O příživnících aneb Pilotáž na KAA

29. 5. 2009

Ekonomický diktát současnosti mi v něčem neblaze připomíná nedávnou minulost. Tak už jsme zase jednou za příživníky. Dosud mám v živé paměti řeči o tom, že na mě někdo doplácí. Každý z mé generace to mnohokrát slyšel -- my, dělnická třída, pracujeme na vás, inteligenci. Anebo taky zcela v lidovém tónu -- "válíš si šunky, sedíš si v teple a my na tebe dřeme rukama." Člověk to slyšel tolikrát, že se málem cítil provinile a styděl se, že nestojí u pásu. Ostatně jako studenti a později i jako učitelé jsme museli aspoň občas "hejbnout kostrou", opustit pohodlíčko posluchárny a sborovny, vrátit aspoň něco z toho, co do nás společnost investovala a jít "pomoci národnímu hospodářství"- tu sbírat brambory, tu česat chmel, obracet len, cpát okurky do láku anebo překládat tvarůžky z plata na plato. Tentokrát na mě doplácí ekonomicky prosperující subjekty a já bych se měla začervenat, "hejbnout kostrou" a hledět jít "poskytovat služby". 

Před dvěma týdny byli někteří členové naší katedry (kritéria výběru jsem nepochopila, takže šlo asi o random choice) osloveni dotazníkem  nazvaným Posílení ekonomického významu univerzity v regionu. Jakožto vzorek nabídkové strany jsme byli dotázáni, jaké služby jsme schopni (a ochotni) nabídnout druhé straně, tj. institucím, podnikům a organizacím našeho regionu. Jinými slovy, co můžeme za úplatu poskytnout nad rámec své pedagogické a badatelské činnosti, abychom tak přispěli k finanční stabilizaci svého finančně nestabilního pracoviště. Ponechám-li (prozatím) stranou kvalitu obdrženého dotazníku, musím se já dotázat, jak vnímá veřejnost (z velké části posedlá kvantifikací nekvantifikovatelného) naši práci.  Spolupráce s institucemi mimo univerzitu je jistě logická, pokud jde např. o technické a přírodovědné obory, práva či medicínu. Existence těchto oborů je bez úzké spolupráce s praxí, bez možnosti ověřit teoretické závěry, bez přímé aplikace poznaného, nemyslitelná. Taková spolupráce má smysl a přináší prospěch oběma stranám, aniž by si některá z nich musela připadat jako méněcenná ficka. S většinou oborů na filozofické fakultě je tomu však jinak. 

      Otázky obsažené v dotazníku mě nenechávají na pochybách, že můžeme zase jednou vyrazit "na brambory", viz od mírně přihlouplých - např. 'Co byste mohl/a poskytnout?' 'Poskytujete již nějaké služby? Jaké?' (A co kdyby někdo napsal, že sexuální? Bývají dobře placené...) 'Poskytujete překlady?' 'Máte razítko pro soudní překlad/tlumočení?' 'Odborný překlad, tlumočení?'(Tato otázka ani otázkou není...) přes více než mírně urážlivé -- např.  'Jste schopni vypracovávat ve vašem oboru odborné posudky?''Jste schopni externí výuky jazyka?' až po hloupé - 'Jste schopni průvodcovské činnosti?' a  nejapné 'Co jiného dalšího byste mohli poskytnout?' (Okamžitě mě napadl nocleh.)  Mám možná bujnou fantazii, ale ihned mi vytanula na mysli představa váženého pana docenta, který ledva odpřednáší o něčem tak ekonomicky nepřínosném, jako je konjugační systém sanskrtu, běží k orloji a tam mává nad hlavou pestrobarevným slunečníkem a shání si dohromady svou skupinku turistů -- musí se společnosti za svou pošetilost nějak odvděčit, ne? U sloupu Nejsvětější  Trojice se míjí  s kolegyní, která je sice expertem na fonetiku, ale právě uhání do Komerční banky s magnetofonem v síťovce, aby poskytla službu typu 'I am, you are, he she it is' střednímu managementu. Na první pohled komické, na druhý spíš k pláči. Čechovovský "smích skrz slzy".  (Docela by mě zajímalo, jak na uvedené otázky odpověděli -- odpověděli-li -- třeba kolegové z katedry filozofie či klasické filologie.)   

      Společnost by si měla univerzit vážit a měla by je pěstovat jako jakési "ostrůvky pozitivní deviace", které slouží coby azyl v dobách zlých. Nízké procento HDP, které do kapitoly školství obecně a na vysoké školy konkrétně přichází, o tolik mediálně (a zejména předvolebně) proklamované úctě ke vzdělání nesvědčí. Je hanbou této společnosti, že značné procento vysokoškolských pedagogů si musí na obživu přivydělávat jinak. Neznám nikoho, kdo by se tím chlubil; jedná se o pragmatickou nutnost. 

      Službou, kterou pedagog poskytuje, je -- či mělo by být -- vzdělávání. Ekonomický přínos a význam UP (a univerzity obecně) vidím v tom, že učí své posluchače samostatnému a logickému myšlení, učí je pátrat po podstatě věcí, chápat zákonitosti, vyvozovat nové na základě známého. Nepřipravuje primárně pro konkrétní a úzce vymezenou profesionální dráhu, ale vybavuje vědomostmi a vědomím souvislostí, které jediné dávají člověku tu skutečnou flexibilitu. Ona slavná věta z filmu Marečku, podejte mi pero "I skladník by měl mít možnost přečíst si Vergilia v originále" není zas až tak směšná (a to nemám v tomto kontextu na mysli skutečnost, že u nás byla před dvaceti lety řada skladníků a kotelníků, kteří Vergilia v originále skutečně ovládali -- to je zase jiná kapitola!). Student, který se na přednášce otráveně zeptá "A k čemu mi to v životě bude?" na univerzitu nepatří. Neznamená to, že je to člověk hloupý, je to člověk na nesprávném místě. Měli bychom věci nazývat pravými jmény a školy, které se věnují přípravě na konkrétní povolání, bychom měli nazývat  vysokými, vyššími odbornými nebo polytechnikami. Je paradoxem dnešní doby, že se univerzity považují často za zapšklé, rigidní a nemoderní, vyčítá se jim nepružnost a odtrženost od reality, a přitom i ty nejprogresívnější firmy se supermoderním "know-how", "hi-tech", "PR" a "IT" touží po jejich absolventech. On ten název stále ještě budí úctu a respekt. Trochu pokrytecké, není-liž pravda? 

     Možná jsem staromilská, ale podobné dotazníkové "akce" považuji za degradaci druhdy vážené vzdělávací a vědecké instituce, ze které by se měl stát jakýsi krámek s výprodejem skladových přebytků. 

Článek vyjadřuje pouze osobní názory autorky, která působí jako odborná asistentka na Katedře anglistiky a amerikanistiky FF UP.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 29.5. 2009