Proč máme tak rádi přírodní vědy

29. 5. 2009 / Michal Rubáš

Sama myšlenka "exaktnosti" jako kvantitativní vyjádřitelnosti je obestavěna velmi temnou metafyzikou a neprověřenými předsudky, sama idea "experimentálního" ověření předpokládá ontologii, jež předem rozhoduje o parametrech experimentální situace a definuje tedy podmínky možnosti danosti všech měřitelných "jevů". "Experiment" mlčky předpokládá, že věc, zkoumaná v interakci s jinou věcí a experimentálním prostředím (například přístroji), vydá o sobě nějaké podstatné sdělení, jež obohatí naše "poznání" skutečnosti. "Volba" takového prostředí je však buď zcela náhodná, anebo je vedena předvědeckou, předexperimentální a předexaktní představou věcnosti věci, "věda" se tedy nutně pohybuje na půdě předvědeckého poznání a promítá jeho předsudky do postupů a výstupů své činnosti. Představte si, že by někdo chtěl exaktně pozorovat člověka na mořském dně nebo zavěšeného za patu na jatečním háku. Velmi přesně naměřenými veličinami by snadno mohly být délka skřeku, či stupeň vyboulení očí. Asi bychom přitom naměřili velmi nízký stupeň vědecké inteligence a možná bychom museli díky těmto exaktním střepům z definice našeho druhu vyloučit alespoň jeden přídomek "sapiens". Můžeme být zkrátka velmi exaktní a přitom zůstat ohledně skutečnosti doživotními ignoranty. Otázka zní: kdo vybírá či konstruuje prostředí, v němž o sobě zkoumaná věc prozradí své podstatné vlastnosti? Věc, o níž poznatky mají v tomto prostředí teprve vznikat?

Vím, že "vědečtí" pozitivisté neradi vidí dichotomie typu podstatná versus povrchní vlastnost, jenže sami takovou dualistickou metafyziku uplatňují, pouze místo "podstatná" říkají zpravidla "exaktní" nebo "kvantitativní". Ovšem rozhodnutí pro "exaktnost" není samo exaktní, vědecky podložené. Opírá se mimo jiné o předvědeckou ontologii, jež připouští, že skutečnost je dělitelná na jednotlivě zkoumatelné oblasti nebo jevy.

Protežování moderně přírodovědeckého pohledu na svět má zcela jiné příčiny než kognitivní převahu přírodních věd. Příkladem zde budiž jubilující darwinismus - jeho narozeniny jsou skutečně společenskou událostí.

Příklad darwinismu

Popularita darwinismu ve vědeckém světě i obecném povědomí se zakládá na několika nedorozuměních, která se však zároveň jeví jako jeho konkurenční výhody. Vedle mylného přesvědčení, že Darwin byl darwinista, zrekapitulujme ta nejznámější:

- neznalost základních otázek teorie vědy, především vztahu mezi zkušenostní bází a formulací obecných zákonitostí

- ničím neodůvodněné mínění, že individuální prosperita, tj. úspěch jednotlivce v soutěži o nedostatkové zdroje, vytváří předpoklady pro prosperitu společenství a druhu, tj. zvyšuje jejich adaptabilitu v prostředí; chtěl bych vidět experiment, nebo alespoň kost, o niž by bylo lze empiricky opřít tuto "zákonitost"

- vědecky vzato paradoxní (proti Lamarckovi namířený) agnosticismus raného Darwina ohledně přenosu dědičných znaků na potomstvo a odtud pramenící náhled na dědičnost jako na mechanismus fungující s kasinovou nahodilostí

- bizarní pojetí reaktivního organismu a nezávislého a shůry seslaného prostředí

Konkurenční výhoda všech těchto drobných darwinistických nevědění spočívá přirozeně v tom, že je sdílí se svým duchovním dvojčetem, liberální ekonomií. Také ona básnicky líčí, jak sledování soukromého zájmu v přírodním prostředí tržního mechanismu (coby místa zjevu přirozených nerovností) zvyšuje adaptabilitu a blahobyt společnosti jako celku (a jak by jakýkoli umělý zásah do tohoto mechanismu poškodil úplně všechny).

