Konec hospodářského růstu

21. 9. 2009 / Jindřich Kalous

Dokonce i alternativci volající po co nejširším přechodu k deglobalizované nerůstové ekonomice postavené na obnovitelných zdrojích energie často líčí budoucnost jako harmonické soužití místních komunit zajišťující jejich členům udržení dnešní materiální úrovně a přesun těžiště dalšího rozvoje společnosti od růstu hmotného konzumu k růstu nehmotných aktivit obohacujících vnitřní život každého jedince i společný život komunity.

Spolu s hrstkou autorů, které jsem na těchto stránkách mnohokrát citoval a které snadno spočítám na prstech (přeháním: díkybohu nás přibývá a náš hlas pomalu, ale jistě sílí), se domnívám, že shora uvedené snahy se od samého začátku míjejí účinkem a že jejich předkladatelé buď záměrně prosazují zájmy těch, kdo i na této krizi chtějí na úkor většiny vydělat, nebo se prostě tragicky mýlí.

Dovoluji si vyslovit následující tvrzení:

• 1. Současná krize není běžnou cyklickou krizí, jaké známe z dějin kapitalismu.
• 2. Neomezený a nekonečný růst čehokoli v uzavřeném systému není možný. Buď se růst zastaví nebo dojde k destrukci systému.
• 3. Historický trend globálního vývoje průmyslové ekonomiky, který i přes cyklické krize měl nejméně dvě století růstový charakter, byl způsoben především růstem spotřeby energií získávaných z neobnovitelných zdrojů. S koncem růstu těžby fosilních energetických surovin končí i tento trend.
• 4. Země je přelidněná. Současná populace se do budoucna nemůže uživit, protože stupeň vyčerpání nebnovitelných zdrojů potřebných pro současný způsob produkce potravin a energií je už příliš vysoký. Zároveň rychle rostoucí množství lidí zanechává příliš hlubokou ekologickou stopu, než aby se za normálních podmínek obnovitelné ekosystémy kritické pro získávání potravin mohly dost rychle regenerovat.
• 5. Jestliže lidstvo nepřijme opatření vedoucí ke zmírnění nebo odstranění skutečných příčin krize, projde podobným procesem snižování množství populace jako kterýkoli jiný přemnožený biologický druh.

Uvedené mj. znamená, že v dohledné budoucnosti se ekonomický růst už neobnoví. Křivka růstu bude mít v nejbližší době pilovitý tvar s řadou lokálních extrémů, ale celkový trend v perspektivě jednotek let bude mít charakter stagnace a v horizontu jedné nebo dvou dekád poklesu, který pak už bude -- aspoň z hlediska délky jednoho lidského života - trvalý.

Zvláštní postavení v současné ekonomice má finanční sektor založený na neustálé produkci dluhu. Růst dluhu je možný jedině za předpokladu, že poroste ekonomika. Jestliže ekonomika bude stagnovat a později klesat, současný dluh nikdy nebude splacen. Je nejvyšší čas, aby ekonomové, kteří mimochodem mají lví podíl na tom, kam vývoj dospěl, začali s těmito předpoklady pracovat. Mají tak jedinečnou možnost do jisté míry napravit fiasko, které utrpěli, když nebyli schopni krizi předpovědět a které se dále prohloubuje, protože se krizi snaží léčit tím, co ji prohlubuje a co je předem odsouzeno k nezdaru, tj. naléváním peněz do finančního sektoru a dalším zvyšováním dluhu. Je sice absurdní, že přírodovědci všech specializací i publicisté a aktivisté všech názorů a postojů jsou ve zkoumání průběhu krize a prognóze jejího dalšího vývoje doslova o desítky let před ekonomy, ale budiž: Každý hlas kvalifikovaného ekonoma, který přispěje k aktivnímu prosazování nerůstového řešení, bude vítán.

Jestliže se růst měřený především ukazatelem hrubého domácího produktu stává minulostí, je také nutno vymyslet a uvést do života jiné ukazatele, které lépe než HDP změří jiné prvky ovlivňující množství a kvalitu kulturního a sociálního kapitálu: zdraví, vzdělání, kulturní úroveň apod. Výzkumy už desítky let potvrzují hlubokou pravdivost murphyovského bonmotu: "Když jde ekonomika nahoru, všechno ostatní jde do háje."

