Nemocný kapitalismus

21. 9. 2009 / František Nevařil

Pozoruhodné je, že "neviditelně" vládnoucích kapitalistů reprezentujících ho v praxi je ve světě nepatrná menšina. Jejich počet lze odhadnout podle počtu dolarových milionářů (USD), kterých bylo v r. 2007 údajně jen 10,7 milionů, v tom dolarových miliardářů jen něco přes 1000. To představuje jen o něco více než jednu promile světové populace. Takže realitě vcelku odpovídá notoricky známé rčení o "horních deseti tisících" (v zemi s 10 mil. obyvatel). Reálně pak k rozhodujícím "vládcům světa" lze počítat asi 225 nejbohatších dolarových miliardářů (především z USA), kteří vlastnili osobní majetek rovnající se skoro polovině ročních příjmů veškeré lidí planety, přičemž tři nejbohatší z nich mají dokonce údajně větší soukromý majetek než 600 mil. lidí v chudých zemích. Početnější je druhá třída zahrnující jejich nejrůznější pomahače a lokaje (mají k dispozici politiky, manažery, nejrůznější "kněze" a mnichy, novináře, propagandisty, společenské "vědce", historiky a dokumentaristy, četné příslušníky "kulturní fronty", šéfy justice, policie a armád, dokonce i odborářské bossy atd.). S velkou rezervou ale ani jejich počet nebude globálně přesahovat tříprocentní ní podíl lidstva, spíše je nižší. Pokud na jejich domácnost budeme počítat průměrně až se 4 členy, pak všichni tito vyvolení a privilegovaní dohromady představují nejvýše 12 % světové populace (resp. asi 6 až 10 % všech potencionálních voličů). A to všechno dohromady reprezentuje onu "hmotně zainteresovanou" světovou vládu, jejíž tvrdé jádro tvoří už zmíněná hrstka milionářů a miliardářů, která s námi všemi ostatními "občany" tak dokáže mávat jako s hadrem.

Po staletí už probíhá dosud neuzavřený intelektuální, sociální i politický spor, zda tento kapitalistický řád je trvalý, zda nemá být či nebude nahrazen (ať už nějakou revolucí nebo bez ní) něčím dokonalejším. Něčím co by většině lidstva přineslo a zabezpečilo vyšší kvalitu životů. Zatím se zdá, že jeho současná moc přes všechny opakující se malé i významné krize není ničím podstatným narušena. Přece ale jenom současně v jeho rámci probíhají a zesilují se fundamentální a z jeho vlastní podstaty vyplývající společenské procesy, které jeho mocenské postavení při nejmenším dlouhodobě oslabují a podlamují. Zkusme se na některé (snad ty hlavní) blíže podívat.

1. V prvé řadě je o vývoj v USA. Tato světová zatím unipolární supervelmoc prochází po desetiletí soustavným ekonomickým i společenským úpadkem. To je pro kapitalismus mimořádně důležité, protože právě ona představuje světovou centrálu a záštitu globálního kapitalismu, je jakousi jeho výkonným generálním ředitelstvím. V jejím čele sice formálně stojí prezident USA, ve skutečnosti však především banky (přesněji řečeno peněžní instituce všeho druhu) a bankéři, současně většinou i velcí burziáni, v nichž je koncentrován největší soukromý kapitál a jejichž prostřednictvím rozhodují oni nejbohatší.

Tato země za 2. světové války nesmírně zbohatla a na tom založila i svoji poválečnou nadvládu. Pokud pokládáme za jádro politiky ekonomiku, a to je určitě oprávněné (viz politickou podřízenost vlád všeho druhu důsledkům současné hospodářské krize), pak ale od té doby s určitými výkyvy prochází trvalým ekonomickým (mocenským?) úpadkem. Pokud po válce produkovala zhruba 40 % světového HDP, dnes je to jenom asi jedna pětina (z toho převážně ve službách, a významnou část dokonce virtuálně přímo v bankách a na burzách). Pokud byla největším světovým věřitelem, dnes je největším světovým dlužníkem s dluhem rostoucím už zhruba o bilion ročně. Vyjádřeno známým středoevropským žargonem je "plajte". Pokud tehdy americký dolar byl fakticky tvrdou měnou, tak mezitím se stal v podstatě bezcenným a vysoce rizikovým papírem, či spíše pouhým účetním záznamem. Ukažme si to na ceně zlata, které bychom pořád měli brát jako klasickou reálnou míru hodnot. Po válce stála trojská unce zlata 35 USD a dnes už se pohybuje okolo 1000 USD. Tzn., že reálná kupní síla (hodnota) dolaru mezitím klesla na pouhá 3 až 4 % původní. Jde přitom o hlavní světovou rezervní měnu, s níž si ovšem dnes nikdo neví rady a už dávno se jí bojí. Její jedinou faktickou oporou už v USA dávno není ekonomika ale jejich armáda. Postavení dolaru se už opírá jen o "bodáky". Na jak dlouho?