Darwinské tvrzení, že přežijí ti lépe přizpůsobení, má explanační sílu velmi se blížící pohádkovému prohlášení, že jestli neumřeli, žijí dodnes. Jeho vědecká hodnota je nula. Zato však pohodlně naturalizuje status quo s jeho socioekonomickými nerovnostmi. Jde o závod v přizpůsobení adresovaný znevýhodněným - sugesci toho, že prostředí je neměnné a že úkolem jednotlivce je vyhovovat a flexibilně reagovat, tj. pohlížet na okolí jako na potenciální zdroj výskytu individuálních příležitostí pro své "uplatnění". Všechny defekty a veškerá selhání mohou v tomto procesu vzniknout jedině na straně individua, jevy jako chudoba či kriminalita rozhodně nesouvisí se společenským systémem neboli přírodou (se systémem společenské reprodukce bohatsví a moci), jsou dány skladbou neměnných vlastností jedince. Neuvěřitelná finanční podpora genového výzkumu si slibovala stejné ideové vyznění.

Že méně úspěšným nemá cenu pomáhat (např. zřizováním takových umělých a přirozené prostředí deformujících institucí, jakou je sociální stát), vyplývá pak z predestinačního mechanismu, jenž naděluje dispozice k různě úspěšnému "přežití" - podporou chudých a kriminálních mutací bychom pouze rozmnožovali chudobu a kriminalitu. Změna prostředí (přechod z konkurenční na spolupracující či mutualistickou verzi splečnosti) naše chování přeci nemodifikuje, to by měl pravdu Lamarck a zvítězila by "teleologie" (přímé účelové přizpůsobení novým podnětům, třeba i "umělým"), "darwinský" mechanicismus sedmnáctého století, jenž pracuje s atomárními či neměnnými vlastnostmi a z nějž žije i dnešní liberální ekonomie, by padl.

Z hlediska dějin přírodovědy je velmi paradoxní, že je to právě biologie, která z přír. věd nejdéle podržuje atomisticko-redukcionistický (mechanistický) pohled na přírodu.

V biologické ekonomii je nakonec vše jasné jako facka: chudí jsou chudí, protože mají defektní geny. Nepřekvapí, že sociální darwinismus jako rasistická ideologie egoismu zvýhodněných stála hned na počátku Darwinovy teorie: Darwin sám, jak známo, líčí, jak jej inspirovala liberální ekonomie a dílko sociálního filosofa T. Malthuse, v němž autor navrhuje bojovat proti sociálně patologickým jevům kontrolou porodnosti chudých, tedy nerozmnožovat chudobu budováním umělých institucí, z nichž by chudí prosperovali.

Působení našich biologů velkou měrou přispívá k prosakování "liberální" ideologie konkurenceschopnosti, jejíž praktický dopad je stejně katastrofální jako její teoretické zázemí. Zmiňme jen tolik, že v globalizované podobě vrhá tento projekt volné soutěže celé státy do závislosti: globální trh si vynucuje koncentrovanou a specializovanou produkci (působí proti její diverzitě), jež nerespektuje lokální měřítka, činí závislým na dovozu, ekologicky neudržitelným způsobem zvyšuje objemy přepravovaného zboží, monopolizuje výrobní a distribuční činnosti (působí proti místním výrobcům a dodavatelům, akceleruje nezaměstnanost, ohrožuje demokracii). A to tu nemluvíme o takových drobnostech, jako je v případě bohatších evropských zemí ztráta zemědělských výrobních kapacit (k ní vede i rušení daňové progresivity, jak učí teorie mezního užitku). Nevím, co budou naši liberální experti a národovci, kteří hájí suverenitu Česka před tzv. Lisabonskou smlouvou, říkat do televize, až postačí k vyhladovění našich občanů několik popelnic položených na dálnici v zemi některého našeho souseda - to bude teprve suverenita. To, že dovážené potraviny nebudou asi tak úplně čerstvé, budou obsahovat více konzervantů a pesticidů než lokální produkce, sice povede k dalšímu zhoršování zdraví obyvatel, nicméně naši exportní schopnost a suverenitu to zaručeně neohrozí. -- O devastujícím dopadu ideologie konkurence v rovině psychologické raději nemluvit. Řekl bych, že se neregulované dávky teoretického darwinismu svým destruktivním vlivem téměř vyrovnají psychickým účinkům alkoholismu i duševním předpokladům automobilismu.

Vytisknout