Sítě, sociální kapitál a důvěra v kritické perspektivě

30. 5. 2009 / Karel Dolejší

Keller nejprve shrnuje přístupy hlavních autorů, kteří prosazovali koncept sociálních sítí: M. Granovettera, J. Boissevaina, R. S. Burta a Nan Lina. Není přitom nejspíš náhodou, že téma sociálních nerovností v této teoretické perspektivě zůstává (až na posledně jmenovaného) zcela nepovšimnuto, nerovnosti se prostě považují za "přirozeně" dané a jejich reprodukce není podrobena zkoumání - takže se nakonec předstírá, že o člověku, který zná důležité osoby na ministerstvu, i o tom, jenž udržuje dobré vztahy se správci "zajímavé" skládky, má v zásadě smysl pojednat v rámci jediného konceptu. Hlavní potíž "ideologie sítí" ovšem spočívá v tom, že vytváří očekávání příchodu jakési "postspolečnosti", která se údajně zbaví všech v současnosti existujících společenských nedostatků. Bohužel, vyhlídky na něco takového jsou dosti malé - sítě totiž historicky vznikly v rámci velmi nerovných klientských vztahů sloužících rozdělování nedostatkových zdrojů, takže pokus "vyfutrovat" je nyní teorií racionální volby a předstírat směnu ekvivalentních hodnot není právě korektní. Mnoho důležitých funkcí historických sociálních sítí zůstává za obzorem síťové ideologie - ať už se jedná o dávkování nejistoty nebo vyčleňování. Druhá kapitola knihy představuje historický exkurs věnovaný vzniku moderního státu z klientských vztahů a při jejím psaní autor bohatě zúročil své studium úřední korespondence z doby utváření francouzské absolutní monarchie.

Pojem sociální kapitál, upozorňuje Keller v úvodu třetí kapitoly, jeho průkopník Pierre Bourdieu používal výhradně v souvislosti se sociálně privilegovanými, takže pokusy Jamese Colemana a Roberta Putnama rozšířit jeho používání i na sociálně slabé jsou dosti problematické. Sociální kapitál je opřen o pojem komunity, přičemž z té se dnes "stává jeden z prostředků ideologické ofenzívy proti veřejnému sektoru" (S.67), když jsou sociálně vylučovaní napomínáni, aby se emancipovali od státu a změnili se v sociální kapitalisty. Rovnováha mezi soukromým a veřejným může prý být obnovena renesancí prakticky jakýchkoliv společenských aktivit, které údajně samy o sobě zvyšují životní šance jedinců, zejména však účastí v pěveckých kroužcích a pořádáním pikniků v přírodě. Coleman se snaží tvrdit, že "sociální kapitál" v podobě intenzívního zájmu rodiny může kompenzovat nedostatek finančních prostředků - pokud matka zůstane v domácnosti a věnuje se výhradně dětem - tak, že dítě dosáhne vzdělání srovnatelného s bohatšími vrstevníky (a stane se tak nezávislým na reprodukci poměrů, v nichž jedině mohlo takto své životní šance zvýšit). Na rovině makrosociety je pak pojem sociální kapitál používán mj. v souvislosti s mírou generalizované důvěry v dané společnosti, počítají se zvýšené transakční náklady pro případ, že je tato důvěra nízká atd. - aniž se klade otázka po směru kauzality: Tedy, zda se ekonomice daří tam, kde si lidé důvěřují, nebo si lidé naopak navzájem důvěřují, protože se jim vesměs dobře daří a vyplatí se tedy dodržovat pravidla. Po systematickém výkladu opět následuje exkursní kapitola, tentokrát věnovaná sociálnímu kapitálu v prostředí italské mafie.

