Hnutí proti radaru byl úspěch i přes jeho slabiny

21. 9. 2009 / Jan Májíček

Ale pokud má být zdání demokracie alespoň částečné, musí se i vůle supervelmoci podřídit takové nepříjemnosti jako je ratifikační proces mezinárodních smluv. Ten proces probíhal v Praze. A tady sehrála Iniciativa Ne základnám a další složky protiradarového hnutí svou klíčovou roli.

Od začátku bylo jasné, že Topolánkova vláda chce smlouvy ratifikovat tak rychle, jak jen to bude možné. Sám bývalý premiér mluvil o dvou datech a ani k jednomu se ratifikace nepřiblížila.

Ačkoli je pro každé hnutí zdola vždy velmi složité komunikovat s představiteli etablované moci, ať už proto, že jsou to otevření nepřátelé nebo nepřátelé potencionální (jakkoli můžeme mezi nimi najít i lidi čestné a upřímné), Iniciativě Ne základnám se to podařilo dokonce do té míry, že jsme s přispěním protiradarové opozice v poslanecké sněmově dokázali přinutit Topolánka stáhnout smlouvy z ratifikačního procesu. Od té doby je do něj nikdo nevrátil.

Pokud tedy, jak píše Jakub Minařík, byla práce Iniciativy zaměřena převážně proti české vládě, má pravdu. To neznamená, že jsme se ale nesnažili odpor proti radaru komunikovat do zahraničí. Náš zahraniční mailing list jsme používali při každé akci, při každém vystoupení a novinkách o probíhajícím jednání či ratifikaci. Postupně přibyla anglická i německá verze webu. Šlo to pomalu? Ano, dělali jsme to za pochodu při přípravě tisíce drobností, která každý aktivista musí dělat, aby vše fungovalo, jak má. Jen ten, kdo si touto zkušeností prošel (zejména ve Středné Evropě), může soudit.

Jan Čulík klade tuto otázku: „Má-li se někdo, kdo chce něčeho dosáhnout, někam dostat, musí rozumně zohlednit konstruktivní kritické připomínky, a nikoliv říct, že kritik je neinformovaný blb a všechno, co děláme je v pořádku.

Je to takové české, že? Ale je to efektivní a povede to k úspěchu?“

S tím se obecně dá souhlasit. Souhlasit se však nedá s praktickou aplikací, jak ji Jan Čulík předvádí. Kritizovat se dá, i dobrá rada je nad zlato. Ale po vítězné kampani říci lidem, kteří tři roky pracovali bez nároku na peníze, ba dokonce s vlastními investicemi, že jsou neschopní, je sprosťáctví. Nejde tu o obsah Čulíkovi kritiky, ale o formu. Pokud je tohle „anglosaský diskurs“, tak to se máme učit hezké věci.

Přijde mi až nepochopitelné, že nám Jan Čulík radí, abychom napodobili českého diplomata a zahráli si kýčovitou scénu s „osvobozeným psíkem“. Mnohé to vypovídá jak o českém zastoupení v Londýně (opravdu se modlím, abych tam nepotřeboval nikdy nic vyřizovat) i o britských mediích pokud se na titulní stránky dostane takováto hloupost.

Kvůli tónu, jakým byla kritika vedena, se nemůžu ubránit pocitu, že pokud bychom něco takového předvedli, tak by Jan Čulík neváhal s článek „Májíček a jeho banda znevažují občanský protest“.

Ani tvrzení o tom, že pokud se jednou dostanete do mailinglistu BBC, tak už na vás nezapomenou, asi není tak úplně pravda. Jan Čulík by se mohl zeptat například Oany Lungescu z BBC News, proč svým kolegům kontakt na mě nepředala. Nebo řady jiných britských novinářů. Možná to je tím psíkem, kdo ví. A možná je to v tom, že prostě platí úzus, že stanoviska zemí sdělují politici těchto zemí. To by nepochybně vysvětlovalo ten zmiňovaný titulek v The Guardianu.

