Na začátku 21. století se na první pohled rozdíly mezi dvěma nejmocnějšími stranami v USA jeví jako srozumitelné: dělicí čára mezi Demokratickou a Republikánskou stranou běží po linii vymezení zdrojů moci USA, užití síly a role mezinárodních institucí, včetně mezinárodního práva.

• Demokraté jsou multilateralisté kladoucí důraz na nevojenské prostředky, zdůrazňující význam mezinárodních organizací, jsou mezi nimi realisté i idealisté, bez sklonu k izolacionismu;
• Republikáni jsou unilateralisté kladoucí zdůrazňující roli vojenské síly, vnímající mezinárodní organizace jako brzdu, také mezi nimi jsou realisté i idealisté, bez sklonu k izolacionismu.

Takový je skutečně hlavní proud. Tabulka číslo 68 ukazuje, jak se takovéto rozdíly promítly do volebních programů obou stan v roce 2008. Ne vždy ale bylo takovéto dělení – na začátku studené války to byli demokraté, které bylo možno označit jako „stranu války“. Až během kampaně George McGoverna v roce 1972, která směřovala proti válce v Indočíně vedené demokratickým prezidentem, se demokraté identifikovali jako opozice proti vojenským výdajům a používání síly. V devadesátých letech minulého století to však byl demokrat Bill Clinton, kdo prosadil větší výdaje, než navrhoval jeho předchůdce George Bush st. Dokonce i v roce 2000 Al Gore v kampani sliboval zvýšit výdaje na obranu o 80 miliard dolarů v následujícím desetiletí. Z tabulky je navíc patrné, že ani současní demokraté nemíří k pacifismu či zcela jednoznačnému multilateralismu.

Zahraniční politika USA podle Republikánské a Demokratické strany – volby roku 2008

Prognózovat z takovýchto programů zahraniční politiku nového prezidenta je velmi obtížné. Je například nápadné, že v textu programů některá témata chybí – například Národní protiraketová obrana USA u demokratů, Kosovo či Saúdská Arábie u obou stran. To není dáno tím, že nejsou pokládány za důležité. Tato absence je způsobena tím, že se při psaní programů nepodařilo dosáhnout kompromisu, natož shody. Je pravděpodobné, že se zahraniční politika nového prezidenta zformuje v zápase mezi jednotlivými proudy uvnitř vlastní strany a mezi novými ministry zahraničí, obrany a poradcem pro otázky národní bezpečnosti. V administrativě Baracka Obamy jsou zastoupeni představitelé všech stranických proudů. A zápas mezi nimi bude pokračovat v průběhu vlády nového prezidenta. Může mít vítěze, ale nemusí.

Je zřejmé, že uvnitř dvou hlavních politických stran existují frakce, které se liší představou o povaze a cílech zahraniční politiky USA. V říjnu 2006 zveřejnil Eben Kaplan na serveru Council on Foreign Relations pozoruhodnou analýzu osmi hlavních názorových proudů uvnitř Republikánské a demokratické strany.

