Věda, anebo nevěda? Anebo raději tři zlaté vlasy děda Vševěda?

28. 5. 2009 / Miloš Dokulil

1. Staronová předehra k možná závažnému tématu

Nebývá ze strany stoupenců tzv. "esoteriky" kvitováno zrovna s povděkem, vyjádří-li někdo podiv nad tím, že její rozmanité "jistoty" mohou být vážně vnímány jako realita, dokonce "fakty" doložená. Nebylo mi nic platné, když jsem bez emocí poukazoval na obludnost představ spojovaných třeba s tzv. reinkarnací. Kdokoliv, kdo nemá vstřícný (anebo aspoň žasnoucí) pohled vůči astrologii, vůči reinkarnaci, anebo -- to dokonce na prvním místě -- vůči někomu v těchto kruzích (ne-li i cizokrajně) proslulému, automaticky se hodnotově propadá u stoupenců "esoteriky" jako člověk povrchní, překvapivě plýtký, ne-li navíc ještě kulturně primitivní. Obě strany zde vytčeného sporu mají náhodou za sebou vysokoškolské vzdělání (což by nemělo hned být dobropisem pro žádnou z obou stran, minule AB a MD; viz odkaz v závěru tohoto textu).

Zajímavé ovšem je, jako kdyby se tu -- v těch "esoterických" oblastech -- jednalo o poznatkově doložitelnou oblast. Konečným trumfem "esoterika" je nakonec odkaz na nějaké sentence zpravidla hojně publikujícího "Mistra" a víra v jeho poselství. Takže esoterik (nechám ho raději bez uvozovek) sice kolem sebe mává mečem nevývratné pravdy, ale zaštíťuje se pak štítem reprodukujícím sugestivní slova Mistrova. Pokud ovšem něco má být bráno jako mezilidsky spolehlivý poznatek, nelze se pak bránit dovolání se na tribunál vědy. Té vědy, která ani své vlastní závěry nevnímá jako konečné a provždy platné. A tady kupodivu pokus o nestrannou arbitráž vědy narazí na nesmlouvaný odpor esoterika. Věda podle stoupence esoteriky rozmanité záležitosti nechápe, a je příliš úzce zaměřená; nic neví o životě. Koneckonců esoterik sám pocitově "ví", kde je "Pravda"; takže ani žádnou arbitráž nepotřebuje. Tím méně od vědy, vnímané jako ne dost kompetentní.

Jako před týdnem, tak i dnes se znovu pokusím (a již dopředu tuším, že opět marně) vyložit, jak to, že se nedaří navodit smysluplný dialog tam, kde nejen jsou v hlavách obou diskutérů mimoběžně vedoucí argumenty, ale nutně aspoň v jedné z těch dvou hlav (ne-li v obou?) jistota, že naslouchat tomu, co ten druhý říká, je fakticky zbytečné, nefunkční, a zcela "mimo mísu". (Omlouvám se, že se občas neobejdu bez významotvorných uvozovek.)

2. Může vůbec esoterik vznést nějaké pochybnosti o svých "jistotách"?

Tedy: Proč se zdá, jako kdyby jenom někdo -- oboustranně! -- hrách na stěnu házel? Jsou-li dvě strany ve sporu, měly by připustit, že někdo třetí rozetne sporný uzel, kéž by v zájmu obou stran. Snažil jsem se o nadhled. Může-li se zdát, že nějaké dvojí přesvědčení o něčem věcně nesporném je v sázce, pak by tu měl "ve věci" rozhodnout intersubjektivně doložitelný (a tedy "objektivní") doklad; test, který lze v zájmu větší jistoty kdykoli a kdekoli za podobných výchozích podmínek opakovat.