Přesto všechno pořád nominálně vykazují jednu z nejvyšších hodnot HDP (hrubého domácího produktu) na hlavu, nyní se pohybující kolem 40 tis. USD ročně. To všechno je ale vysoce pochybné, pokud bereme v úvahu výše zmíněné znehodnocení této měny (samozřejmě totéž nutno brát v úvahu i při hodnocení HDP druhých států pokud je vyjádřeno v USD přepočtených běžným tržním kurzem měn). Je to sice velice hypotetická úvaha, ale ukazuje se, že pokud bychom tuto hodnotu přepočetli na reálnou hodnotu ve vztahu k vývoji ceny zlata, pak proti r. 1948 do současnosti vlastně HDP na obyvatele USA se doopravdy zvýšil jen nepodstatně, o nějakých 20 až 30 %. To by si určitě zasluhovalo prověřit, ale i takový hrubý údaj určitě stojí za pozornost.

USA si prostě dávno žijí nad poměry. Jejich dluhy narůstají proto, že jim trvale převažuje dovoz zboží a služeb nad vývozem, přičemž navíc se v zájmu získání mimořádných zisků v zahraničí pořád pokračují i ve vývozu produkčního kapitálu (přímých i portfoliových investic). A kromě toho všeho musí vydržovat svých více než 700 zahraničních vojenských základen na cizích územích. To všechno vedlo k tomu, že dnes se už jedná jen o "obra na hliněných nohou", nadměrně závislého na čínských penězích, arabské ropě, mexických pracovnících a dokonce i na černoších v armádě a námořnictvu. Mnoho zcela základních věcí tu přitom řádně nefunguje. Připomeňme si známé příklady, třeba kalifornskou energetiku (dnes dokonce celý insolventní kalifornský stát), hurikán Katrina a New Orleans, padající dálniční mosty a zchátralá infrastruktura vůbec, nespolehlivé raketoplány atd. Vysoká kriminalita svědčí o bezradnosti bezpečnostních orgánů, nízká úroveň předraženého zdravotnictví pro velkou část populace je světovou ostudou. Vlastně platí, že spolehlivě (zatím) fungují jen odvětví více méně regulovaná a usměrňovaná státem, tedy zbrojní výroba, popř. zemědělská a potravinářská produkce. Ostatní z velké části balancují na pokraji hroucení, což platí takřka doslovně nejen pro americký automobilový průmysl ale dokonce i pro hlavní oporu ekonomiky, tedy pro banky a pojišťovny. A to ještě zde neklademe na váhu důsledky dnešní mimořádně všeobecné hluboké hospodářské i společenské krize (jen eufemicky nazývané hypoteční či burzovní), které se teprve budou hromadit a projevovat.

Je to stát až nevysvětlitelných paradoxů. Jak je totiž možné, že k tomu všemu dochází v zemi, která aspoň donedávna byla pokládána za nejbohatší a nejproduktivnější ve světě, v níž je koncentrováno nejvíce dolarových miliardářů a milionářů. Kde jsou největší banky a burzy s nejlepším knowhow, nejlepší(?) vysoké školy, kde se snaží (mají snažit) vzdělávat nejinteligentnější lidé z celého světa, která má nejvíce nositelů Nobelových cen (především pak za ekonomii), nejvíce vynálezů a patentů a nejlepší vědu, nejmocnější armádu a nejlepší zbraně, která poučuje dennodenně celý svět ....

2. Kapitalismus spočívá na penězích, na kapitálu. Už dávno ne na penězích opírajících se o zlato či jiné drahé kovy, ale jen o peníze papírové. Ani to už vlastně neplatí, protože z největší části jde jen o peníze účetní. Výše a regulace peněžní emise už nejsou v rukou států, ale tzv. nezávislých centrálních bank. Aspoň dříve tomu tak bylo. Mezitím se situace vyvinula tak, že peníze "vyrábí" pouhým účetním zápisem převážně komerční banky ve vlastní působnosti, a dokonce vznikají přímo na různých burzách. V podstatě každým zvýšením příslušných burzovních indexů zvyšujících běžnou cenu a "hodnotu" obchodovaných cenných papírů všeho druhu.

Po desetiletí narůstají ve světě globální i lokální latentní finanční a měnové krize, které se staly běžnou součástí dnešní ekonomiky. Jejich základem je skutečnost, že globální množství peněz v oběhu je nepřiměřeně vysoké. Je už dávno naprosto odtržené od hospodářské reality, od hmotné produkce a fyzické hodnoty majetku. Jejich objektivní funkcí nemůže být přece nic jiného než platební, tedy obsluha oběhu zboží a služeb a poskytování úvěrů dlužnickým subjektům na bázi úspor druhých věřitelských subjektů. Rozhodně už ale nemohou plnit funkci věrohodného pokladu, tu může zabezpečit jen zlato a jiné drahé kovy.

