Vaječná sklizeň na Andělu

29. 5. 2009 / Radek Mikula

Několik hozených vajec na politika, který před čtyřmi lety nesl přinejmenším politickou zodpovědnost za orgie policejní brutality na Czechteku 2005 ve mně nevyvolalo žádný soucit, ale ani sympatie, protože ukazují na příklon nejmladší politicky aktivní generace k naivnímu neoliberalismu, který se u starších stačil z velké části zdiskreditovat v minulých letech. Po vaječných incidentech v Kolíně a Příbrami, kde se 22. května ještě pouze mírně podrážděný Jiří Paroubek snažil konfliktní situace řešit pomocí dětských cukrovinek, však přišel první dramatičtější střet.

V Litoměřicích byl v pondělí ochrankou napaden účastník shromáždění v masce Marťana, který se provinil jedině držením jakési cedule, jejíž demonstrační hodnota byla navíc snížena tím, že jí držel obráceně. Shromáždění ovšem nijak nenarušoval a tak okolnost, že předseda ČSSD jeho násilné vyhnání posměšně glosoval, místo aby mu zabránil, by ve mně zadusila jakýkoli náznak soucítění, i kdyby se následně stal cílem i podstatně tužších identifikovatelných létajících objektů než jsou vejce.

K tomu mě vede i způsob, jakým se násilnická dikce spojila s prolhaností v Paroubkově vyjádření k incidentu:

"Ti lidé, kteří zasahovali ráno, to byli členové sociální demokracie, že zrovna tam v Litoměřicích byli trošku lépe disponovaní, je dáno tím, že někteří z nich jsou třeba judisté. Takže s tím musí každý počítat."

(videozáznam označený "Paroubka ochraňují judisté".)

Na pravou míru charakter sociálnědemokratických ochranných sborů však uvedl sám vedoucí jejich volební kampaně Karel Březina:

Za mnohem závažnější však považuji konflikty v Duchcově a v Domažlicích, kde se k útočníkům na odpůrce sociální demokracii přidali i policisté, aniž by protestující kohokoli napadali metáním předmětů či jinak. Na stránce je u videozáznamu s popiskem "Incident na mítinku ČSSD v Domažlicích" vidět jak příslušníci PČR sebrali občana, který byl před jejich očima napadán okolostojícími, jichž si vůbec nevšimli a muže odvezli k "podání vysvětlení". Novinářům následně jeden z nich sdělil, že nevědí čeho se dopustil a až po chvíli přišel na to, že "tam někoho slovně napadal". I pokud by tak absurdní důvod měl nějaký základ, nemohl by být oporou pro omezování svobody onoho muže. K tomu viz Zákon o Policii České republiky:

Exkurs do nedávné minulosti

V devadesátých letech provázely názorové střety především shromáždění republikánské strany Miroslava Sládka. Vzpomínám si na 28. říjen 1992, kdy demonstraci této strany na Václavském náměstí navštívily zástupy jeho odpůrců. S podstatnou mírou zkreslení to popsal republikánský poslanec Vrcha:

"To, že existují tajné gangy, jsme se přesvědčili na republikánské demonstraci, pořádané dne 28. října 1992, kdy rota uniformovaných mladíků, tak jako byla hitlerjugend, 14 až 17 roků starých, narušovala republikánskou demonstraci provoláváním hesel "Ať žije Klaus", "Ať žije Havel". Tito mladíci - bylo jich asi 35 - v podnapilém stavu, uniformovaní a ostříhaní jako pank, se srocovali do vojenského šiku, jak ukazují fotografie, což mohou jen lidé, kteří mají vojenský nebo policejní výcvik. Tito mladíci házeli nejen vajíčka a banány, ale také rozbušky a bouchavé kapsle, což je projev násilí a brutality. Tito Havlovi a Klausovi příznivci v podnapilém stavu pokojné občany napadli řetězy, kde došlo k ublížení na zdraví." ZDE