Jenže pokud se paušálně začneme pídit po nějakých kritériích "do začátku", k vyjasnění vážně míněného problému, kupodivu někteří z nás hned naznačí, "čemu" věřit, jiní spíše zdůrazní, "komu" věřit. Máme-li prioritně jakoby před očima samu "věc" (ono "co"), možná nebudeme hned zohledňovat, jakou mají posuzovatelé vázanku. Pakliže naopak má jít především o to, kdo je garantem nějakého stanoviska, ocitneme se nejednou (a nic ve zlém!) přímo ve středověku. Jako bývá nejednou i dnes na prvním místě absolutně ta vysokou gáží ceněná noha, která možná v kýžený okamžik kopne do míče, a ne přímo ten míč, s těmi vlastnostmi, které zrovna ve sledované herní situaci má. Nechci odbíhat do kulhajících (a tedy spíše zavádějících) analogií. Soustředíme-li se na to, "co" vlastně se tu děje, snáz se dopídíme jeho poznání (a adekvátního vyhodnocení), než kdybychom se soustředili jen na to, "kdo" něco provozuje, anebo kdo o tom jenom hovoří (dokonce bez ohledu na realitu!). Zajímá-li nás přímo sám -- kdožví jak a zdali vůbec -- probíhající proces ("věc"), přibližuje to člověka k "věcnému" poznání; soustředění na "mluvčího" vytváří kruh jenom kolem jeho případné osobní důvěryhodnosti. Pokud upřednostňuji, komu věřit, zůstávám v riskantním (ne-li i bludném) kruhu jen osobně zaštítěné víry; upřednostním-li, čemu věřit, možná že mě to dokope navíc k užitečnému (a intersubjektivně doložitelnému) poznání. Jde-li o poznatky, už ony samy nemají žádný patent na věčnost. Poznání světa a života v něm se přece rozvíjí; a přitom i mění. Jde-li naopak o víru (v někoho, a snad i v něco), musí kupodivu vykazovat znaky -- neuvěřitelné -- stálosti, setrvalosti, zakonzervovanosti; a ovšem i --- neměnnosti. Garantem správné interpretace světa i člověka v něm je údajně automaticky (ač by to mohlo vypadat "k nevíře") sám věrozvěst!

3. Copak je racionalita hříchem?

Jde-li o racionálně postižitelné záležitosti, tam není na škodu racionálně podložený test. Je-li s tím nějaké tvrzení na štíru, bylo by na místě být ve střehu. Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají. (Nechci teď přímo poukazovat na formy, jimiž lze ve vhodný okamžik nalákat ať už na údajně vhodný úvěr, anebo proč asi -- v údajný výlučný prospěch zákazníka -- vyhlásil obchodní řetězec "akci".)

Mluví se čas od času o "umění žít". Jde tu o sousloví spojené s jistým "uměním". Pak tu nemůže hrát přijatelnou roli žádná spolehlivá kauzalita! Kdo je mimo tuto řečovou hru, stěží si v hlavě srovná, proč by mělo být právě zmíněné umění spojováno třeba s nějakými zatvrzele determinujícími horoskopy nebo s posmrtným přestěhováním čehosi neznámého v sobě do zcela nové tělesné zkušenosti. Kde tu je to "umění života", když má o něm rozhodovat jakýsi graf "gravitačních" (a "siderických") sil, anebo dokonce během tohoto života zcela nefunkční poukaz na nějaký zcela nepředstavitelný život v naprosto jiném těle a v jiném čase i prostředí, než do jakého jsme se sami se svým vědomím zrodili?

Ty fantastické převody vlastní identity do jiných těl (dokonce determinované planetami?) nemají nic společného s "oduševnělým" žitím. Ale je to kupodivu pozůstatek po dřívějších kulturách, mající zjevné znaky zvláštní fantazie, v podobě buď jen tvrdošíjné pověry, nebo i pošetilé lehkověrnosti. Není na místě být střízlivým? Dokonce v zájmu tohoto zcela jedinečného života, který zrovna žijeme? A jehož rámec i podmínky stále dramatičtěji a překvapivěji odhaluje právě dnešní věda? (Každý člověk má svůj jedinečný -- nepřenosný -- genofond, a také svou identitu, s cizími těly neslučitelnou.)