Kolik by jich proto v dnešním světě při řádném fungování ekonomik mělo (mohlo) celkem být nám pomůže ukázat hrubá ilustrativní úvaha opírající se o základní dostupná hrubá čísla. Prvním předpokladem je, že průměrná platební lhůta za dodávky by neměla překračovat jeden měsíc (tak v ČSSR do r. 1989 běžně platilo, že dodavatelé v místě své peníze dostali do týdne, na území státu do 14 dnů, a ze zahraničí do měsíce). Odhadneme-li výši ročního celosvětového HDP na 65 bilionů USD a s přihlédnutím k tomu, že se obchoduje v cenách zahrnujících kromě nově vytvořené hodnoty i spotřebu surovin, materiálů a služeb, lze skutečný primární tržní obrat ocenit tak asi 150 biliony USD. Použijeme-li přitom jako maximální přiměřenou (průměrnou) lhůtu splatnosti jeden měsíc, pak 1/12 tohoto obratu reprezentuje asi 120 bilionů USD, s nadměrnou tolerancí řekněme 150 bilionů USD.

Takže asi nejvýše tolik by mělo obíhat ve světě papírových (a účetních) peněz, pokud by měla globální i lokální ekonomiky fungovat jak náleží, plynule a bez otřesů, bez fingovaných hodnot. Tomu je ale dnešní svět na hony vzdálen. Kolik jich doopravdy je nevím. Ale jsou informace, že jen hodnota nejrůznějších a jak se už jednoznačně prokázalo vysoce pochybných peněžních derivátů (což by mělo být jen zcela okrajové, pokud vůbec) se pohybuje okolo 600 bilionů USD. Dokonce některé prameny z USA uvádí výši okolo 1000 bilionů USD. Už to nižší číslo odpovídá skoro 10ti násobku ročního HDP celého světa. K tomu určitě nutno přičíst další stovky miliard USD dalších peněz -- hotovostního oběživa, úspor a úvěrů, hodnoty obchodovaných cenných papírů (mimo zmíněné deriváty).

Přitom faktická souhrnná hodnota veškerého fyzického majetku světa vytvořeného lidskou prací, tedy staveb, budov, strojů, zařízení, zásob surovin i zboží atd. se může pohybovat mezi 300 až 400 biliony USD. Z toho jednoznačně plyne, že globálně existuje a působí nadměrné a nežádoucí ničím věcným nekryté množství peněz. Místo potřebných nejvýše 150 bilionů USD v oběhu tu máme počítáno s velkou rezervou dohromady (včetně oněch derivátů) tak 1500 až 2000 bilionů USD. V této mase virtuálního bohatství se snadno ztratí i bilionové ztráty, které jak známo utrpěli vlastníci -- tentokrát i ti největší boháči -- v průběhu nynější hluboké krize. Ty dnešní peníze vlastně nemají ani vypovídací hodnotu. Zásadně deformují údaje o reálném stavu hospodářství států i lidí, zakládají tendence (příčiny) k inflacím a hyperinflacím, znehodnocování úspor, deformacím měnových kurzů, ztrátě věrohodnosti ekonomických kalkulací atd.atd. Na jedné straně jsou jako kapitál koncentrovaný v rukou těch nejbohatších nástrojem k ovládání vlastních i cizích států a celých sociálních tříd jejichž příslušníci (občané, voliči) musí naproti tomu zápasit o každý dolar či korunu, na druhé straně jsou vlastně bezcenné (což platí právě hlavně pro rezervní měny, resp. USD), jsou pouhou makro dezinformací. A jako takové jsou nezbytně i základní příčinou živelnosti a nerovnoměrnosti vývoje (výkyvů), celkové lability a otřesů ekonomik států, podniků i lidí v čase, jejich nerovnováh a nestability.

Právě důsledkem této situace jsou existující a narůstající rozpočtové schodky a dluhy, deficity i nevyužitelné přebytky platebních bilancí států, nadměrné zadlužení až insolvence podniků i obyvatelstva, jakož i burzovní bubliny a propady. Tyto dnešní převážně virtuální "peníze" nejsou jen zdrojem faktických i potencionálních debaklů celých států, ale souběžně také zdrojem zisků finančního sektoru (bankéřů a burziánů), který právě z tohoto "ničeho" dokáže nadělat ony skutečně mimořádně velké prachy. To všechno se souhrnně projevuje jako synergický efekt finančními a měnovými krizemi, jejichž hloubka a síla se po desetiletí stále zintenzivňuje. Do fáze, kdy se to všechno stane neúnosným, kdy se zhroutí měny, především rezervní měny, kdy se budou finančně hroutit celé státy. Zdá se, že tento moment není daleko...

