selhaly brzdy. On totiž sofisticky uzákonil, že aby mohlo něco vůbec selhat, muselo by to nejprve být schopno jednat. Kdykoli by to tedy náhodou vypadalo, že v autě praskla hydraulika, vytekla brzdová kapalina, či navzdory ABS došlo k zablokování brzdových kotoučů, přesvědčovací schopnosti hamburského přispěvatele BL okamžitě způsobí, že se brzdy auta zahanbeně stáhnou do sebe, uznají, že přece nemohou používat jazyka ideologicky, a už vůbec nedokážou jednat, tudíž ani selhat - a poslušně se vrátí ke své práci.

Absurdní Ladwigova argumentace reagující na esej Johna Michaela Greera, argumentace, podle níž prý trh nikdy nemůže selhávat, je postavena na úplně nejjednodušší antropomorfizaci, jakou si lze vůbec představit - a toto jednání interpreta pochopitelně samo selhává na celé čáře. "Neviditelná ruka trhu" Adama Smithe, odhlédneme-li od mystických výkladů tržních fundamentalistů, popisuje idealizovaně jednání původně na sobě nezávislých jednotlivců, z nichž každý sleduje pouze vlastní prospěch, ale prostřednictvím neosobních mechanismů trhu se suma nezamýšlených důsledků jejich jednání údajně projevuje nárůstem společenského blahobytu. Simplifikovaná verze marxismu, jehož zakladatel na základě studia klasické politické ekonomie právě v naznačeném smyslu hovořil o dějinách coby o přírodně historickém procesu, používala k ilustraci téhož jednoduše pochopitelný názorný diagram ze středoškolské matematiky, na němž dochází ke grafickému sčítání mnoha jednotlivých vektorů. Každý "racionálně jednající subjekt" jednotlivě sleduje výhradně to, co chce on sám, a výsledkem společného snažení je pak to, co vlastně nikdo nechtěl. Podle tržních fundamentalistů - na rozdíl od Smithe samotného, který kromě Bohatství národů napsal rovněž Teorii morálních citů anticipující paradigma současné institucionální ekonomie - je spontánně vznikající suma nezamýšlených důsledků jednání vzájemně nezávislých jednotlivců pro společnost vždy výhradně pozitivní. Von Hayekův "spontánní řád" ani další mystická zaklínadla těch, kdo jako Michael Novak hovoří o "teologii trhu" a podobných nesmyslech, však nemohou zastřít, že dosti často je tomu právě naopak - součet všech nezamýšlených důsledků všech jednotlivých jednání na trhu vede ke katastrofě. Neexistuje asi ilustrativnější příklad z poslední doby než hypotéční krize, která se posléze změnila v krizi finanční. Pokud nám ovšem Uwe Ladwig zakáže hovořit o tom, že se suma nezamýšlených důsledků jednání namísto pozitivně často projevuje negativně, čili že sociální instituce trhu - založená zásadně na předpokladu, že nezamýšlené důsledky mého jednání mohu vždy v dobré víře ignorovat - selhává, skončíme asi věšením bankéřů a ekonomů na lucerny. Protože pak už nám nezbude než hledat toho, kdo měl doopravdy v úmyslu docílit vzniku finanční krize a sám ji záměrně způsobil, takže se ocitneme v hájemství teorií spiknutí.

Tato bezvýchodnost představující bezpochyby jen nezamýšlený důsledek Ladwigova jednání je arci už na první pohled naprosto zjevná, tedy asi každému až na jejího původce. Podle něj máme totiž zřejmě povinnost v konfrontaci s vědeckými poznatky skotské školy pocházejícími už z 18. století zůstat i na počátku století 21. naprostými hlupáky a ze zásady odmítat pochopit, cože to vlastně Adam Smith kdysi popisoval - protože opak by znamenal nepovolené užití jazyka. Ale ani mimořádně za vlasy přitažená parodie logického pozitivismu, kterou se Ladwig pokouší vážně předkládat, nemůže omluvit jeho zaslepeně antiklerikálské zacházení s prokazatelným faktem, že německý nacismus založil vlastní náhradní politické náboženství soustředěné kolem specifických symbolů, a že toto náboženství bylo hluboce nepřátelské ke křesťanství (poněvadž rozhodně popíralo jakoukoliv transcendenci). Nikdo rozumný jistě nepopře ostudnou kolaboraci podstatné části německých církevních struktur s Třetí říší, ale zrovna tak nikdo poněkud více rozlišující fakta od svých soukromých předsudků nebude popírat, že na rozdíl například od italského či španělského fašismu nemohl novopohanský německý totalitarismus křesťanské motivy nikdy příznivě přijmout. (Podrobnosti ZDE.)

Použiji-li otřepaného přirovnání tradovaného v zenové tradici, Uwe Ladwig si počíná, jako bychom snad zákazem používat prst k ukazování na měsíc mohli docílit zrušení samotného měsíce. Jenže zakazováním diskuse o selhávání trhu nebo o protikřesťanské náboženské podstatě nacismu tyto Ladwigovi nepříjemné skutečnosti v žádném případě zrušit nelze. Hodlá-li tedy Uwe Ladwig nadále aplikovat svoje privátní cenzurní mechanismy, neměl by je alespoň pod pláštíkem vlastní verze politické korektnosti vnucovat čtenářům Britských listů.

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 4.11. 2009