Ne že bych chtěl z "vaničky" orientální tradice vylévat též to příznačné "dítě". Jednou věcí jsou např. akupunkturní body (reálně existující a testovatelné), a něco zcela jiného tzv. meridiány (jimž v lidském těle přímo nic neodpovídá!). Totéž se obdobně týká staré indické anatomie a fyziologie (známé čakry, nádís, kundaliní apod.; většina toho, co se o nich vypráví, je poezie, nikoli pravda). Pozoruhodné je, že vůči akupunktuře v principu obdobná aurikulopunktura ("ušní punktura") není plodem Orientu, nýbrž vznikla náhodou v průběhu 18. století na francouzském venkově. --- Je otázkou, co vůbec může nabídnout ta dávná tzv. "esoterika" člověku, aniž tu šlo buďto jen o překvapivě tušené jádro fenoménu, jehož adekvátní výklad je jinde, anebo jen o doprovodný balast z již exaktně překonané minulosti?

Žít není v původním smyslu těch slov ani "umění", ani "věda" . Mnoho důležitého do startu života dostane každý svým osobním genetickým kódem. Mnoho dalších závažných podmínek pro život každý získá prostředím, do něhož se zrodil, a výchovou, která jej následně doprovází. Také sepětím talentu s úsilím, vyžadující navíc nemalé odříkání. Ale i rozmanitými náhodami, které životní dráhu kříží; leckdo přeskočí, co pro jiného je nepřekonatelnou překážkou. Nevím, jak má v tomto kontextu jisté životní výzvy být jediným výhradním receptem na život jakési jeho, pokud možno celoživotní "ztišení"?

(Umrtvování nabízela v dějinách čas od času různá, především náboženská hnutí. Jako kdyby se odvratem od světa automaticky získávaly přímo nějaké absolutní hodnoty. Nic absolutního. Přitom jen nepřímo. A individuálně. Pro vnímavé a citlivé povahy. Ovšem za cenu jistého parazitování na přitakávajícím okolí, které si tento přístup k životu dovolit nemůže. )

4. Nejlepší obranou je (věcně nepodložený) útok

Prý zloděj může od sebe odvrátit pozornost, pokud sám zakřičí "Chyťte zloděje!". Obdobnou taktiku mívají někteří "věrozvěsti", když poukazují na některé údajné hříchy vědy. Např.: To fyzikové nás přivedli k atomové pumě! To mikrobiologové svými výzkumy znesvětili "posvátnost života"! To klimatologové zapomněli, že tu jsou přírodní procesy, nad nimiž člověk nemá moc! (Atd.)

Zároveň jako kdyby věda chtěla autoritativně regulovat veškeré projevy života na této planetě. Přitom přece tomu, jak žít, věda nerozumí! Takže je-li tu někdo, kdo hlásá tu pravou cestu "objeveného a očištěného lidství", koho by nelákalo takové poselství? Jako svou "kreditku" může každý hlasatel vyšších pravd vykázat (a také vykazuje!), že se mu již dostalo vyššího poznání. Nejlépe vyprávěním o něčem, co se vymyká běžné zkušenosti. Takže ta "vyvolenost" je jaksi "nabíledni". To by věda ovšem ráda prověřila, zvláště kdyby to pravda byla. Bylo by to zcela jedinečné rozšíření sféry životního působení člověka na této zemi. Protože v těchto případech zatím nikdy ještě nešlo o víc než pouze o osobní zážitky, zvenčí neprokazatelné, učinili stoupenci z nouze ctnost a vybavili je pečetí údajné zázračnosti a výjimečnosti, která takto -- i když zdánlivě -- legitimuje ty, kteří se takovými zážitky honosí.

Protože věda se fikcemi nespokojí, stává se automaticky nepřítelem všech stoupenců "esoterismu", ale jakoby i "spirituality" (máme tomu rozumět jako jistému "zduchovnění"?). Věda za to nemůže. Respektuje mimovědecké zájmy a tužby lidí. Když se ale řekne, že věda je vůči hodnotám života netečná (ne-li "slepá"!), je to rafinovaně podsunutý argument. Ať se nějak brání, že to není pravda. --- Je to starý dobrý trik. Ať řekne, co všechno obhájce vědy nedělá a čemu nerozumí; než se dostane k něčemu pozitivnímu, už dávno bude zasuto v zapomnění, kvůli čemu vůbec došlo k zabloudění v tom uměle nepřehledném bludišti. Obojí může nakonec střízlivě uvažujícího člověka ztrapnit. A můžeme si na něho ukázat prstem...