3. Jeden z hlavních diskutovaných rozporů mezi pravicovými a levicovými (přesněji řečeno v evropských poměrech zejména sociálně demokratickými) politiky jsou otázky přerozdělování příjmů. V praxi jde o to, zda ti "úspěšnější" mají či nemají být postihovány až trestáni vyššími nebo progresivními přímými daněmi, zda mají být prostřednictvím veřejnoprávních rozpočtů jejich příjmy používány k různým formám dotování sociálně slabých spoluobčanů všeho druhu. Jsou to jistě závažné problémy, pokud však jde o příjmy nikoliv ten rozhodující. Ten spočívá v primárním rozdělování důchodů, v tom kolik kdo dostává za svou práci přímo.

Ono je to s příjmy lidí složitější a hlavně kamuflovanější, než se zdá na první pohled. Především řada z nich se takto vůbec neeviduje a neposuzuje, přestože existují jejich konkrétní příjemci. Platí to třeba pro bezplatné poskytování nejrůznějších naturálních náhrad a benefitů poskytovaných politikům či manažerům, pro obdobné výdaje skrývané v nákladech podniků jejich vlastníkům nebo spoluvlastníkům (v praxi jde o náklady na plné nebo aspoň částečné vydržování celých domácností na luxusní úrovni, takže takovým rodinám nebo jednotlivcům výdaje na vlastní životní náklady v podstatě odpadají), a hlavně pak pro přírůstky majetků v důsledku růstu cen nemovitostí, komodit či cenných papírů na burzách.. To nelze podceňovat, neboť celkově tyto podíly představují významné a přitom veřejnosti zcela neznámé "procentní" výnosy nad rámec úředně vykazovaných a podchycených příjmů, které se navíc koncentrují výhradně v rukou výše zmíněné početně omezené špičky kapitalistických vlastníků a jejich pomahačů.

Příjmy statisticky vykazované se pak rozlišují na příjmy majetkové (z vlastnictví, podniku, kapitálu) a na příjmy pracovní. Nehodlám tu řešit druhý zásadní spor ekonomické teorie, totiž zda vlastnictví produkčních prostředků (kapitál) může či nemůže být sám o sobě tvůrcem hodnot, a tedy zda příjmy z něho plynoucí jsou sociálně oprávněné. Berme jako fakt, že tyto příjmy tu zcela samozřejmě existují. Závažné ekonomické důsledky však působí podíly těchto dvou skupin příjmů a trendy jejich vývoje. Jednoduše řečeno to, že příjmy z vlastnictví jsou v kapitalismu křiklavě nehorázné a nadměrné ve vztahu k malému počtu jejich příjemců a ještě k tomu v průběhu let se jejich podíl stále zvyšuje. Víme, že rozhodující stamiliardové masy ekonomicky činných lidí ve světě jsou zaměstnanci, patří k nim dokonce z velké části i už zmínění pomahači kapitalistů. Přitom podíl mezd a odměn za práci na na celkových příjmech v polovině osmdesátých let např. v Evropské unii činil jen 57 % a po roce 2000 ještě dále klesl na 51 % (v USA v téže době ze 65 % klesl na 61 %).

Dále víme, že i v rámci příjmů za práci značně nadpřiměřený podíl bere a dále zvyšuje okrajová část privilegovaných zaměstnanců, oněch manažerů a dalších pomahačů. Z toho všeho plyne rámcový závěr, že příjmy za práci naprosté většiny obyvatelstva, tedy běžných zaměstnanců se pohybují alespoň v tzv. západních zemích jen asi okolo poloviny z celkových vykazovaných příjmů a tento podíl má stále klesající tendenci. Pokud jsme předpokládali, že ti nejbohatší používající jejich celou druhou polovinu (bez dalších nevykazovaných příjmů) představující nejvýše 3 % populace je zřejmé, že je nehodlají a ani nemohou využívat jako krytí své běžné poptávky po zboží a službách na trhu. Musí nezbytně převážnou část z nich odkládat ve formě jakéhosi "pokladu", tedy k růstu vlastního majetku reprezentovaného pořizováním pozemků a jiných nemovitostí, cenných papírů všeho druhu (pravda možná i bezcenných nebo nadhodnocených), různých sbírek uměleckých předmětů či starožitností, luxusních a předražených "značkových" produktů, nevyužívaných tryskáčů a jachet atd. atd. Jejich souhrnným znakem je, že jejich cena není úměrná množství na nich vynakládané práce a tedy její potřeby. Buď jde vlastně jen o překupování věcí už dávno vyrobených nebo vůbec nevyráběných (pozemky a přírodní zdroje), nebo kde potřebu lidské práce nahrazuje ve značné míře pouhá cena značky. Kromě toho všechny takové operace probíhají často se značným časovým odkladem použití takto běžně "nevyužitelných" příjmů vládnoucích.

