Vzpoura loutek

21. 9. 2009 / Ladislav Žák

Ve svých příspěvcích se občas zmiňuji o Strakově loutkové akademii, o loutkách a loutkářích a to vše v souvislosti s naší letní překlenovací vládou. Doufám, že z nich bylo patrné, to není pouhý výsměch loutkám, že chápu loutkové divadlo jako komplex, ve kterém je zbytečný loutkář bez loutek, stejně jako loutky bez loutkáře. I když loutka bez loutkáře umí udělat radost i jako pouhý předmět. V poslední době se mi však zdá, že ve Strakově loutkové akademii dochází k nějaké krizi. Těžko říci, zda jde o krizi uměleckou, ekonomickou nebo jakou, ale je jasně patrné, že jsou asi situace, na které je i ta nejpropracovanější loutka málo ohebná. Něco se prostě přes drátky a vodící lanka zahrát nedá.

Někdy se až zdá, jako kdyby ty loutky začaly ožívat, podobně jako ve starém animovaném filmu Vzpoura hraček, kde se hračky vzepřely nacistické zvůli. Začínají projevovat vlastní názor a začínají mít sympatie nejen přihlížejících, ale i některých ještě živých spoluaktérů. Jsou to především ti, kteří celou Strakovu loutkovou akademii živí. Zaměstnavatelé a zaměstnanci. Bude velmi zajímavé, co se stane, když se polické strany postaví v parlamentu proti Janotovu balíčku a tak na sebe vezmou odpovědnost za společenský krach u příležitosti 20. výročí posledního společenského krachu. Jsou ve dvojím ohni, protože stále větší a větší skupině lidí dochází, že politické strany vůbec k ničemu nepotřebujeme, protože jediné, co dokážou, je měnit veřejné peníze na soukromé. Když se politické strany Janotovu balíčku vzepřou, padne na ně vina za sociální neklid, když se nevzepřou, ukáže se jejich zbytečnost a neklid bude možná ještě větší, leč v tomto případě v zásadě konstruktivní.

Ve filmu Hermíny Týrlové tenkrát hračky vyhrály, i když jenom v náckově mrákotném snu. Vítězství dnešních politických loutek se zdá být také jenom pouhým snem, ale v každém případě je důležité neztrácet naději a udělat všechno proto, aby se tento sen stal realitou. Eventualita, že nemusíme být každodenně zavalováni partajními bláboly těch, kteří vidí jenom procenta z našich daní ve vlastní kapse, stojí opravdu za trochu té podpory. Dovolím si jenom názorný příklad jejich politického uvažování v zájmu občanů. Jediné, o čem není ve státním rozpočtu spor, je navýšení veřejných zdrojů na stavbu dálnic a dalších infrastrukturních staveb. Je totiž třeba doplnit partajní kasičky vyčerpané zhacenou předvolební kampaní. A ty soukromé si také přijdou na své. Bylo by moc krásné za těch 100 miliard skutečně postavit to, co se za ně postavit dá. Kolik toho je, to si muže každý najít ve zprávě NERVu.

Prostě některé loutky umějí dělat lidem radost i bez loutkáře... a nejen v pohádkách. Ovšem záleží i na těch lidech.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 21.9. 2009