Konec krize, zlato a konec světa

21. 9. 2009 / Michal Vimmer

Kapitalismus nezemřel, Matka všech krizí odchází do historie a když se kolem sebe rozhlédneme, netrvalo to dlouho a vlastně se Nám tolik nestalo? No ne?

Co všechno semělo stát, a nestalo?, ptá se vlivný ekonomický publicista Bill Bonner 7.9.

A shledává, že tohle oživení je podfuk.

Je neuvěřitelné, že nezkolaboval americký dolar. Peněžní zásoba v USA za posledních 10 let rostla 2x rychlejším tempem než HDP. A tzv. US centrální banka (FED) zdvojnásobila svůj finanční objem během posledních 18 měsíců. Tento údaj je ohromující: shromáždit jeden bilion dolarů trvalo centrální bance 100 let, avšak pod vedením Bena Bernanke přibyl na účtu další bilion v několika měsících.

Co to přesně znamená? Znamená to, že FED skupuje dluhy vládních agentur a finančních ústavů, aby tyto dluhy "zpeněžil" ve formě bankovek za tímto účelem vytištěných. Znamená to, že finanční sektor získal novou hotovostní bázi k dalším mezibankovním půjčkám, investičním a spotřebitelským úvěrům. Množství oběživa zkrátka nesmírně vzrostlo.

Kvalita a kvantita se mění inverzně: tak zní železný ekonomický zákon. Jinými slovy, když něčeho hodně přidám, každá jednotka bude mít nižší cenu než měla předtím (za předpokladu, že nic jiného se nezměnilo.) Nepochybně to platí o penězích. Stačí vytisknout dost peněz -- a každá jedna bankovka bude bezcenná. Tak to vypadá v Zimbabwe.

Jenže dolar se nezhroutil. Klesnul, ale jen mírně. Inflace nevzrostla, ba naopak. Dal by se čekat růst indexu spotřebitelských cen -- ani to se nastalo.

Na druhou stranu máme za sebou rok a půl velké recese / deprese. Dala by se očekávat deflace -- ale ani o té vpodstatě nemůže být řeč.

Ceny klesly, ale na natolik, jak by odpovídalo vážnosti situace.

Ještě překvapivější je, že se udržel trh s dluhopisy. Enormní peněžní inflace by měla obchodování dluhopisy zardousit-- nestalo se. Obrovský výprodej vládních dluhopisů na pokrytí schodku $1.7 bilionu by měl být pro trh naprosto smrtící, ani nemluvě o závazku Bílého domu navýšit schodek o dalších 9 bilionů v příštích 10 letech - za předpokladu, že se ekonomika vzpamatuje!

Ale trh obligacemi žije a kdyby jen to -- sice málo, ale vynáší.

V krizi by měly padat ceny komodit i akcií. Jak je možné, že ceny komodit i akcií jdou nahoru? Jak to, že rostou čínské akcie, když každý ví, že Čína vydělává na prodeji zboží Američanům a ostatním Nečíňanům? Jestli je zbytek světa v krizi, kam chce Čína vyvážet? Jak to, že Čína není v krizi?

Ceny komodit rostou, místo aby klesaly, jak se na krizi sluší: zlato nevyjímaje. Zlato je také komodita, ale zároveň jsou to peníze ve své nejčistší, nejsolidnější podobě. Komodity v krizi zlevňují, peníze jsou dražší. Ale zlato je alternativa papírových peněz, proto zlato zdražuje, když peníze zlevňují. Ale dolar nepadl, jak jsme si řekli. Tak proč jde zlato nahoru?

Správně by mělo klesat.

Na to jsou dvě možné odpovědi, říká Bill Bonner.

Buď byly železné ekonomické zákony zrušeny ... nebo ještě nedohonily trh. Zatím.

Nezaměstnanost (V USA) pravděpodobně do konce měsíce stoupne nad 10%. Ekonomika se údajně zotavuje, ovšem mluví se o "oživení s nezaměstnaností" (jobless recovery). Tato fráze se objevila v roce 2003, když se ekonomika zvedala z "mikrorecese", ale ekonomové byli zaskočeni, jak málo vzniklo pracovních míst.

Ve skutečnosti se žádné skutečné oživení nekonalo. Spotřebitelé prostě dostali šanci se ještě hloub ponořit do dluhů, ponoukáni FEDem "jděte a kupte si SUV!" Tak Američani nakupovali další čínské zboží ... na dluh ... a Čína rostla.

Teď je po nákupech a Američani mají splácet dluhy.