K čemu to pak "globálně" (lokálně?) vede, je zřejmé. Existující nebo možná souhrnná nabídka zboží a služeb na trhu musí nezbytně dříve či později převyšovat reálnou poptávku po nich. Totiž ti co mají velké peníze je v takové míře zdaleka nepotřebují a masy těch, co je potřebují, na ně naopak nemají. Vznikají a dále se rozvírají nůžky mezi souhrnem nabídky a poptávky, vzniká a narůstá deficit celkové poptávky. To je příčinou masivní latentní nerovnováhy souhrnné nabídky a poptávky, resp. zásadní deformace (podhodnocení) poptávky pracujících a na tomto základě pak také primární příčinou "krizí z nadbytku výroby", vzniku a růstu masové nezaměstnanosti, i existence armády nezaměstnaných se všemi z toho plynoucími nežádoucími sociálními dopady. Současný a zostřující se způsob primárního antiekvivalentního rozdělování výsledků práce už snad překročil únosnou a dokonce sebezáchovnou mez. Je naprosto zřejmé, že tento chamtivý kapitalistický (podnikatelský) princip je nejen nehorázně sociálně nespravedlivý, ale současně je vlastně i náloží pod celým tímto systémem, protože v sobě koncentruje a posiluje sociální antagonismy a tím i společenské napětí směřující k možnému výbuchu. Přitom tento rozpor nelze řešit ani zvyšováním nejrůznějších nepřímých daní a dalším omezováním masové poptávky běžných spotřebitelů, ani zvyšováním množství peněz a jejich rozdáváním prostřednictvím rozpočtů ani inflačními procesy, to je jen kontraproduktivním přiléváním oleje do ohně. Kdy a kde se tento negativní vývoj zastaví, pokud vůbec?

4. Úspěch kapitalistů a podnikatelů je ve významné míře založen na levné práci zaměstnanců (popř. i subdodavatelů). Čím je její cena (mzda, plat) nižší, tím více zbude konkrétnímu vlastníku produkčního majetku - podnikateli, kapitalistovi, ba celému státu v němž je takové "velké" vlastnictví koncentrováno. Ať už se tomu říká vykořisťování, parasitismus nebo vysávání druhých. Klasicky takto kapitalismus využíval a využívá lidi doma ve vlastních zemích. Dokonce i nyní tu cítíme tlak na zostřování využitelnosti živé práce, když ne přímým snižováním mezd a platů tak určitě jejich zaostáváním za růstem její produktivity a dokonce významným zvyšováním její intenzity (co jiného je tzv. "zeštíhlování" podniků?).

Dnešní nejvyspělejší a také nejbohatší země, možno říci "západní", však své bohatství takto od dob kolonizátorů získávali hlavně v cizích zemích, v zahraničí. Bez jakýchkoliv ohledů. Dříve především přímými nestydatými loupežemi i využíváním otroctví (příklad USA). To už ale ustoupilo do pozadí a dnes převažují metody jiné, mnohem decentnější a dokonce pro postižené využívané země a jejich obyvatele "prospěšné". Zisky z levné zahraniční práce přináší jak známo zejména "dovoz" levných pracovních sil zvenčí, což současně vytváří konkurenční a tedy nátlakový nástroj vůči požadavkům domácích zaměstnanců; vývoz kapitálu do cizích zemí, kde potom místní pracovníci produkují levné zboží prodávané potom všude jinde ve světě za běžné tržní ceny (takto získané mimořádné zisky pak shrabují domácí centrály kapitalistických vlastníků); podhodnocené kurzy domácích měn "zaostalých levných" zemí, na jejichž základě je veškerá exportovaná domácí práce prodávána často hluboko pod cenou.

Např. v současných podmínkách bychom v ČR zhruba za 1000 Kč domácí produkce měli dostávat zhruba řekněme 60 až 65 Eur, dostáváme však jen okolo 35 až 40 Eur. Z toho plyne automaticky a bez výjimky ztráta 20 až 30 Eur, takže takto nevyhnutelně na všech exportních transakcích přicházíme nenávratně nejméně o 30 % hodnoty domácí práce. A ve vztahu k některým dalším státům s daleko více podhodnocenými měnami je to ještě mnohem horší (příklad Ukrajiny nebo Ruska). Tuto oprátku si ovšem často pletou postižené země do značné míry dobrovolně(?) samy v zájmu podpory svého "exportu", ačkoliv to je dlouhodobě sebevražedná politika. Co jim přináší krátkodobě výhody, nemůže vydržet napořád. Stačí si všimnout, že měny tzv. vyspělých zemí takové odchylky mezi sebou neznají, a že jejich kurzy se pohybují v podstatě kolem reálných parit kupních sil.