Svou prací jsme se snažili lidi informovat, vzdělávat a povzbuzovat v aktivitách. Je jasné, že musíme reflektovat určitou mediální realitu a formu komunikace tomu přizpůsobit (obrázkovou prezentaci si do rádia asi nikdo z nás vzít nechtěl). Ale nikdy bychom neklesli na úroveň kýčovitých skečů, kdy, jak píše Čulík „editora zaujmete.“ Pokud nejsou zajímavá fakta, tak je to špatný editor.

Nicméně abych odpověděl na ty konstruktivní dotazy, které nám Jan Čulík spolu s Uwe Ladwigem adresují:

• Materiály v cizích jazycích máme a vždy jsme je distribuovali. Existují jen anglicky a německy, na víc nebyly kapacity.
• Videa na YouTube jsou. Vesměs amatérská až na pár posledních. Nenašel se nikdo, kdo by systematicky videa natáčel a zpracovával.
• Kromě zasílání stanovisek Iniciativy k aktuálnímu dění nemají dobrovolní aktivisté čas „bombardovat“ někoho maily, které by navíc museli sami napsat, aby se nejednalo o prosté Ctrl+C, Ctrl+V, což jak jistě uznáte, by příliš věrohodně nevypadalo.

Samozřejmě, protiradaroví aktivisté nedokázali spoustu věcí. Nevystoupili na vrchol Mt. Everestu, aby tam rozvinuli protiradarový prapor a nechali se pro potřeby světových médií vyfotit. Nedokázali zvrátit dlouhodobě zažité a pěstované stereotypy většiny velkých médií - což je možná ještě těžší, než vylézt na osmitisícovku.

Vždy se dá říct, že se má/mělo dělat víc. Ale stejně nekonstruktivní, pokud dotyčný nevidí, jaké kapacity jsou k dispozici. Jan Čulík si zoufá, co že to Ne základnám vypovídají o nové politicky angažovaní generaci (ponechám stranou fakt, že v Ne základnám jsou lidé snad všech generací). Vypovídá to to, že i přes neuvěřitelně obtížné materiální podmínky (i přes usilovnou snahu jsme za celé tři roky neměli kancelář, kde bychom se mohli v klidu scházet a kde nechávat materiály), neexistenci nejrůznějších sítí a zejména historického břemene, jsme dokázali mobilizovat a vtáhnout do aktivit tolik lidí, jako žádná jiná Iniciativy po roce 1989. Pokud se zásadnější politické protesty odehrávaly vždy v Praze, vyrostli skupiny Ne základnám po celé ČR. Pokud by někdo pochyboval o našich aktivitách a nasazení, může srovnat těch 37 měsíců (od srpna 2006) se seznamem akcí a fotogalerií .

Rád bych tu zopakoval dvě věci, které jsme řekli na tiskové konferenci ve čtvrtek 17.9. po oznámeném zrušení radaru.

Zaprvé bych rád poděkoval všem těm, kteří nám po celé ty tři roky pomáhali a podporovali nás, kteří podepsali petici za referendum a byli aktivní ve svém okolí. Bez Vaší podpory bychom nikdy této výhry nedosáhli. Děkujeme.

Zadruhé jsme, jak se dnes ukazuje, správně varovali před unáhlenými oslavami. Iniciativa Ne základnám byla jediná (nepočítám-li Britské listy, které ale nejsou aktivistické medium), která řekla „Vítězství ano, ale...“. I nadále budeme situaci sledovat a jistě bude vystupovat proti plánu umístit zde americké rakety SM-3 či jakékoli jiné vojenské zařízení USA.

Pokud Vás inspirovalo to, čeho jsme až doposud dosáhli, přidejte se k nám a dokážeme ještě více. Tak co, kritikové, přiložíte ruku k dílu?

Článek vyjadřuje stanovisko autora

Vytisknout