Otázka důvěry zpracovaná v kapitole páté představuje vlastně jakousi infrastrukturu sítí i sociálního kapitálu. S odvoláním na Niclase Luhmanna Keller rozlišuje důvěru ve smyslu confidence (spoléhání na to, že něco s určitostí nastane), která původně koření v náboženské víře, a trust, která je kalkulací s vlastní volbou. Pokud lidem chybí důvěra v prvním smyslu, jsou beznadějně odcizení a stahují se do soukromí, zatímco chybějící důvěra ve smyslu trust znamená pouze sníženou ochotu podstupovat riziko. Oslabení důvěry má ovšem reflexivně fatální dopad ve sféře sebedůvěry - jestliže se člověk nemůže spolehnout na chod věcí a očekávat určité pravidelnosti v jednání druhých, nemůže dost dobře důvěřovat ani sobě samému. Následně autor ukazuje, že téma důvěry je centrální zejména pro střední společenské vrstvy, jejichž zprostředkující sociální existence je nutí častěji jednat směrem nahoru i dolů. Vyšší vrstvy totiž nemusejí nutně navazovat neformální kontakty mimo vlastní okruh, zatímco nižší vrstvy to často ani nedokáží a musejí se spoléhat na obranu toho mála zdrojů, které osobně kontrolují. Jestliže má pravdu citovaný autor "Disociety" (La Dissociété) Jacques Généreux, tržní vztahy postupně penetrují všechny mezilidské vztahy a během jedné či dvou generací způsobí naprostý společenský rozklad.

Klíčovou důležitost má téma nemožnosti racionálního založení důvěry. V polemice s touto absurditou (kdybychom věděli, nemuseli bychom spoléhat) se Keller odvolává na Vilfreda Pareta: Na účelovém kalkulu nelze založit prvky sociální integrity, které vznikly mimo jeho vlastní oblast. Rozumové zpracování je dokáže pouze rozložit. Totéž ovšem platí i ve weberovské perspektivě: Důvěra koření v hodnotové racionalitě a na základě racionality účelové ji tedy obnovit nikdy nelze. "Stěží si lze představit smysluplný rodinný život, pokud by rodiny byly jen kontrakty uzavírané mezi racionálními sebestřednými individui," cituje Keller Fukuyamův výrok z roku 1996 (tedy z doby ještě před tím, než se s vážně míněnými tržními výklady rodiny doslova roztrhl pytel).

Poslední exkursní kapitola je antropologická a věnuje se ustavování důvěry v tradičních společnostech, které mělo často formu drastických náboženských rituálů zahrnujících krvavé oběti. Keller tu stručně probírá Frazera, van Gennepa, odbočí k Freudovi, po němž následují francouzský historik René Girard, Skot Victor W. Turner s aktuálně velmi zajímavou koncepcí communitas a americký sociobiolog Edward O. Wilson; nakonec autor přehledně nastiňuje typologii rituálů Catherine Bellové. Podle Kellera, který se intenzivně zabýval moderní byrokracií, ovšem ani zdaleka neplatí, že rituály patří dávno překonané minulosti. "Moderní rituály nedokáží výrazně redukovat nejistotu, nedokáží uspokojivě zvyšovat důvěru a nedokáží posilovat integritu celé společnosti. Jediné, co dokáží zcela spolehlivě, je posilovat existující mocenskou hierarchii. Právě proto jsou ostatně provozovány" (S.157).

V úplném závěru autor nastiňuje obecný trend intimizace sociologie, který nastoupil v 70. letech; tento trend vzešel z kategorie sociální sítě. Přitom se přehlíží, že pokud moderní sociální sítě fungují, je to proto, že žijí v symbióze s velkými moderními organizacemi a čerpají z předmoderní tradice. Stejně ideologizujícím způsobem se užívá i expandovaný Bourdieův koncept sociálního kapitálu. Zájem o téma důvěry pak indikuje potíže středních vrstev, jež na samozřejmé důvěře sociálně závisejí více než vrstvy horní a spodní. Likvidace moderních sociálních institucí je provozována formou rituálu obětování nevinných zvaného "modernizace", při němž na sebe postižení mají vzít vinu za celou selhávající společnost a pomoci jí tak zcela předmoderním způsobem obnovit nedostatkovou důvěru.

Vytisknout