Ale tyto možnosti se už do budoucna nezdají nevyčerpatelné. Na obzoru je totiž přece jen postupné vyrovnávání ekonomické úrovně takto zaostalých a využívaných zemí, tedy jejich postupné přibližování se k úrovni těch vyspělejších (viz případy Japonska a tzv. asijských tygrů). Pokud k tomu bude docházet a to je do značné míry předvídatelné u řady zemí (např. ve střední a východní Evropě), bude se cena jejich práce doma zvyšovat a jejich měny se budou buď sjednocovat, nebo alespoň přibližovat k reálným paritám. Úměrně tomu všechny tyto dosavadní ekonomické "výhody" pro bohaté země a jejich kapitalisty se budou snižovat až odpadávat. Pracovníci zůstanou doma když venku na tom nevydělají, vývoz kapitálu přestane mít smysl, když venku musí podnikatelé platit to, co doma (navíc vzniká problém i pokud jde o zdroje tohoto kapitálu, zejména v USA), a při vyrovnání kurzů měn přestane být import zboží a služeb z "levných zemí" sám o sobě mimořádně zajímavý a využívaný. Potom bude platit zásada "co si doma neuděláš tak nemáš..."

Navíc lze v souvislosti s vyčerpáváním neobnovitelných (nejen energetických) zdrojů očekávat nástup významného růstu cen komodit, kterých se právě v dnes bohatých zemích už nedostává a nevyhnutelně musí být importovány. To přinese významnou změnu v dosavadním rozdělování zisků s tím, že začnou mnohem více vydělávat země dosud zpravidla zaostalejší, pokud mají energetické a jiné suroviny (např. Rusko) nebo dokonce jen dostatek vhodné zemědělské půdy a vody. A víc za ně budou platit země s jejich deficitem, většinou ty dnes nejvyspělejší. To v každém případě znamená specifický významný podnět pro snižování rozdílů v ekonomické úrovni řady zemí, k vyrovnávání jejich životní úrovně i ceny práce.

V kombinaci s narůstající ztrátou věrohodnosti stávajících rezervních měn (hlavně USD) je takový vývoj reálný a pravděpodobný, alespoň pokud jde o značnou část zaostávajících zemí dennodenně dosud přinášejících na svůj vlastní úkor zmíněné ekonomické výhody (zisky) bohatým západním kapitalistům a zemím, kteří je zatím takřka bez omezení využívají. Zatím totiž právě ony byly a jsou hlavním zdrojem jejich ekonomického růstu. Pokud ale bude tento zdroj omezován je třeba předpokládat, že "bohatí" budou postupně přicházet ročně o biliony dolarů dosavadních bezpracných zisků a je otázka zda to pro ně nebude znamenat ztrátu smrtelnou. Neboť právě privilegium jejich ekonomické výlučnosti až dosud je pro ně nezbytnou živou vodou i zdrojem politické moci. Je proto paradoxní, že jinak globálně žádoucí ekonomické vyrovnávání zemí je pro kapitalismus vlastně významnou hrozbou.

5. Kapitalismus se sám označuje jako "tržní ekonomika". Ve skutečnosti však -- alespoň dle klasických kriterií -- trh soustavně deformuje, dnes už globálně tím (nejen) jak podvazuje souhrnnou poptávku. Už bylo uvedeno, že už doma podráží a snižuje žádoucí poptávku lidí, především zaměstnanců ze středních tříd. Ve druhé řadě však takto podrážel a podráží poptávku celých států a dokonce skupin států. Dochází k tomu v důsledku nejrůznějších metod jejich ekonomického "vykostění". Takových příkladů zná historie celou řadu už z koloniálních dob. Platí to třeba pro Čínu, která ještě na sklonku 19. století byla poměrně stabilizovanou a vyspělou zemí a za krátkou dobu ji agrese hlavně evropských zemí stačily poničit tak, že se stala jejich naprosto bezvýznamným přívěskem a tedy i chudákem, který si od nich toho už moc nemohl koupit i kdyby chtěl. Podobný osud však postihl také Indii, africké země či jihovýchodní Asii.