Jako kdybychom se mohli učit žít podle šablony vytýčené nějakým prorokem. Život je do té míry jedinečný pro každého z nás, že můžeme uplatnit jen některé podněty pro sebe samy. Člověk není ani včela, ani mravenec. Vzájemně se lišíme spoustou vloh a sklonů, z nichž jen některé se posléze realizují. A přitom jsme na sobě vzájemně závislí. Nějaký umrtvovací ideál je pro lidi spíše výlučný, ne-li problematický. Je ošidnou otázkou i míra jeho účelnosti. (Nejde-li o možná žádoucí therapii ve chvílích svrchované tísně. Pak nejde o "normální" a běžnou situaci, v níž by měl postižený široké pásmo osobní volby, co a jak dělat dál, bez rizika zhoršení zdravotního stavu.)

5. Co nejednou působí sugestivně

Jako kdyby byla optimální informací neslovní náznaková forma nějak nasměrovaného gesta nebo paradoxní slovní spojení (proslulé "kóany"!). Pokud legenda přenese do jiného času, že Mistr bezprostředně působil na své žáky svým mlčením, jen nesnadno si domyslíme, co asi mohl mít na mysli adresně. Pokud by se mělo cíleně očekávat také nějaké sdělení týkající se transcendentna, tak toho se nelze dočkat žádnými pouhými paradoxy, anebo ještě utajeněji "významotvorným" mlčením.

Na předem nepřipraveného hledače duchovních pokladů bude jistě působit jako šok, ať už dostane do rukou nějakou "spirituálně" zaměřenou indickou upanišadu nebo hluboce metafyzicky pojatou čínskou knihu o "tao". Pokud má příležitost přečíst si takový text navíc s nějakým šikovně rozvedeným komentářem, může být čtenář na vrcholu blaha. Sám vykladač textu jako kdyby se současně mohl přihřát na těchto skvostech minulosti. Nemálo záhadně (ale taky zasvěceně) mohou být vnímány různé dávné "knihy mrtvých"; o tom, jak se loučit se zesnulými, jichž jsme si za života vážili. Navíc se spoustou rad, co dělat, abychom jim ještě na té jejich zřejmě nesnadné, ale živě představované cestě do neznáma ten přechod usnadnili. Takové texty má nejen Tibet, ale třeba i Egypt nebo Mezopotámie. Bez znalostí širšího podhoubí těchto svérázných a přitom zároveň jedinečných pokladů lidského ducha snadno může vzniknout jen zcela vágní a zmatená představa o tom, jaké poselství tyto texty dnešním lidem dávají. Problém musí vzniknout už tím případným pokusem o propojení mrtvého těla s něčím, co by mělo časově a zážitkově navázat s veškerou sumou pozemské zkušenosti bez těch pozemských čidel, které to všechno předtím zprostředkovaly (a co "pracovně" s tradiční bezprostředností nazýváme "duší"). --- Kupodivu běžně žádné potíže nevnímáme z terminologicky fixovaného "transcendentna" , i když by mělo být definičně "lokalizováno" zcela mimo běžný nám lidem "imanentní" svět a cokoli konkrétně představitelného. Kolik tisíciletí pochopitelně stačila k takové představě "nebetyčného" tajemna vzdálená vysoká hora v mracích, později ty mraky samy nad hlavou, kupodivu v protikladné vazbě na ohněm disponujícím a nevlídným podzemím. Budeme nadále mluvit o "nebi" a o "pekle", aniž máme pocit, že nevíme, o čem mluvíme? (Týká se to i reinkarnace.)

Pochopitelně cokoliv, co se vymyká naší chápavosti, můžeme podepřít pro představu něčím názorným a nějak z té naší běžné zkušenosti odvozeným. Anebo trochu si začarovat s něčím terminologicky "módním", co dobře může vypadat mezi nepoučenými a zároveň umožní libovolně čarovat s fantazií. Už před sto lety se říkalo, že kvantové fyzice většinou nerozumějí dobře ani ti, kteří s ní pracují. Takže nějak té "duši" dejme jakoby "kvantově neurčité" dispozice. A pro záhrobí jí umožněme existenci třeba ve čtvrté nebo páté "dimenzi". Není to dost seriózní adresa? Vždyť tam zůstává dnes spolehlivě mimo "detekci"!