Demokraté

• Liberální internacionalisté obdobně jako neokonzervativci věří ve wilsonovskou představu, že šíření demokracie je imperativem globální stability. Důraz ale kladou na mezinárodní organizace, méně na sílu. Věří ve stále rostoucí moc USA a spolupráci s tradičními spojenci. I oni jsou spojeni s realpolitikou. Kaplan k tomuto názorovému proudu řadí současného viceprezidenta Josepha Bidena, bývalého prezidenta Billa Clintona, senátora Johna Kerryho, ale i Franklina Roosevelta, Johna Kennedyho či Zbigniewa Brzezinského.
• Protekcionalisté jsou přesvědčeni, že zdroje mají být využity doma. Používání moci v zahraničí (například obrana před pandemií AIDS) musí sloužit posilování bezpečnosti doma. Jako Michael Moore propagují opatrnou zahraniční politiku, protože cítí, že vměšování do zahraničních záležitostí přináší doma více škody než užitku. K této skupině patří například bývalý vůdce demokratické většiny Richard Gephardt, Howard Dean, ale podle Kaplana i Ralph Nader a Ross Perot z „třetí strany“. Protekcionalisté vytvářejí často aliance s obdobně smýšlejícími republikány při blokování zákonů týkajících se svobodného trhu.
• Monotematické skupiny nazývané „internacionalisté sociálního státu“ („social welfare“ internationalists) jsou pro aktivitu USA při směrování světových událostí. Kladou důraz na nové mezinárodní otázky, jako je odstranění chudoby či prevence šíření chorob, mají vliv při formování politiky k jednotlivým státům – Haiti, Jižní Afrika, Izrael, Myanmar. Jejich nahlížení na mezinárodní politiku obsahuje morální prvky a zdráhají se používat sílu, ovšem nevylučují humanitární intervenci. Spojují výjimečnou mocenskou pozici s unikátní historií i ideály. Jako příklady lze uvézt Samanthu Powerovou z Harvard University či kongresmana Earla Blumenauera, člena zahraničněpolitického výboru Sněmovny.
• Protiválečníci kritizují nejen válku v Iráku či válku proti terorismu. Část z nich jsou pacifisté vycházející z mravního odporu vůči válce. Jiní požadují efektivnější strategie, neboť válka přináší méně bezpečí a omezuje občanské svobody. Mezi významné představitele tohoto proudu patří senátor Russell Feingold, jeden z 23 senátorů, kteří hlasovali proti válce v Iráku a první senátor, který požadoval stažení amerických okupačních jednotek, ale též senátor Carl Levin.

REPUBLIKÁNI

• Klasický konzervatizmus zastánců „tvrdé linie“ vyrůstá z nacionalismu. Mezinárodní režim podle nich určuje dominantní mocnost, ne mezinárodní organizace. Spojené státy jsou nejsilnější a musí si toto postavení udržet – je nutné zabránit ostatním, aby toto postavení USA ohrozili. Mnozí jsou rádi, když se jim říká unilateralisté. Užívají rétoriku neokonzervativců, což působí zmatky. Do tohoto proudu patří například exprezident George Bush ml., bývalý viceprezident Dick Cheney a bývalý ministr obrany Donald Rumsfeld.
• Neokonzervativci věří v sílu jako nástroj urychlení demokratizace světa. Navazují na představy Woodrowa Wilsona o tom, že šíření demokracie znamená zajištění stability světa. Na rozdíl Wilsona ovšem neokonzervativci kladou důraz na sílu. Nejoblíbenější knihou neokonzervativců jsou Thukydidovy Dějiny Peloponéské války. Mezi prominentní neokonzervativce podle Kaplana patří: Paul Wolfowitz; komentátor Los Angeles Times Charles Krauthammer; spolupracovník Council on Foreign Relations Max Boot; vydavatel Weekly Standard (a syn Irvinga Kristola) William Kristol; bývalý poradce Pentagonu Richard Perle; řada dalších teoretiků z takových konzervativních pracovišť jako jsou American Enterprise Institute či Heritage Foundation.
• Tradiční internacionalisté hájí aktivní zahraniční politiku, která má prosazovat státní zájmy USA. K tomuto ideově-politickému proudu patří klasičtí realisté, hlásající realpolitiku. Pro ně je mezinárodní prostředí nebezpečný mocenský terén, kde je třeba užívat sílu, ale i diplomacii a brát ohled na multilateralismus. Hledají i společné zájmy s jinými státy, a to bez ohledu na to, zda jsou demokratické. Do této skupiny patří například Henry Kissinger, Brent Scowcroft, senátor Richard Lugar, bývalý ministr zahraničí Colin Powell a prezident Council on Foreign Relations Richard Haass.
• Izolacionisté se vracejí k Washingtonovu projevu na rozloučenou, k jeho výzvám nezaplétat se do aliancí. Tento proud měl velký význam před 2. světovou válkou. Uvnitř dnešní Republikánské strany Kaplan rozlišuje tři izolacionistické skupiny:
• Klasičtí izolacionisté jako Pat Buchanan, který psal projevy Richarda Nixona a sám kandidoval na prezidenta.
• Umírnění izolacionisté patří k jacksonovské linii v chápání zahraniční politiky USA: jako cíl vidí především „bránit tomu, aby se špatné věci stávaly doma“. K této skupině patří hlavně politici ze států, hraničících s Mexikem.
• Další skupinu izolacionistů uvnitř Republikánské strany představují libertarianisté jako Ted Galen Carpenter z CATO Institutu. Jsou to vlastně jeffersonovci v podání Waltera Meada v jeho knize Zvláštní prozřetelnost. Ti spojují americké intervence v zahraničí s daňovým břemenem a ohrožováním osobní svobody. Patří sem také ekonomičtí populisté ze států jako je Jižní Karolína či jižní středozápad, jejichž produkce je pod tlakem zahraničních levných výrobků (v minulosti měli společnou agendu s protekcionalisty v Demo-kratické straně, kteří stáli proti NAFTA a dalším iniciativám, podporujícím volný obchod).