Ani v moderních časech se chamtivý kapitalismus a kapitalisté nedokáží chovat jinak. Ještě máme před očima nedávné sjednocení SRN a NDR, které stačilo velice rychle východoněmecké oblasti ekonomicky zdecimovat, protože se jim nedostalo prostoru k zachování a rozvoji vlastní relativně vyspělé produkce a už dlouho musí žít na dotacích, které jim musí dávat západní oblasti, které to přirozeně nelibě nesou. Konečně totéž platí pro celý bývalý blok Rady vzájemné hospodářské pomoci, včetně Ruska a bývalých republik SSSR, které v rámci západními poradci naordinovaných privatizací, devalvací měn a uvolnění dovozů a vývozu kapitálu (atd.) v podstatě přišly skoro o všechno (tady ovšem nepřichází v úvahu žádné náhradní dotace). Pro západ to znamenalo mimořádnou hospodářskou injekci, která mu mezitím už přinesla biliony dolarů. Ale zato má dnes na svých východních hranicích zadlužené chudáky, kteří už narazili nebo brzy narazí na hranice možnosti dalších úvěrů a stanou se více méně insolventní. Jako potenciální dobří zákazníci budou potom zřejmě ztraceni a budou považováni spíše za přítěž, stejně tak jako jí už po léta jsou desítky tzv. nejméně vyspělých zemí rozvojového(?) světa (známé jako skupina LDC). A vlastně ani latinská Amerika na tom dnes není moc lépe; i tady se situace vyvinula tak, že v důsledku dlouholeté spolupráce s Mezinárodním měnovým fondem ve většině států už splátky půjček a úroků převyšují výši dovozů kapitálu. Dostaly se tak do "věčného" kolotoče vytloukání klínu klínem, neustálého hledání nových půjček aby mohly být spláceny předchozí úvěry a běžné úroky.

Takže po likvidaci a vysání RVHP už dnes kapitalismus nemá žádné nové perspektivní trhy na obzoru. A na druhé straně přetrvávají a snad se i rozrůstají oblasti světové chudoby, kde musí lidé žít za oněch příslovečných pár dolarů denně. Možná, že do tohoto pásma budou brzy sklouzávat i některé zubožené státy bývalého sovětského bloku.

Takže to, co krátkodobě přináší velké zisky, znamená dlouhodobě ztrátu významných trhů, a tedy zákonitě podvázání možností rozvoje a růstu bohatých kapitalistů a jejich zemí. Přitom se takto polarizují hospodářské a společenské poměry "vyspělých a zaostalých států". Něco na tom tržním hospodářství jak vidno principiálně neklape. To je začarovaný kruh., který nenasytný kapitalismus není schopen uzavřít. Jak se zdá už zřejmě nebude mít na světě nové významné trhy pro "vyžírání", při nejmenším ne v dohledné budoucnosti. To znamená, že kapitalismus už pro své šíření nemá žádný nový geografický prostor.

x x x

To ovšem nejsou jeho všechny slabiny a rizika. Určitě k nim patří i skutečnost, že současné prostředky moderní informační techniky ohrožují dosud v podstatě jednotnou frontu kapitalistické propagandy a maří tak její účinnost a působení na vymývání mozků. Narůstají také nová významná konkurenční centra vládnoucím USA a západním zemím, s nimiž musí počítat a dělit se s nimi o moc. Hlavně v Číně (Asii) a možná i v Rusku. Kromě toho ve světě nejen existují ale pořád narůstají zásadní globální problémy, které současný společenský systém sám do značné míry vytvořil a s nimiž si neví rady. Zatím před nimi pořád jen zavírá oči a odsouvá do budoucnosti, čímž se možnosti jejich účinného řešení den od dne snižují. Máme tu na mysli změnu klimatu, znečištění planety, vyčerpání neobnovitelných zdrojů, přelidnění planety, jaderná rizika a podobně. Zabývat se jimi by mělo být daleko důležitější než hrdinně kopat do mrtvoly komunismu.

Kapitalismus lidi dělní na privilegované a ty ostatní, a to podle nespravedlivých a velice často přímo nepoctivých kriterií. Jeho hříchy jsou nesčetné, protože jde o systém neštítící se ničeho. Zlodějský a prolhaný, nepřiměřeně poškozující přírodu, podněcující vandalismus i kriminalitu, hrozebný a agresivní ve vztahu k zemím, které by snad nechtěli tančit jak on píská atd. Vytváří propastné sociální rozdíly, zakládá organizovaný zločin, brutalitu, narkomanii a podobné vymoženosti jeho "civilizace". Sám se ovšem vydává za nezbytný zdroj a ochránce svobody a lidských práv. Za strážce demokracie doma i ve světě. Ve skutečnosti je to ale systém hluboce antidemokratický. Pokud si odmyslíme existenci tzv. svobodných voleb, které mezitím degradovaly na masivní reklamní kampaně (viz slogan, podle něhož "kdyby měly volby nějaký význam byly by už dávno zrušeny") pak toho ve skutečnosti většině populace (masám středních tříd) mnoho reálného neposkytuje. Proboha jak je možné mluvit o nějaké demokracii v podmínkách, kdy údajně 6 % lidí světa ovládá 58 % jeho majetku (v USA 1 % obyvatel ovládá 95 % domácího majetku)? A velký majetek demokracii v praxi ruší, protože je prostředkem k ovládání a využívání lidí (pracujících, občanů a voličů) a ne k jejich svobodě. Vždyť nikdo se ani nesnaží popírat, že v kapitalismu opravdovou (jedinou?) zárukou svobody a nezávislosti je jen a jen dostatek či vlastně nadbytek peněz...

