Lesk a bída autorit aneb "nemyslete doma, myslíme za vás"

29. 5. 2009

čtenářská odezva na anti-individualistický (kolektivistický) přístup profesora Dokulila v článku "Proč věda nenachází společnou řeč s mimovědou?"

Řada osobností z různých vědních disciplín nabyla (zajisté po nemalém úsilí a osobních obětech) stavu, kdy se v určitém oboru stávají autoritami. Pak ale nastává zvláštní jev, který by dokázal lépe vysvětlit kvalifikovaný psycholog a který zde pro jednoduchost můžeme popsat slovy, že tito lidé si „zvyknou mít pravdu“. Našli určité „klíče ke světu“ a tak se po čase autoritativně vyjadřují i k věcem mimo svůj obor. To je samozřejmě jejich právo, tak jako každého jiného člověka. Jen při tom jaksi zapomínají, že když vykročí mimo okruh svých znalostí (kde si autoritu zasloužili), tak se stávají „obyčejnými“ laiky, jako kdokoli druhý, píše čtenář, který se představil jako Petr Babič.

Objevy moderních věd jsou jedním z příkladů specifického procesu přetavení unikátního osobního poznání individua na nějakou společensky sdělitelnou formu hypotéz nebo ověřených znalostí. (Obdobným příkladem tohoto procesu je cesta od nápadu fungujícímu vynálezu nebo vnitřní prožitek umělce, který se následně „vtělí“ do díla, vnímatelného naladěnými jinými osobami.)

Věda jako osobní prožitek je dobrodružství pohybu na hranici již poznaného a dosud nepoznaného. Věda jako společenský fenomén je ale něco naprosto jiného, výsledkem tu není nepřenosný závratný prožitek objevu, ale „vydestilované“ přenosné znalosti, které dostáváme jako „hotový balíček“, s puncem provedené společenské kontroly a korektury.

A co v osobním životě? Dostali jsme sice tělo, ale nedostali jsme návod k použití. Norbert Wiener v knize „Kybernetika a společnost“ říká: „Je nekonečně způsobů, jak prožít život, a nějaký si musíme vybrat.“ Když jsme se prvně zamilovali, pomohly nám hotové návody od těch „zkušených“? Asi ne. Když jsme byli prvně upoutání na lůžko v nemocnici, pomohla nám skutečnost, že tím již prošli mnozí před námi? Těžko. Byli jsme v tom sami za sebe, sami jsme si tím museli projít. A když si budeme vybírat přátele, profesi, životního partnera, pomůže nám „hlava“ anebo spíše „srdce“?

Při rozhodování o bytostně lidských životních dimenzích (krása, láska, harmonie, spokojenost, sebeúcta, objevování smysluplnosti našich životů) obvykle nehledáme znalosti věd, ale spíše nadčasovou všelidskou moudrost. Je ovšem obtížné sdělovat moudrost, lze to jen nepřímo, kupříkladu přes analogie se známým, přes podobenství, přes příběhy. Přinášejí nám vědní disciplíny také něčí životem nabytou moudrost? Těžko, moderní vědecký konsensus ji vyloučí jako neobjektivizovatelný balast. Žít, to není věda, to je umění, to je navýsost privátní sféra.

Prožitek vpodstatě nelze sdělit, to dokáže nějak přiblížit jen brilantní vypravěč, básník, tanečník či jiný umělec. Intelektové poznání, to lze nakonec vtělit do teorií či rovnic a lze ho vyučovat ve školách. Ale chuť nejen kiwi ale i nejjemnějších faset života bohužel nikdy nepoznáme, pokud to osobně neochutnáme.

Má tedy růst zkušeností individua nejen složku exoterní (společenskou, intelektuální, popsatelnou, přenosnou), ale i esoterní (osobní, vnitřní, nepopsatelnou, nepřenosnou). A o tu by nás chtěly některé autority vědy a pedagogiky připravit poukazem na její zdánlivou iracionalitu, subjektivnost či jinou metodickou nectnost, a to ve prospěch hotových (tzn. suchých, mrtvých) balíčků snadno přenosných poznatků. Nesmíme sami bloudit, sami hledat a nalézat, to by byl chaos! (Ještě by se intelektuálně nezávislí lidé přestali bát krize, chřipek, oteplování či všudypřítomných teroristů.) Je nám vnucována nekritická „víra ve vědu“ a ve všemohoucnost vědců.

Když existují „kuchařky“ pro všechny možné činnosti, proč neuznávat i pomůcky na cestě k životní moudrosti. Umělecká pravda, to není vědecká pravda, kterou lze kolektivizovat. V umění „funguje“ i mýtus, má tu smysl i zcela vymyšlený příběh, pokud je „silný“.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 29.5. 2009