Shromáždění doprovázela akce Vejce pro Mirka, která měla mnohé shodné rysy se současnými aktivitami vůči předsedovi ČSSD. Policie nakonec zasáhla proti samotnému Sládkovi, protože odmítal slézt z podstavce sochy sv. Václava. Republikáni se již v roce 1991 dostali do konfliktu s příznivci Občanského hnutí (kde je mu konec?), když během vzpomínkových akcí na výročí sovětské okupace procházeli na neohlášeném pochodu kolem Špalíčku na Můstku, kde OH mívalo své sídlo a zrovna také pořádalo shromáždění. Policie nechávala událostem volný průběh, k vážnějšímu narušení pořádku navzdory hysterickým formulacím republikánského zákonodárce nedocházelo.

V říjnu 1994 došlo k zajímavé situaci při antikomunistickém protestu během manifestace KSČM, jíž chtěla zabránit skupina antikomunistů, kteří svůj názor vyjadřovali pomocí přenosné sirény. Protestující byli vystaveni zákroku policie a jeden z nich byl předveden na policejní stanici. Pak se vše uklidnilo a zajištěný je propuštěn "po zjištění policistů, že se jedná o držitele novinářského průkazu a že siréna patří k naprosto obvyklým a povoleným projevům nesouhlasu s protizákonným shromážděním komunistických zločinců", jak tvrdily v poněkud obskurním článku Necenzurované noviny ZDE

Narušitel byl ovšem obviněn z přestupku bránění ve splnění účelu shromáždění, k čemuž se hrdě přihlásil. Podle svědectví přítomných se ale zdá, že projevování nesouhlasu pomocí sirény policie nakonec tolerovala.

Stejnou ideologickou motivaci měl střet známého aktivisty Jana Šinágla na Letenské pláni na 1. máje 2005. Ten se obešel bez technických pomůcek a projevoval se pomocí hlasivek. Nedopadl o nic lépe než jeho brněnský kolega viz ZDE (dole). Jak skončilo přestupkové řízení v Brně, mi není známo. Oznámení na J. Šinágla bylo komisí v místě jeho bydliště odloženo, neboť v hlasitém vyjadřování nesouhlasu neshledala porušení shromažďovacího nebo přestupkového zákona.

O rok později došlo k mediálně nejznámějšímu případu spojenému s napadením členky Strany zelených K. Jacques. Tomu předcházelo její odmítnutí opustit část veřejného prostranství, kde se spolu se skupinou známých pohybovala, aniž by narušovala veřejný pořádek. Útok byl tak brutální a především vedený proti známé osobě, že vyvolal mediální ohlas,jež vedl k tomu, že pachatel stanul před soudem jako dosud jediný příslušník Policie ČR obviněný v souvislosti s omezováním práva na svobodu projevu. Zde pak zapracovala mafiánská meziprofesní solidarita a policejní gauner byl rozhodnutím JUDr. Říhy z Obvodního soudu pro Prahu 2 zproštěn obžaloby, s tím že rozsudek byl potvrzen senátem Městského soudu Praha pod vedením JUDr. Vlasáka, kterého jsem po skončení jednání v jeho přítomnosti označil za zločince. Po úvahách, že bodání tonfou do těla ženy bylo dostatečně odůvodněno tím, že měla ruce spoutané před tělem a ne za tělem, což jí prý umožňovalo účinněji se vzpouzet, jsem nemohl jinak. V této věci byl mimochodem nedávno obžalován Petr Slunéčko, který napadené přišel na pomoc. Obžaloba byla podána bez výraznějšího ohlasu sdělovacích prostředků.