FED pumpuje do systému biliony a nezaměstnanost roste. Tentokrát to není spotřebitel, kdo se ochotně zadlužuje, ale vláda. Jak může růst vládního dluhu zajistit novou konjunkturu?

Federální záchranné balíky, sanace a inflace reálné ekonomice nepomáhají , ale dodávají na trh dostatek spekulativního kapitálu. PROTO SE TOLIK VĚCÍ NESTALO. Investoři spekulují s komoditami, zlatem, čínskými akciemi a americkými dluhopisy. Což ale nemůže trvat věčně, tím méně spekulace vytváří možnost pro ekonomické oživení.

Vládní zadlužování je něco jiného než podnikatelský úvěr. Soukromník může zkrachovat, ale nestrhne sebou dolar. Když se zadlužuje vláda, ručí důvěrou ve Spojené státy a jejich měnu. Čím víc si půjčuje, tím víc zpochybňuje hodnotu měny a může ji nakonec ohrozit.

Pozor: Co se má stát se nakonec stane, jenže ne tehdy, když to čekáme. Budeme se možná divit, jak dlouho to může trvat.

Kdybych byl pan Trh, říká Bonner, ještě bych podržel cenu zlata trochu níž. Nechal bych deflaci zlato trochu klesnout, tak, aby se spekulanti vydali ze svých peněz. Nechal bych investory navyknout si na nízké ceny a pak bych spustil inflaci...

16.9. Bonnerovu věcnou vzpomínku na budoucnost nepřímo a trochu ideologicky komentuje ve svém blogu makléř Štěpán Pírko.

Pírko není blogger příliš aktivní, po delší době napsal opravdu dlouhý článek, ale nejen v tom se vymyká stádní mentalitě českých televizních "ekonomických analytiků", kteří mají denně minutový názor na všechno. Pírko m.j. jako jeden z mála očekával nynější "nepředvídatelnou" Krizi. Nepřekvapí, že Pírkovy závěry na téma další vývoj Krize se blíží Bonnerovým. Jeho pohled je poněkud zabarven ideologií čistého trhu zkaženého státem, ale přináší i některé další neobvyklé postřehy.

Shrnuji:

Krize skončí tehdy, až bohaté země zchudnou natolik, že si dokáží vydělat na to, co spotřebovávají.

Vše je o dluzích.

V řadě zemí se nakumulovalo příliš velké množství dluhů a prakticky už neexistuje žádná reálná možnost, jak je splatit.

Stát žádné peníze nemá, má jen dluhy.

... Růst HDP, hlavní současná modla všech ekonomů, ukazuje své omezení na aktuálním příkladu šrotovného. Vezmeme plně funkční automobily a zničíme je. Místo nich vyrobíme obdobná auta, která přepraví stejné množství lidí nebo zboží. Výsledkem je, že HDP vzrostl, a proto se máme lépe. Navíc jsme zničili plně splacená auta, avšak ta nová vznikla na dluh.

...Zatímco v případě státních výdajů a vytvořených dluhů je docela snadno představitelné, kdo je obohacen a kdo ochuzen, v případě měnové politiky to nemusí být na první pohled tak jasné. Mechanismus spočívá v tom, že se bohatství přesunuje od těch, co šetří k těm, co jsou zadluženi. A jakým prostředkem? Inflací. ... Vlády jsou největšími dlužníky a inflace je pro dlužníky darem. Obírání obyvatel tímto způsobem je daleko elegantnější, než vybírání daní. Daně jsou vidět, inflace vám z účtu ukrajuje peníze neviditelně. Ve výhodné pozici jsou tedy všichni, kdo se chovají jako vlády -- žijí si nad poměry a sekají dluhy.

... Státními zásahy dochází k socializaci dopadů krize, tedy k jejich rozložení do celé společnosti. Místo aby výrazně trpěla pouze postižená část společnosti, trpí všichni, ale ti postižení o něco méně. S tím ale vzniká další problém. Motivuje to lidi k chování, které se označuje jako morální hazard. Pokud lidé, kteří udělali chyby, nenesou za své činy důsledky, udělají to znovu.

... Když na trhy nasypete stovky miliard dolarů a výroba stojí, peníze prostřednictvím různých kanálů nakonec doplují na finanční trhy. Z určitého pohledu lze říci, že tak obrovský růst na trzích je v současnosti do jisté míry způsoben právě tím, že ekonomika stojí. Místo do výroby proudí peníze do spekulací.

