Obamovo mírotvorné zbrojení

21. 9. 2009 / Karel Dolejší

Druhým základním předpokladem je, že Spojené státy mohou získat trvale důvěru a spolupráci dalších jaderných mocností jen a pouze tehdy, pokud jimi vyvíjené protiraketové systémy důsledně zůstanou v kategorii protiraketové obrany bojiště a budou schopny ničit maximálně rakety krátkého a středního doletu, nikoliv mezikontinentální rakety dalších velkých hráčů. Žádný "zlobivý" stát z kategorie Íránů a Severních Korejí nemá a v dohledné době nebude mít k dispozici mezikontinentální rakety (Inter-Continental Ballistic Missile, ICBM). Podmínkou důvěry mezi jadernými mocnostmi tudíž zůstává jasné ohraničení kapacity vyvíjených protiraketových systémů takovým způsobem, aby na straně partnerů v mezinárodním bezpečnostním systému nevznikaly žádné pochybnosti o tom, proti komu jsou vlastně tyto systémy určeny.

Tyto předpoklady v případě nově navržené americké protiraketové architektury ovšem splněny nejsou. Tato architektura má totiž kolem roku 2020 evolučně dospět k vytvoření systému schopného sestřelovat mezikontinentální rakety, ač je naprosto nepravděpodobné, ba prakticky vyloučené, že by Írány a Severní Koreje páchaly harakiri odpalováním jednotlivých ICBM na USA - a to i za předpokladu, že by takové zbraně měly ve výzbroji. Tak jako původní Bushův plán, i nynější Obamův na prvním místě ohrožuje strategickou jadernou odstrašující kapacitu Čínské lidové republiky. Tato země stále vlastní pouze několik desítek mezikontinentálních raket, takže existencí mobilního protiraketového systému s desítkami antiraket SM-3 verze Block IIB rozmístěného či rychle rozmístitelného v Asii by byla vážně ohrožena a byla by nucena podniknout protiopatření - pravděpodobně formou masivního rozšíření vlastního arsenálu ICBM.

Souběžně s koncepcí, která předpokládá vybudování moderního, účinného a mobilního amerického protiraketového systému, jenž nakonec bude použitelný i proti ICBM, navrhuje nyní Obama Rusku, aby došlo k oboustrannému omezení strategických jaderných arsenálů obou zemí na řádově stovky kusů bojových hlavic. Zde je třeba zopakovat, že hlavním protiargumentem proti ruské kritice Bushových plánů evropské protiraketové základny byl poukaz na velikost ruského arsenálu - deset antiraket prý nepředstavuje žádnou hrozbu zemi, která disponuje více jak dvěma tisíci jaderných hlavic. To se má ovšem nyní změnit: Namísto malého počtu drahých a pravděpodobně takřka nefunkčních antiraket GBI použitých v nepříliš povedeném Bushově systému NMD/GMD mají nyní USA stavět větší počty levnějších, účinnějších a méně zranitelných antiraket SM-3, zatímco by došlo k početnímu omezení ruských hlavic, tedy i strategických raketových kapacit. Souběh obou procesů - perspektivního rozvoje americké kapacity ničit ICBM a zmenšování ruského arsenálu - by ve výsledku znamenal faktický zánik strategické rovnováhy mezi někdejšími soupeři studené války. Poměr sil by se výrazně vychýlil na stranu USA, které by získaly schopnost provést první jaderný útok na Rusko a následně eliminovat velké procento zbylých ruských raket použitých k odvetnému úderu. Z druhé strany Rusko nyní nemá prostředky k tomu, aby budovalo podobně velkoryse pojatý protiraketový systém strategického významu; stejně tak nelze předpokládat, že by za pár let znova budovalo ohromný jaderný arsenál namísto toho, který zdědilo po SSSR.

Po středeční newyorské návštěvě Medveděva se snad o ruském stanovisku dozvíme více. Nyní na diplomatické scéně sledujeme rokoková pukrlata, ale zatím na ruské straně chybí důkladná analýza nové situace. Medveděv má jistě zájem prezentovat doma americký "ústupek" coby vlastní úspěch, komplexní analýza ovšem nemůže být z veřejného diskursu zcela vytlačena.

Souběh obou Obamových plánů, omezení jaderných arsenálů a rozvoje obrany proti ICBM, ohrožuje akutně Čínu a později by měl ohrozit i Rusko, a to ať už jsou vědomé intence Obamových plánů jakékoliv. Nepředpokládám, že by ČLR, která je ve fázi mocenského vzestupu, tváří v tvář americké výzvě rezignovala a nepodnikla příslušná protiopatření. Možná ale nelze zcela vyloučit, že v unaveném a slábnoucím Rusku existují politické kruhy ochotné tiše rezignovat na udržení alespoň přibližné rovnováhy sil s bývalým soupeřem ve studené válce. Ale i pokud by tomu tak bylo, taková rezignace by patrně nemohla proběhnout bez rozhořčeného odporu silových struktur, jehož krajní - a doufejme že jen hypotetickou - podobu reprezentuje pokus o změnu režimu.

Obamovo mírotvorné zbrojení tedy ve skutečnosti představuje naši cestu doprostřed minového pole. Až se diplomatická děkovačka skončí a dým slavnostních ohňostrojů se rozptýlí, můžeme být velmi nemile překvapeni tím, kde jsme se to vlastně ocitli.

Vytisknout