Konec demokracie?

29. 5. 2009 / Boris Cvek

Připadá mi to jako ve sborovně, kde se slepice navzájem rozkvokají nad vylomeninami a provokacemi svých žáků, a tváří se tak vážně, jako by všechna mravnost padla vniveč tím, že si kluk zapálil cigaretu nebo hodil po učitelce papírovou kouli. Dovedu si představit, že kdyby vejce lítala proti Topolánkovi, rozkvoká se zas opačná strana sborovny a ti, co dnes vidí konec demokracie a všudypřítomné nacisty, by byli zticha a mnuli si ruce.

Nikoho, až na Karla Dolejšího, nenapadne se pořádně otázat, proč zrovna Paroubek a teď.

Před volbami 2006, kdy byla ještě vypjatější atmosféra a šlo o mnohem více, žádná vajíčka nelítala. Kdybych byl členem jakékoli strany a na mého předsedu by házeli lidé vajíčka, mojí první otázkou by bylo: udělali jsme něco špatně? nebo nás nesnášejí za něco, za čím si budeme moci v budoucnu stát proti současnému davovému mínění?

Paroubkovo tolikrát omílané životní krédo je ale opačné: dělejme všechno, co chce dav. Z toho plyne potom to jeho rozčarování, když se dav (nebo lůza) postaví proti němu. Nemyslím si taky, že vajíčková kampaň Paroubka politicky poškodí, mnoho lidí ho bude volit právě proto, že na něj jiní házejí vajička.

Navíc asi málokdo pochybuje, že by ČSSD mohla výrazněji prohrát proti ODS, ať už v evropských či sněmovních volbách. Sněmovní volby jsou asi předem jasné: blok ČSSD a KSČM bude mít většinu. Volební souboj není zdaleka tak napínavý a klíčový, jako byl třeba v roce 2002, kdy Špidla porazil Klause, smetl opoziční smlouvu a odřízl ODS od vlády, čímž nastartoval proces její vnitřní obrody. Špidla měl tehdy zároveň možnost udělat koalici s komunisty a mít pohodlnou většinu 111 hlasů ve Sněmovně.

To všechno je ale minulost a dnešní politická realita je zcela odlišná. Musí to vyhnít a komunisté se musí vrátit přes Paroubka k podílu na moci (jako už jsou na krajích). A tohle může být pro mnoho lidí frustrující. Vzpomínám si, když jsem učil na škole, že studenty moc nezajímalo, co komunismus je, jak se tu žilo před rokem 1989 atd.

Možná ale s uplynutím těch potřebných dvaceti let (v Německu to po pádu nacismu trvalo taky zhruba dvacet let, než se mladí začali zajímat o život svých rodičů a prarodičů a děsit se toho, co vlastně jejich rodiče a prarodiče žili) zájem mezi mladými lidmi o to, co se tu dělo mezi lety 1948 a 1989, začne stoupat a prokomunistické postoje začnou být vnímány postupně stejným způsobem, jakým jsou vnímány postoje pronacistické v dnešním Německu. Věřím také naprosto tomu, že jako tady jsou antikomunisté strkáni do jednoho pytle s nacisty, v Německu během denacifikace byli antinacisté strkáni do jednoho pytle s komunisty.

Vytisknout