Praktická opatření vlád, parlamentů a samospráv, která by se právem chtěla nazývat zeleným New Dealem, by měla z těchto předpokladů vycházet. Měla by obsahovat následující prvky:

• zajištění národní a regionální soběstačnosti v produkci potravin, především zabránění dalšího úbytku zemědělské půdy, a podporu těch způsobů zemědělství, které budou co nejméně závislé na fosilních zdrojích energie a hnojiv, a dále podporu místních zpracovatelů potravin a forem distribuce nenáročných na dopravu a nezávislých na globálních logistických řetězcích;
• udržení zdrojů pitné vody pod místní veřejnou správou, tam, kde se jich už zmocnily nadnárodní společnosti, alespoň jejich maximálně účinnou veřejnou kontrolu;
• zajištění co nejvíce diverzifikovaného mixu zásobování energií, přičemž energie z fosilních zdrojů by měla přednostně sloužit vybudování infrastruktury decentralizované výroby a spotřeby energie ze všech místně dostupných obnovitelných zdrojů, a dále masivní přímou podporu energetických úspor především v domácnostech a malých živnostech;
• maximální podporu hromadné dopravy, především přesun investic od budování silnic k údržbě a obnově kolejových dopravních sítí;
• podporu tuzemských výrobců všeho, čeho je nutno k dosažení shora uvedených cílů, kromě věcných hledisek i z hlediska využití lokálních zdrojů a vytváření pracovních míst;
• podporu vzdělání a výzkumu sloužících převedení ekonomiky na procesy vedoucí k dosažení shora uvedených cílů
• podporu regionů, obcí a komunit, které se rozhodnou aktivně přejít na udržitelné způsoby ekonomiky, včetně podpory lokálních měn a místních systémů výměny zboží a služeb.

V kontextu tuzemské politické situace bude také užitečné uvést pár příkladů toho, co by se dělat NEMĚLO. Vsadím se, že něco z toho, ne-li všechno, se objeví ve volebních programech a předvolebních slibech:

• podpora bank a finančních institucí;
• podpora jaderné a fosilní energetiky;
• investice do dálnic a jiné dlouhodobě zbytečné dopravní infrastruktury;
• pobídky pro nadnárodní společnosti, především pro automobilový průmysl;
• financování zahraničních armádních misí.

Tento článek záměrně nezdůrazňuje riziko globální klimatické změny. Důvod je jednoduchý: Klimatická změna, budeme-li ji považovat za prokázanou, není než následkem ekonomického růstu. Zastavení růstu přispěje i k jejímu zmírnění.

Pochopitelně bude záležet na tom, zda se na všech úrovních najdou politici, kteří budou mít dost odvahy přestat být loutkami na špagátkách nadnárodních firem a místních ekonomických mafií a začít nám říkat, že ekonomické oživení ani trvalý růst se už nikdy nedostaví. Levná energie už nikdy natrvalo nebude k mání jen proto, že je po ní poptávka. Nízké úrokové míry a vládní utrácení se už nikdy natrvalo nestanou pobídkami pro poskytování více úvěrů a vytváření pracovních míst. Levné náhražky dnešních základních zdrojů nebudou k dispozici. Světová ekonomika se bude smršťovat, dokud nedosáhne nové úrovně rovnovážné s tím málem energetických a surovinových zdrojů, které nám v přírodě ještě zbyly k dispozici po dvou stoletích růstového flámu.

Nejsem naivní, abych si myslel, že pouze články jako je tento vybudí politiky k popření všeho, co zatím hlásali. Proces budování udržitelné ekonomiky však může začít zdola, od komunit, obcí a regionů. Můžeme podniknout takové změny v našich životech, které povedou k vyvázání ze závislosti na kolotoči růstu. Můžeme politikům ukázat, že svou závislost na růstu a na těch, kdo jej podporují ve svém zištném zájmu, nadále neakceptujeme a že je vlastně k ničemu nepotřebujeme, protože alternativa existuje.

V sázce je osud lidské civilizace. Na rozdíl od jiných místně a ekonomicky ohraničených starých civilizací, které v průběhu dějin padly, pád naší civilizace, která má globální charakter, může ovlivnit osud lidstva jako celku. Proto, a také proto, že nelze vyloučit, že v té části vesmíru, kam v prostoru a čase dohlédneme, jsme možná civilizací jedinou, stojí její záchrana za pokus. Možná už je pozdě, ale nezjistíme to, dokud se o naznačenou změnu nepokusíme. A úspěch takového pokusu závisí na nutné (i když bohužel nikoli postačující) podmínce: Uvědomit si, že hospodářský růst nadále nemůže být naším cílem.

Vytisknout