Tato kauza mi umožnila získat velmi rozporuplnou zkušenost. 1. září 2007 jsem se zúčastnil demonstrace ultrapravicové Vlastenecké fronty na podporu tehdy obžalovaného policisty. Po skončení oficiálních projevů jsem se pokoušel diskutovat s přítomnými, což je natolik rozhořčilo, že do mne začali strkat a zavolali policii. Ta se mě snažila odvést ke kontrole, což jsem odmítl a s policisty se obligátně popral, když zkusili po zlém, co nešlo po dobrém. Byl jsem obviněn z přestupku neuposlechnutí výzvy veřejného činitele a sám podal na policii stížnost. Ta skončila šokem vyvolaným plk. Brotánkovou z Obvodního ředitelství Praha II, která jí uznala za oprávněnou a za postup policistů se mi omluvila a slíbila, že dotyční za něj budou potrestáni.

K postupu při kriminalizaci občanů, kteří chtějí legálně vyjadřovat svá nesouhlasná stanoviska bývají využívána nejasná ustanovení shromažďovacího zákona (84/1990 Sb.)jako je § 14 odst. 2 písm. e, který říká, že přestupku proti právu shromažďovacímu se dopustí ten, kdo neoprávněně pronikne do shromáždění.

V nedávné době jsem se snažil zjistit, co znamená ono "neoprávněně pronikne". Dne 28. října 2006 jsem zavítal na protiislámské shromáždění Národní strany. Po příchodu na místo, jsem několik minut procházel mezi jeho účastníky a nebyl nikým rušen při naslouchání projevů. Pak jsem poodešel a začal rozmlouvat s několika odpůrci této strany, kteří mi půjčili jednu z protestních cedulí. Následně jsem se chtěl vrátit k místu odkud jsem přišel. V tom mi začala bránit skupina policistů. Chtěl jsem mezi nimi projít, ale pokaždé mě hrubě odstrčili. Nakonec mě strhli na zem a snažili se mi nasadit pouta. Jednoho z nich jsem proto musel kopnout do břicha, a to tak silně až se mu podle jeho slov rozepnula spona u opasku. Následovalo obvinění z napadení veřejného činitele, kterému jsem se samozřejmě bránil poukazem na nezákonný charakter zákroku, kterému jsem čelil.

Bylo tedy třeba dokázat nezákonnosti mého jednání, které bylo podnětem ke zmíněnému policejnímu postupu. Protože jsem se pouze pohyboval po veřejném prostranství a nijak nenarušoval veřejný pořádek, muselo dojít k použití podivného ustanovení o neoprávněném proniknutí do shromáždění. To samozřejmě bez vysvětlení v čem měla spočívat protiprávnost mého vnikání, ke kterému navíc vůbec nedošlo, neboť mi v něm policie chrabře zabránila. Mělo snad jít o předchozí přítomnost mezi členy Národní strany? Tu však policie vůbec nezaregistrovala. Podivnému odůvodnění odpovídalo i podivné rozhodnutí -- byl jsem uznám vinným, ale od potrestání bylo upuštěno. K mé nápravě prý postačí samotné projednání věci před soudem. To vše v lhůtě podmíněného odsouzení za jiný zločin! ZDE

Po prohraném odvolacím řízení jsem podal dovolání k Nejvyššímu soudu, kde jsem argumentoval porušením základních práv během procesu. Senát JUDr. Jana Bláhy se s ním vypořádal v usnesení, kterým ho odmítl. V sedmistránkovém dokumentu plném tradičního balastu se podstatě mých námitek věnuje až na samém konci. Čím mělo být mé vniknutí, či snaha o něj neoprávněné jsem se pochopitelně nedozvěděl, narozdíl od tvrzení typu "postup policistů byl oprávněný, protože je nepochybné, že jednali v souladu se zákonem". V nejpodstatnější části se Nejvyšší soud spokojil s tím, že prostě odcitoval rozsudek, který jsem napadal. V bláhové naději, že se snad mou obhajobou bude zabývat Ústavní soud, jsem podal ústavní stížnost. Ústavní soudce Balík stížnost odmítl v podobně prázdném usnesení jako bylo to od Nejvyššího soudu. Nedozvěděl jsem se o mnoho víc než, že

A pak ještě JUDr. PhDr. Stanislav Balík ml., jinak též učitel na katedře právních dějin Západočeské univerzity, odkazuje na stránky usnesení Nejvyššího soudu, kde se nacházejí citace z rozsudku. Jeho přezkum Nejvyšším a Ústavním soudem tedy spočíval v zásadě jen v tom, že byly okopírovány jeho části a bez další argumentace konstatováno, že jeho závěrům nelze nic vytknout.