6. Kdepak máme tu "selektivní slepotu"?

Je zajímavé, že někdy cítíme potřebu naznačit, v čem jsme "machry". Má-li jít čistě o věcný problém, je stěží možné, aby argumentačně sloužilo, že třeba jeden ze dvou vzájemně polemizujících lidí poukáže, že něco zná líp nebo hloub. To nikterak neřeší otázku, zda taková znalost (třeba Mistrova díla [Dethlefsenovy reinkarnační therapie?]) je aplikovatelná jako argument třeba zrovna při uvažování o možnosti reinkarnace. Takové otázky nikterak nelze principiálně řešit odkazem na jakkoliv "věrohodně" znějící citáty, nýbrž jedině spolehlivým a nevývratným testováním hypotéz, které lze z nezávislých dalších zdrojů opakovaně potvrdit, aby pak z takových představ učinily spolehlivou teorii (ne-li "zákon").

Ovšemže lze věřit v reinkarnaci, v kontakt se záhrobím, v silu telepatie, zrovna tak jako mnozí věřili třeba v čerty a reálnou existenci pekla. S tím vším ovšem by nikdo neměl mávat nikomu před očima jako s věrohodným poznáním!

Není také korektním argumentem, řekne-li se, že "materialismus" je jen jiným typem víry než víra náboženská. Ten, kdo vystřelí jako projektil tuto jakoby terminologickou bombu, mívá zpravidla na mysli "vulgární materialismus" 19. století, který z tehdejší pochopitelné neznalosti procesu myšlení a z doktrinářsky vyprovokované potřeby dráždit nepřipouštěl myšlenku jako plod mozku v jiném přirovnání, než jako když se ze žlučníku vylučuje žluč nebo z měchýře moč. To určitě v 21. století neobstojí. Ale stačí dát tuto nálepku tomu, kdo neuznává vznešený van "esoteriky", a tím jako kdyby byl diskvalifikován jako zjevný primitiv (ne-li pouhý "hmotař", samozřejmě že taky morálně!). A "spiritualita" může triumfovat. Nad čím? Těžko říct. Možná že ta nedomyšlená -- ale rafinovaně použitá -- rétorika měla především zničit jaksi houževnatého názorového odpůrce. Ve věci samé esoterismus je nejen slepou kolejí racionality, ale i toho údajného "duchovna", jímž se tak sebevědomě a monopolně pyšní.

Je jen škoda, že nadšený bojovník za esoteriku, který tak "ostře vidí", jak jeho bližní nevidí tu údajnou a v jakémsi vzduchoprázdnu zvláštně zpodstatnělou prezentaci "duchovna", sám přehlíží, že bez funkčního mozku a daností biologicky založeného života by se nekonalo vůbec nic, co svou vlastní fantazií vykouzlil jako "vzdušné zámky" zcela snové pseudoreality. Čím žije ten snový svět? Ničím nedokázanou "jistotou", a v sebedůvěřivé vizi, že "Mistr" zjevil pravdu. A samozřejmě že sen ještě skutečnost předčí. Nelze očekávat, že možné mezní podněty může ze sebe názorový konvertita přijatelně setřást. Ačkoliv smysl není přímo v činu, nýbrž je jeho až druhotným doprovodem, byl-li jednou nalezen, jako kdyby zároveň tu konverzi světil. Až do té metaforické oslepující záře, že už pak není ve vlastním osobním uvažování vidět nic lidsky omylného. Před soudností spadla závora...

(Jako hold mystice čísel by se hodilo, aby těch bodů měla tato úvaha sedm. Škoda!)

7. Aneb asi je třeba ještě si připomenout placebo efekt!

(Nejdřív jsem si byl jist, že jsem provizorně těmi šesti zastaveními ukončil uvažování o tom, jak vůbec je poctivě možné, že člověk, který původně třeba od reality svým vzděláním a sklony tak zvláštně odtržen nebyl, nakonec překvapivě přilne k absurdní dešifraci života a jeho možných skrytých tajů. S kratším časovým odstupem mi najednou došlo, že tu máme před sebou ještě jeden zvláštní fenomén na obecné úrovni hodný pozoru: úžasně působivý placebo efekt! A už kajícně připojuji "sedmý" bod.)

