Napadněme Severní Koreu!

28. 5. 2009 / Štěpán Steiger

"Řešení situace na Blízkém východě, osud Pákistánu, úspěch operace USA Trvalá svoboda, alianční mise ISAF v Afghánistánu, jaderné ambice Severní Koreje a Íránu, boj s terorismem, představuje obrovskou výzvu nejen politice prezidenta Obamy, ale i EU a zbytku demokratického světa."

Pak Šándor obratně předesílá:

"Je jistě správné pokusit se řešit problémy světa mírovými prostředky", ihned však dodává: "Lze však tento pokus aplikovat vždy a všude? Případ Severní Koreje ukazuje, že ne. Bude ji následovat i Írán? Kdo další? Nebuďme naivní." Nato vypouští skutečného zajíce z pytle:

"Pokud jednání budou selhávat i nadále, Obamova administrativa, ale i ta ruská, přijmou adekvátní obranná opatření. Neměli bychom i my být připraveni přehodnotit svůj postoj k radarové obraně? Nepodceňujeme reálné a potenciální hrozby? Svět se od konce studené války nestal bezpečnějším."

Rétorika bývalého náčelníka vojenské zpravodajské služby se zdá přesvědčivá - ovšem jenom na první, povrchní pohled. Ani krátký komentář by se totiž neměl uchylovat od fakt.

Potřebuje i v tomto případě upřesnění. Takže aspoň několik.

Zaprvé, Íránu se sice neustále podsouvá úsilí o vytvoření jaderné zbraně. Pro to ovšem neexistují důkazy - všechny řeči o tom nejsou než úvahami, domněnkami a spekulacemi.

Šándor se dovolává vyjádření předsedy amerického Sboru náčelníků ozbrojených sil admirála Mullena, že Írán může mít jadernou zbraň v období od jednoho do tří let.

Žádné vyjádření není však důkazem, a proti Mullenovu výroku můžeme např. citovat jednak nedávnou konstataci šéfa CIA Leona Panetty, že americké zpravodajské služby nemají vůbec žádné spolehlivé informace pokud jde o údajný íránský program jaderného zbrojení, jednak opakovaná prohlášení nejvyšších íránských činitelů počínaje ajatoláhem Chameneím až po prezidenta Ahmádinežáda, že Írán žádné takové ambice nemá a že jaderné zbraně jsou proti muslimským zásadám. (Namítnete-li, že jde o tvrzení proti tvrzení, není nicméně důvod, proč jednomu věřit více než druhému.) Ostatně stačí si uvědomit, jaká by asi byla reakce USA, kdyby Írán napadl Izrael, a jaké následky by to pro Írán mělo.

Pokud jde o Severní Koreu, nelze sice podle Šándora problém s ní spojený řešit "mírovými prostředky", nechce však ani naznačit, kdo tam zasáhne: Japonsko? Čína (jež až dosud vždycky svého - rovněž "socialistického" - souseda před nejhoršími mezinárodními dopady chránila)? Rusko? USA? Jižní Korea?

Vnucuje se mimochodem rovněž otázka, proč je tato země považována za nebezpečnou, získá-li jadernou bombu, ale např. Izrael, jediný stát na Blízkém východě, jenž ji už má, za nebezpečný považován není?

Třešničkou na Šándorově dortu je ovšem otázka, zda by ČR neměla "přehodnotit" svůj "postoj k radarové obraně". Je tomu sotva několik dnů, co jsme se mohli dovědět, že tato "obrana" by nás proti žádnému raketovému útoku neochránila. Že by nyní Severní Korea nás ohrozila mnohem vážněji?

Nechci tvrdit, že bezpečnostní poradce lobuje. Nicméně využívá příležitosti a rád by veřejnost znovu přesvědčil, že jak svět, tak Českou republiku ohrožuje nejeden "darebácký stát" a že zabránit tomuto ohrožení může pouze vojenský zásah nikoliv mírové prostředky.

Nemohu se ubránit přesvědčení, že největší nebezpečí představují bezpečnostní analytici, kteří nemalují čerta na zeď, nýbrž vidí jej už za dveřmi a tvrdí, že každým okamžikem nás přepadne. Staré latinské úsloví se ptá: Cui bono: Komu to prospívá?

Vytisknout