Jak jsem vyvolal vznik manifestu "Děkujeme, odejděte"

21. 9. 2009 / Fabiano Golgo

Růžičkův dokument objednala Česká televize za vlády kontroverzního generálního ředitele Jakuba Puchalského, kterého brzo poté vyhodili, takže ho nakonec za generálního ředitele Dušana Chmelíčka zcenzurovali. čT ho odvysílala daleko později, zkrácený na polovinu. Všechny kontroverzní části byly odstraněny.

Jednou z kontroverzí, kterou dokument zaznamenal, bylo, jak mě vyhodil z Pražského hradu Havlův mluvčí Ladislav Špaček, který se rozhodl, že zaměřuji kamery, které mi dala k dispozici Česká televize, na Havlovy bezpečnostní stráže. Nebylo to pravda. Následujícího dne mi zprvu odepřeli přístup na ceremonii ve Vladislavském sále, kde prezident Havel dával medaile Georgi Bushovi, Margaret Thatcherové, Michailu Gorbačovovi, Lechu Walesoci a vdově po Françoisu Mitterandovi. Nakonec mě ale pustili, poté, co dokumentarista pohrozil, že natočí, jak mě zabraňují dělat mou práci, přestože mám platnou novinářskou akreditaci.

Fotografie, kterou otiskl Respekt, pochází z 16. listopadu 1999. Natáčel jsem večírek, který zorganizovali v Rock Café na pražské Národní třídě bývalí revoluční studenti, plus Monika Pajerová, Josef Brož a Šimon Pánek. Na večírku se konal křest jejich knihy o dnech kolem 17. listopadu 1989.

Hned moje první otázka byla zjevně studentským revolucionářům nepříjemná, protože jsem od nich chtěl vědět, jaký měli pocit z toho, že budou muset při hlavní ceremonii ve Vladislavském sále příští den stát vzadu, protože organizátoři ceremonie zapomněli reservovat místa k sezení pro osoby, které symbolizovaly začátek listopadové revoluce. Nechtěli urazit Václava Havla, a tak odpovídali mlhavě.

V této provokativní náladě jsem se začal ptát na opoziční smlouvu, tehdejší vládní dohodu mezi sociálními demokraty a občanskými demokraty. Avšak nesmírně mi šlo na nervy, že Igor Chaun reagoval na každou mou otázku tím, že ukazoval do kamery křtěnou knihu a dělal z toho reklamu na teleshopping. Začal jsem na Chauna útočit a zeptal jsem se ho, jestli by neposloužil své zemi lépe, kdyby využil desátého výročí od revoluce k tomu, aby řekl české společnosti, co si myslí studenti, kteří kdysi riskovali život při protestech proti zkorumpovanému systému, o tom, kde jejich země skončila o deset let později.

Zjevně jsem byl emocionálně ještě vyvedený z míry, protože mě teprve před hodinou vyhodili z Pražského hradu, a tak jsem nezvládl svou emocionální reakci a zaútočil jsem ostře na Chauna. Důrazně jsem se ho zeptal, proč nemá základní slušnost k tomu, aby využil interviewu v televizi pro něco plodnějšího než pro reklamu na svou knihu.

Chaun po mých útocích rychle od interview odešel, rozběhl se od vestibulu Rock café směrem ke schodům. Ještě dramatičtější bylo, že jsem se rozběhl za ním, jako šílený Brazilec a řval jsem na něho, že by se měl stydět, a další absurdní urážky, které vyvolal můj hněv, že mě vyhodili z Pražského hradu. Zastavil se nahoře na schodech a zeptal se měl, jak v horrorovém filmu: "Co ode mne chcete?" zatímco mě uklidňoval a vedl zpátky režisér dokumentárního filmu.

Proč je tohle všechno relevantní? Protože o méně než 24 hodin později přišel Chaun do Café Slavia, kde jsem seděl s televizním štábem našeho dokumentu, a s ním přišli Šimon Pánek, Monika Pajerová a Martin Mejstřík. Myslím, že tam také přišel Josef Brož a přinesl návrh textu "Děkujeme, odejděte". Samozřejmě jsem si okamžitě uvědomil, že jsem vznik tohoto textu zřejmě musel ovlivnit.

Pajerová řekla, že to nepodepíše, a dokonce požádala, abychom vypnuli kameru, ale Chaun ji podvedl a zalhal jí, že jsme z jakési brazilské televize a že se natočený materiál v ČR nebude vysílat. chaun ji přesvědčil, aby dokument podepsala, teprve, když jí pohrozil (a ČT to natočila), že "jestliže to nepodepíšeš, je to konec našeho přátelství".

Pánek dokument odmítl a varoval, že Bubeník, který byl tou dobou už na Pražském hradě a pomáhal s organizací hlavní oficiální oslavy, ten dokument také odmítne.

Ostatní je historie. O několik dní později, i když neúspěšnhě, demonstrovalo na Václavském náměstí 50 000 lidé proti opoziční smlouvě, která dusila zemi.

A já měl pocit, že jsem Giuseppe Garibaldi...

Vytisknout