Takto tedy

Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci. (Článek 4 Ústavy ČR)

Středeční odpoledne na Andělu

Na Smíchov k Andělu jsem se jel podívat v očekávání, že se budou opakovat nehoráznosti proběhnuvší v Duchově či v Domažlicích. Že znovu budou napadáni odpůrci sociální demokracie, kteří si neuvědomují, že slovy Tomáše Gawrona "i plakáty, či nápisy na tričku, mohou založit narušení shromažďovacího práva politických oponentů" ZDE

Takže nejspíš i protiparoubkovský nápis na triku je legitimním důvodem pro zásah policie či "litoměřických judistů".

Na místě mě však zaskočila rozvášněná masa mladých lidí, není se kam hnout, za chvíli kolem mne nesou omdlelou dívku. Dav vibruje nenávistí a já se v duchu ptám bombardovaných funkcionářů sociální demokracie: "Je to nenávist k sociálně demokratickým myšlenkám, nebo zatím jen k mocenské aroganci Vašeho předsedy?" Chvílemi mám pocit, že každým okamžikem musí dojít nejen k házení slepičích produktů ale také k přímé odplatě - k přímé fyzické odplatě za předchozí útoky, za které je zodpovědný především Jiří Paroubek. Přemýšlím, jak bych se zachoval, kdyby k nim došlo. Jsem možno říci tradiční volič ČSSD, mám přátelé mezi mladými sociálními demokraty a oficiálně proklamované hodnoty této strany ze mne dělají jejího přítele. To mě přivádí ke vzpomínce na epizodu ze života Jaroslava Haška, který se jednou nějak nepohodl se svými přáteli, kteří pak byli na odchodu z restauračního zařízení kýmsi v přesile napadeni. Očekávali tedy Haškovu pomoc. Ten se však obrátil na útočníky se slovy: "Bijte je, pánové, bijte je. A zabijte je. Získáte velkých zásluh o lidstvo"

Současné vedení ČSSD již přinejmenším od Czechteku 2005 úspěšně vychovává mladou generaci k odporu vůči sociálně demokratickým ideálům, které nahrazuje slibováním normalizačních jistot -- pořádku a blahobytu spojených s nezaměnitelně paroubkovským velkopanským autoritářstvím. Ptám se, kdo je tedy vlastně největším nepřítelem sociální demokracie. Snad se budou ptát i Ti její funkcionáři, kteří našli dost odvahy, aby přišli mezi své rozzuřené odpůrce, aby s nimi zkoušeli diskutovat. Přátelé Foldyna a Škromach poznali, že to lze -- a bez goril. Jiná cesta vede k dalšímu stupňování konfrontace, kdy, jak píše Štěpán Kotrba, "záměrně vyvolávaná provokační a konfrontační atmosféra bez jakýchkoliv pravidel a absence orgánů státu dovoluje už použít i fyzické násilí - na ochranu vlastního majetku i vlastního zdraví". Ono k tomu v oněch Litoměřicích, Duchcově a Domažlicích.vlastně už došlo. Fyzické násilí bylo použito ale nikoliv pro ochranu sociálně demokratického majetku či zdraví, nýbrž k prosté demonstraci síly proti odpůrcům, kteří nikoho nenapadali, pouze pokojně vyjadřovali své názory (o vyvádění metačů vajec -- viz např. ZDE - teď nepíši). To způsobilo, že ve středu 27. května záměrně vyvolávaná provokační a konfrontační atmosféra bez jakýchkoliv pravidel a za přispění orgánů státu dovolila už použít i vaječnou smršť - na ochranu svobody projevu i vlastní důstojnosti.