Nátlakové skupiny

Na rozdíl od politických stran zájmové či nátlakové skupiny vykazují konzistenci v tlaku na zahraniční politiku USA. V podmínkách malé připravenosti politických vůdců, při důrazu na pragmatismus politické elity a nezájmu veřejnosti je vliv zájmových skupin mimořádně velký. Škála aktivit těchto skupin je velmi široká – od snahy ovlivňovat rozhodnutí vlády, přes působení na kongresmany při úpravách starých zákonů či předloh nových zákonů, zvláště pak rozpočtových rozhodnutí, až po podporu vybraných a skandalizování jiných kandidátů ve volbách.

Roli nátlakových organizací plní i nejrůznější think tanks, výzkumná pracoviště s jasným ideologickým zaměřením a zabývající se bezpečnostními a zahraničněpolitickými otázkami. Jejich základní funkcí je stavět most mezi univerzitním světem abstraktních idejí a vládou. Podle Richarda Hasse to především znamená, že tato pracoviště nabízejí nové myšlenky rozhodovatelům, poskytují experty vládě USA a Kongresu, spojují politiky s názory veřejnosti, pomáhají vzdělávat veřejnost a jsou zprostředkovateli v mezistranických konfliktech. Tendence k ideologizaci politiky, tedy k nahrazování věcné analýzy ideologickými předsudky, je při odklonu od pracovišť základního výzkumu k think tanks zřejmá a pravděpodobně byla jedním ze zdrojů chybných rozhodnutí vlády Bushe ml.

Think tanks vznikaly v USA ve třech vlnách. Prvním takovým pracovištěm, které se věnovalo bezprostředně mezinárodní politice, byl Carnegie Endowment založený již v roce 1910. Jako příklad prvních univerzálních pracovišť mohou sloužit Institute for Government Research, který vznikl již v roce 1916, a Brooking Institution z roku 1927. Za nejvlivnější bývá pokládán již zmiňovaný dvoustranický Council on Foreign Relation, který zahájil činnost roku 1921. Druhá vlna zakládání think tanks se zvedla po roce 1945, kdy Spojené státy začaly provádět plně globální politiku – již zmiňovaným příkladem takového pracoviště je RAND Corporation.

Třetí vlna vzniku think tanks spadá do šedesátých a sedmdesátých let minulého století, kdy byly zakládány ústavy, snažící se pomáhat ideologickým hnutím a stranám. Příklad ideologicky orientovaného pracoviště je konzervativní Heritage Foundation, které dodalo řadu pracovníků do Reaganovy administrativy. Naopak liberálním je Institute for Policy Studies; obdobně liberální Brookings Institute poskytl své pracovníky a služby Clintonově administrativě. Konzervativní i neokonzervativní American Enterprise Institute byl významný při sestavování administrativy George Bushe ml. V současné době působí ve Spojených státech přibližně 1200 pracovišť, pokládaných za think tanks. Tabulka číslo 69 uvádí přehled nejvýznamnějších z nich.

Nejvýznamnější výzkumné instituty zabývající se zahraniční politikou

Autor je profesorem politologie na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů v Praze a vedoucím katedry mezinárodních vztahů a diplomacie na Fakultě politických věd a mezinárodních vztahů University Mateja Bela v Banské Bystrici a spolupracuje s Ústavem politických věd SAV v Bratislavě.

Ukázka z knihy Zahraniční politika USA, kterou v březnu 2009 vydalo nakladatelství Professional Publishing.