Samozřejmě že nejednomu člověku stačí žít s tou intelektuální výbavou, do níž se zrodil. Ať už se zrodil do nějak muslimského nebo křesťanského, anebo věroučně menšinového prostředí; ne-li zprvu bez vedení k nějaké víře nebo k "esoterice". Zvyk pak je druhá přirozenost. Pokud ovšem v životě člověka dojde k mezním situacím v době, kdy už z toho má "rozum", buďto to prohloubí a zdůvěrní stávající víru, anebo u takto nezakotvených lidí může vzniknout po nějakém lepším než provizorním zakotvení žízeň.

Jednotlivé vědní obory nejsou automaticky nutně žádným "poselstvím" o významu života nebo o jeho případném vyšším smyslu. Vesmír sám o sobě nepodává žádné školení o nějakých případných účelech vzniku galaxií a následně dokonce třeba vzniku života, tak jak to známe z naší planety Země. Každý poučený vykladač obdivuhodné dynamičnosti jak Vesmíru v jeho makrorozměru, tak i struktury a složení atomů v jejich mikrorozměrech musí být nemálo na rozpacích, pokud si uvědomí, že dokonce ten náš svět se nemusel vyvíjet tak, jak jej známe, ale zcela jinak; zvláště když si připomeneme třeba jen tu katastrofu, kterou před několika desítkami milionů let přivodil tzv. yukatánský meteorit. Nedisponujeme předem žádným algoritmem, který by nám spolehlivě vytýčil cestu od předpokládaného velkého třesku (nebo velkého "odpichu") k urychlené inflaci, nad jejímž současným dynamismem zůstává náš včerejší rozum stát. Z toho, co existuje "hmotně" kolem nás, náš zrak v jakési dílčí reprezentaci zachycuje pouhé 1 %! 96 % našeho Vesmíru vnímáme teprve zhruba deset let spolehlivěji jako tzv. temnou hmotu a temnou energii, o nichž toho zatím mnoho nevíme. Nemluvě o tom, že případné úvahy o nějakém Multiversu (soustavě dalších vesmírů, v níž by byl začleněn i ten náš) činí jakékoli téma o významu člověka ve světě zcela neadekvátním.

Zároveň stěží budeme přehlížet, že každý z nás lidí žijeme nějaký individuální život, který bychom možná rádi nějak prodloužili za jeho přirozené meze, zvláště když se daří. A pokud člověka pronásledují nelidská muka, přesto často jako kdybychom nechtěli být okamžitě oloupeni o stávající jistoty osobního bytí a možnost zvratu k lepšímu. Překonání momentu klinické smrti je zcela drastickým případem onoho "memento mori" (tj. "pamatuj, že zemřeš"); taková situace zpravidla každého člověka přinutí k přehodnocení dosavadního života. Jak osobní vztahy k dalším lidem, tak k tomu, jak si počínat se svým dalším životem, nacházejí nejednou zcela nové kotvení. V takové citlivější době vnímavější partner nebo sugestivní myšlenky konají pravé divy. A stávají se novými průvodci na "cestě". Zároveň jako kdyby člověk měl nejdříve "zemřít" pro starý způsob života, za nímž se pálí všechny mosty. Ta nová cesta je pak předem vytčenou oslavnou poutí již obráceného vyznavače "nového života", nepřipouštějícího si další pochybnosti. Copak si poutník již neprošel svou "kalvárií"? Jen ten, kdo tohle neprožil a je jaksi "vně", může tomu "nerozumět".

Cítí-li člověk na sobě blahodárný účinek léku, nepátrá po jeho chemickém složení nebo možných kontraindikacích. Ten lék nemusí nutně mít potřebné kurativní vlastnosti. Nejednou může stačit důvěra v ošetřujícího lékaře. Ví, co pacientovi chybí a poskytuje mu podle představy nemocného věrohodný a účinný lék. Říká-li se, že víra tvá tě uzdravila, nemusí to být daleko od pravdy. I placebo medikament (tedy fiktivní léčivo, nemající prokazatelně léčebný účinek) může plnit funkci blahodárného léku. Přesně tutéž roli jako lékař hraje zvláště v psychických záležitostech nejednou šikovný alternativní léčitel, esoterik, ne-li scientolog. Tutéž úlohu s nemalým úspěchem zvládá kněz nebo misionář nějaké sekty. Podle svého temperamentu se v týchž případech někteří lidé uchylují také ke kartářkám, vědmám se siderickým kyvadélkem, astrologům apod. Pokud jsou takoví lidé přesvědčeni, že jim bylo "objektivně" pomoženo (a nelze vyloučit, že ano), zůstanou věrni svému novému vidění souvislostí. Není síly, která by je mohla zviklat. Mají svou -- zřejmě nezlomnou -- vnitřní jistotu.

