Hej, pane králi, křečkové a bařtipáni ...

21. 9. 2009 / Jozef Bohumil Ftorek

O tom, že otázka výměny domácích politických elit je tématem aktuálním, svědčí vedle jejich, diplomaticky řečeno, velmi neobratného počínání na domácí i zahraniční politické scéně také to, že tuto možnost nastolují i jinak značně konformní mainstreamová média.

Koloběh elit je slovy Vilfreda Pareta těžištěm politického dění a dějiny jsou jejich hřbitovem. Francouzská buržoazní revoluce roku 1789 nebo Říjnová revoluce v Rusku v roce 1917 patří k nejvýraznějším příkladům koloběhu elit. Domácí politické elity prošly před dvaceti lety, na rozdíl od elit ekonomických a kulturních, kompletní výměnou, a to v důsledku tlaku zvenčí, pádu železné opony - kolapsu sovětského bloku.

Pád zavedené moci je obvykle výsledkem širšího ekonomicko-politického, a tak i společenského pohybu, jejž provází i nedostatek politické obratnosti stávající elity. Ten je umocněn a mnohdy výrazně urychlen právě personální degenerací představitelů elity (sovětské politbyro bylo v tomto ohledu i vizuálně docela názorné).

Občanská nespokojenost je výsledkem reálné politické a hospodářské situace, stejně jako limitů dané ideologie - schopnosti uspokojivě vyložit svět a jeho nerovnosti. Pokud se hodnoty a priority elity dostanou do konfliktu se zájmem veřejnosti jako celku, veřejným míněním, kterému elity nedokáží nebo nechtějí vysvětlit vlastní postoje a jednání, dochází ve společnosti k různým projevům nespokojenosti.

Ty mohou vyústit v požadavek kompletní výměny elit. Ve fungující, zdravé mocenské struktuře, jsou pojistkou zachování řádu věcí, statu quo, ekonomické elity. To ony, slovy E. L. Bernayse, otce zakladatele současného public relations - vztahů s veřejností, tahají za nitky. Ve své knize Propaganda (1928), kánonu současného public relations, Bernays píše:

Kapitáni průmyslu a hospodářství významně sponzorují, a tak i kontrolují politické strany a kandidáty. Skrze síť lobbistů ovlivňují a určují legislativní proces, jeho obsah a výsledek. Prostřednictvím inzerce či přímého vlastnictví médií kontrolují činnost redakcí masmédií hlavního, středního proudu ( tzv. mainstreamu). Rozhodují o redakční personální politice, a tak i vlastním mediálním obsahu. Aktivním nastolováním témat formují a vymezují společenskou debatu i vnímání světa, který je mimo náš intelektuální nebo fyzický dosah.

Určují, komu máme důvěřovat, koho zbožňovat nebo koho nenávidět. Kdo ovládá to, o čem lidé přemýšlejí, do jisté míry kontroluje i to, co si ve výsledku lidé myslí a jak následně jednají.

Paretovy zákony teorie elit se pochopitelně vztahují i na elity ekonomické. Ani ony nejsou imunní vůči degeneraci, špatnému úsudku a fatálnímu rozhodnutí. Nemístné sebevědomí a bezradnost německých hospodářských elit na přelomu 20. a 30. let 20. století dovedly Evropu a svět k největší a nejničivější válce v dosavadní historii lidstva.

I počínání mocenských elit v USA vzbuzuje mezi zasvěcenějšími pozorovateli značné obavy. Jedná se zejména o pochybné politické nominace, uvolnění legislativních pravidel pro regulaci trhu a nástup kasínového kapitalismu. Jeho výsledkem je celosvětová hospodářská krize.

George Bush junior poškodil unilaterální a konfrontační zahraniční politikou (ve stylu kdo nejde s námi, jde proti nám) Spojené státy americké možná více, než by kdy dokázali součastní reální soupeři a nepřátelé jeho země. Sarah Palinová v úřadu prezidentky USA by dost možná dovedla svět na práh jaderné války. V takovém případě je prý pojistkou Armáda USA (vlivný sociolog kritické školy Charles W. Mills, autor knihy Mocenská elita (1956), považuje Armádu USA, její důstojnický sbor, za jeden z pilířů mocenské elity ve Spojených státech).

Faktem je, že i mezi profesionálními vojáky nejen v USA existuje mnoho osvícenců. Ti disponují zkušeností, moudrostí, kritickým myšlením a schopností vnímat skutečnosti v širším společenském kontextu (naštěstí pro jejich úspěšnou armádní kariéru se to o nich příliš neví).

I tak je to jen slabá útěcha, protože ambiciózních velitelů, kteří tyto schopnosti nemají, je většina. Armádní personální politika je nemilosrdná. Má globální platnost. Každý, kdo absolvoval povinnou vojnu, zná její základní poučku: "Držet ... a krok!"

Jen trochu vnímavý občan České republiky, rodič, zahrádkář, chovatel a kutil se minimálně v otázce amerického radaru mohl přesvědčit, že zásadní politická rozhodnutí, která mohou významně ovlivnit kvalitu života v Čechách a na Moravě nejsou činěna výhradně v Praze nebo Bruselu, ale někde úplně jinde.

Alexandr Vondra se v rozhovoru pro LN diví, že Američané nedrží slovo. Je to něco, co, zdá se, rozhodně nečekal. Všechno vsadil na jednu kartu, neměl plán B, a teď se diví! František Řezáč nastínil ve svém jinak smířlivém textu základní východiska celkem jasně:

• Zbavit se břídilů: obyčejných, knížecích i hradních.
• Pokračovat v úsilí o zavedení prvků přímé demokracie, aby občané mohli spolurozhodovat o důležitých věcech domácí i zahraniční politiky. Je na elitách, aby dokázaly veřejnosti vysvětlit svoje počínání a transparentně ovlivnily veřejnou volbu.
• Jasně definovat národní zájmy, včetně role národní a evropské armády.
• Hledat způsoby, jak efektivně komunikovat se světem.