Současný systém je na spekulacích závislý mnohem více, než se na první pohled může zdát. ... letadlový princip v posledních desetiletích prorostl do celé ekonomiky a finančních trhů a dodnes stále funguje. Svět je závislý na vysoké a rostoucí ceně aktiv, která vyžaduje neustálý přísun peněz. Firmy i banky vykazují investice ve svých výsledcích, a proto když akciové a další burzy rostou, firmy se záhadně stávají ziskové, i když v jejich základním podnikání k žádným změnám nedošlo. Typickou ukázkou je poslední výsledková sezóna bank ve světě. Banky jsou nečekaně ziskové, protože trh šel vzhůru. O reálnosti takových výsledků si udělá obrázek každý sám.

Státní zásahy navíc krizi prodlužují, protože brání jejím očistným procesům. Když nás z krize nemohou zachránit státy ani vládními výdaji, ani tištěním peněz, kdo nás tedy zachrání? Jedině my sami. Pracovitost, šikovnost, skromnost, to jsou naše zbraně proti krizi...

Závěrem Pírko hodnotí naše vyhlídky: Z pohledu ochrany vlastního bohatství je důležité se připravit na možnost, že peníze budou ztrácet hodnotu rychleji, než jsme byli doposud zvyklí. Bohužel ze všech možných řešení krize je právě cesta inflace a devalvace peněz tou nejpravděpodobnější.

Nejlepším řešením je investice do něčeho hmotného.

Je to zlato?

Podívejme se, jak situaci ve dnech, kdy cena trojské unce překročila 1000 $, hodnotí vlivný konzervativní komentátor D. P. Goldman, alias Spengler, Asia Times:

Spengler argumentuje, že i slabá a nestálá rezervní měna (dolar) je lepší aktivum než zlato. Pokud ovšem světový finanční systém funguje.

Zlato tak není nijak dobrou investicí, nýbrž pojistkou proti zhroucení systému. Proto stála cena zlata v poválečné době nejvýš koncem roku 1979, když Sověti obsadili Afghánistán, v Teheránu byli zadržováni američtí rukojmí a na Západě se šířila obava z rozpadu NATO a možného vítězství SSSR ve studené válce.

Vůči indexu spotřebitelských cen (CPI) stojí dnešní cena zlata zhruba v polovině úrovně z roku 1979.

Pokud by Amerika ztratila pozici jediné Supervelmoci, vezme s sebou dolar do hrobu a cena zlata vyletí stropem. Ale kdo by si něco takového přál?

Politická situace je dnes velmi odlišná od konce 70.let. USA nemají vážnou vojenskou protiváhu a Čína ani Indie nemají nejmenší zájem zabřednout do válek, ve kterých se USA angažují v Asii.

30 let poté, co se dolar potopil na dno, Amerika není právě v oblibě, ale jak je soužití s ní protivné, nikdo si život bez ní nechce představit.

Jalové spekulace o tom, že by se Čína rozhodla zničit dolar, nedávají smysluplnou odpověď na otázku, co by si Čína počala bez americké spotřeby?

Miliarda Číňanů veškerou svou kupní silou v nejbližších letech nenahradí 300 milionů amerických konzumentů. Svět je s Amerikou příliš pevně svázán.

Spengler jako ideový oponent a vytrvalý kritik Obamovy politiky z konzervativních pozic vynáší svůj verdikt: Obamova politika, která chce nahradit soukromou spotřebu vládními výdaji, v důsledku znehodnocuje americké obligace a ... pochybné ideologicky motivované pokusy omezit americkou moc ve světě tlačí jiné státy k rivalitě, jakkoli na to nejsou připraveny a nemají o to zájem.

Rostoucí cena zlata je výrazem úbytku americké síly ve světě. Zlato nenabude zásadního významu, pokud se Hegemon nezhroutí: pak by se svět ze systému důvěry (říkejme tomu třeba imperiální diktát, což je v podstatě to samé) proměnil do podoby jistého mezinárodního výměnného obchodu. Taková představa není nic pěkného, ale nelze ji vyloučit. Pokud Obama politiku povede dál svým směrem, bude nutno najít alternativu k dolaru. Problém je, že dolarů je tolik, že se staly nenahraditelnými. Alternativou k rezervní měně, kterou má každý, ale nikdo o ní nestojí, je konec světa.

Jestli nebudou Obamovy chyby do 10 let napraveny, je zlato poslední zbývající jistotou, míní Spengler.

Oživení světové ekonomiky se tedy, podle citovaných 3 sýčků (realistů?) zatím nekoná. Krize ještě neskončila, a konec světa to taky není. Ještě ne.

Vytisknout