Pokud jsem teď vedl jakoby anonymní pokus o dialog s jedním konkrétním stoupencem svérázného esoterismu, nemohu nevědět, že budu marně hledat prostředky ke sblížení vzájemných stanovisek. Zárukou proti recidivě nemoci je přece víra v lék, který nepřestal můj oponent užívat. Je přece nepodstatné -- jako třeba v homeopatii --, že účinná látka byla tolikrát zřeďovaná, že už v esenci vůbec není; copak nestačí, že zanechala svůj "otisk" v té ředicí tekutině? Zde přichází na scénu ta uhrančivá víra v lék působící jako paradox. A ještě možná pevnější tu je ta víra v "Mistra" , který s takovým lékem přišel.

Pokud má někdo v sobě tu osobní jistotu, která příslovečně hory přenáší, jakýkoliv pokus o arbitráž prostřednictvím někoho třetího je pro mého zabarikádovaného přítele (ale i, byť jinak, pro mne!) neadresný a nepřesvědčivý. Navíc, pokud jde o "věc", nejsou důležité osobní soudy kohokoliv "ve věci", ale přímé testování "věci doličné" . S poznatky vědy jsem nepochodil. Pochopitelně. Víra je vůči vědě mimoběžkou. Ale neměli bychom se vzájemně mýlit aspoň v názvosloví. A v tom, co je, či není průkazné. Co je, a co není pouhá fikce. Jenže to bychom museli být oba otevření vůči osobní víru možná zraňující argumentaci. Museli bychom si přiznat, co a proč v té názorové konfrontaci fakticky neobstojí. Pravdivost žádného výroku není automaticky dána výlučně ústy toho, kdo něco pronáší. Ani pouhým jeho zjevem, když "významně" mlčí...

DOUŠKA: Údajná "originalita" T. Dethlefsena je v jistém kouzlu, které mohou vyvolat pro nepřipraveného kombinace slov, jichž užívá. Jako kdyby křísil mj. dávnou "hermetickou" filosofii (pomocí "zákona" analogie). Zároveň jako kdyby obdobně znovuvytvářel v člověku představu, že je věrným mikroskopickým otiskem makrokosmu (podle "zákona" polarity); jako jsou muž a žena, nebo plus a minus, apod. A -- pochopitelně -- do třetice: člověk přece potřebuje každý svůj vjem nějak transformovat, aby se mu stal osobním zážitkem (podle "zákona" rezonance). Když měl účastníkům jednoho svého kurzu vyložit, proč trvá zrovna 3 ½ dne, řekl jim "Mistr", že k dosažení lidskosti je potřeba sedmi kroků ("transmutací"); půlku cesty zvládne člověk sám, k té druhé musí pomoci Bůh. Prý je i příkazem božím hrát dobře svou roli. Na poli esoteriky není malá konkurence; Dethlefsen má v Rakousku slušnou živnost. (Jedna jeho konkurentka na tomto poli třeba sděluje, že se narodila v 6:20 ráno a že také ovládá mezi různými therapiemi tu "kraniosakrální".) Dethlefsen považoval za nutné uvést i to, že se narodil týž den jako zřejmě známější Osho (jako kdyby pro tohoto astrologa 15-letý rozdíl času a zcela odlišné místo, o hodině narození nemluvě, nehrály žádnou roli). Dethlefsen považuje za čtyři sloupy západní esoteriky astrologii, kabbalu, alchymii a magii. Astronomie nebo chemie jsou prý pak jen vědami "druhého řádu". Proč věda nenachází společnou řeč s mimovědou?

Vytisknout