Zmíněné slabiny lze považovat za jakési destrukční náboje položené a tikající pod celým systémem. Řada světových intelektuálů a kritiků si to už dávno uvědomila (viz např. z těch nejznámějších Chomsky, Stiglitz, Krugman, Wallerstein, Greer, Moore, Faber). A konec konců to platí pro většinu světové populace vůbec, u níž se to projevuje (i když možná povrchně) nárůstem antiamerikanismu a antisionismu. Dnešní globální kapitalismus je viditelně chronicky nemocný, ale už dávno to není chřipka ale spíše metastázující rakovina. Jak z toho všeho ven, co můžeme čekat? Dojde tu k prohloubení demokracie nebo k fašizaci společnosti?

Rozhodující slovo jak se zdá bude mít především vývoj v samotných USA. Pořád jde o supervelmoc, i když už dávno ztratila oprávnění být v něčem vzorem. Alespoň pro nejbližší dobu. O jejich situaci už byla zmínka. Začátek jejich uzdravování by se musel opírat o reálná ekonomická řešení. Především by musely nastoupit ohromné věcné úspory všeho druhu, v rozsahu alespoň jednoho bilionu dolarů ročně, což by stejně stačilo jen na zastavení dalšího růstu dluhů. To se jak se zdá nepřichází v úvahu, nikdo si ani nechce představit výsledné sociální nebo vojensko-politické důsledky. Pokud jde o druhou cestu směřující k mimořádnému ohromnému zvýšení efektivnosti ekonomiky a růstu jeho produkce (nikoliv ovšem jen ve službách nebo dokonce jen v "bankách") lze konstatovat, že na to už tento stát nemá. Může se jistě pokusit, ale v tomto směru už promeškal svoji dobu.

Zbývá jim jen specifická ale nejreálnější "třetí cesta", to je loupeže majetků u druhých. Především k ní zřejmě dojde tak jako tak na základě výrazného znehodnocení dolaru, které je tak říkajíc "na stole". Věřitelé spláčou na výdělkem, pokud si to ovšem nechají líbit. Ale asi jim nic jiného nezbude. Ani to však stačit nebude. Bude muset jít o získání nových reálných zdrojů, jak už to světu ukázala nedávná agrese v Iráku. Na tapetě je teď jako hlavní především Rusko. Jistě mezitím budou probíhat nejrůznější rituální gesta a "vzájemná jednání" s nejrůznějšími kompromisy, ale konečný cíl pořád zůstává. Nelze mu přece nechat tak ohromné zásoby energetických a dalších surovin a zdrojů, když jim samým se jich nedostává. Navíc je nutno vyřadit jeho pořád významný jaderný potenciál, který by je mohl ohrozit.

K dispozici je přece rozpracovaná strategie prvního jaderného úderu, pokud se jim hrozbu odvety podaří na bázi supermoderních vojenských technologii vyřadit nebo minimalizovat. Reálnější možná ale bude tak říkajíc využít k jeho rozbití a pohlcení spolek "ochotných" států z bývalého sovětského bloku, především těch nejhorlivějších ze střední Evropy a Pobaltí. Ti jak se zdá budou ochotni položit na oltář velkého bratra své vlastní země i jeho obyvatele a byla by hloupost to s nimi ruku v ruce nepřipravovat. Takže střední a východní Evropa nemají daleko k tomu, aby se opakovaně staly světovým válčištěm. USA nakonec mohou zůstat jakoby stranou, nakonec poskytnou jen nějakou tu záminku a samozřejmě zbraně a nutnou podporu. Evropská unie si přitom také přiloží své polínko. Samozřejmě nevíme jak se vyvine situace u jiných důležitých hráčů, nejen Číny ale třeba i latinské Ameriky. V každém případě čekají Rusko v nejbližších letech horké chvíle, pokud bude ochotno a schopno své území, lidi a zdroje ochránit. Zdá se, že se vrátila nejistá situace třicátých let minulého století ohlašující nástup nových Mnichovů či nějaké velké války. Může tomu tak být i nemusí. V každém případě platí, že v zoufalé situaci mohou nejen lidé ale i státy dělat zoufalé věci, například kdyby nedokázaly unést ztrátu světové nadvlády.

Vytisknout