To je horší než zklamání. Ve skutečnosti mě to naplňuje beznadějí.

Především jsme právě prošli bouřlivými reakcemi na odměny v AIG, během nichž vládní úředníci tvrdili, že o ničem nevědí, nemohou nic dělat, a v každém případě to byla chyba někoho jiného. Mezitím se vládě nepovedlo vyvrátit pochyby veřejnosti o tom, jak banky zacházejí s prostředky daňových poplatníků.

A nyní zřejmě Obama dohodl finanční plán, který předpokládá, že banky jsou v zásadě v pořádku, a že bankéři vědí, co dělají.

To je jako by se prezident rozhodl potvrdit šířící se dojem, že jeho ekonomický tým je mimo realitu, že jeho ekonomické vize jsou zastíněny příliš dobrými vztahy s Wall Street. A ve chvíli, kdy Obamovi dojde, že musí změnit kurs, jeho politický kapitál může být už ztracen.

Mluvme chvíli o momentálním stavu ekonomiky.

Právě teď je tažena ke dnu nefunkčním finančním systémem, který byl zmrzačen velkými ztrátami cenných papírů krytých hypotékami a dalších aktiv.

Jak vám řeknou ekonomičtí historikové, je to starý příběh, nepříliš odlišný od řady podobných krizí během minulých staletí. A existuje osvědčená procedura, jak jednat na počátku všeobecného finančního selhání.

Chodí to takhle: Vláda zajistí důvěru v systém garancí mnoha (ačkoliv ne nutně všech) dluhů bank. Současně převezme dočasnou kontrolu nad skutečně insolventními bankami, aby dala do pořádku jejich účetnictví.

Právě to udělalo Švédsko na začátku 90. let. Totéž jsme udělali i my po znehodnocení úspor a půjček v Reaganově éře. A neexistuje důvod, proč bychom totéž nemohli udělat nyní.

Ale Obamova administrativa stejně jako Bushova si zřejmě přeje něco jednoduššího. Společným prvkem Paulsonova i Geithnerova plánu je trvání na tom, že špatná aktiva vedená v účetních knihách bank mají ve skutečnosti mnohem, mnohem vyššší hodnotu, než je za ně v tuto chvíli kdokoliv ochoten zaplatit. Ve skutečnosti je prý jejich hodnota tak vysoká, že kdyby byly řádně oceněny, banky by nebyly v potížích.

A tak plán spočívá v použití prostředků daňových poplatníků ke zvýšení ceny špatných aktiv na "spravedlivou" úroveň. Paulson navrhoval, aby vláda tato aktiva nakoupila přímo. Geithner místo toho prosazuje komplikovaný model, v němž vláda půjčí peníze privátním investorům, kteří je pak použijí k nákupu. Jde o to, říká Obamův přední ekonomický poradce, využít ke zvýšení hodnoty toxických aktiv "tržní expertízu".

Geithnerův model však nabízí jednostrannou sázku: Pokud ceny aktiv stoupnou, investoři budou profitovat, ale pokud naopak klesnou, mohou se zbavit dluhu. To ovšem nemá co do činění se snahou nechat trhy fungovat. Je to jen nepřímá podpora nákupu špatných aktiv.

Nehledě na pravděpodobné náklady daňových poplatníků, děje se tu něco divného. Podle mých výpočtů je to už potřetí, co Obamovi úředníci pustili do oběhu model, který je v podstatě převlečeným Paulsonovým plánem, a pokaždé přidají novou sadu rolniček a hvizdů a tvrdí, že dělají něco docela jiného. To už vypadá jako obsese.

Ale hlavním problémem plánu je, že nebude fungovat. Ano, problematická aktiva mohou být poněkud podhodnocena. Jenže skutečnost vypadá tak, že finanční vedení doslova vsadilo své banky na víru v neexistenci realitní cenové bubliny a na související víru, že bezprecedentní úroveň zadlužení domácností není problémem. Tuto sázku banky prohrály. A ani sebevětší dávka finančního šarlatánství - protože Geithnerův plán není nic jiného než právě šarlatánství - tuto skutečnost nezmění.

Můžete říci: Proč tedy tento plán nezkusit a nepočkat, co to udělá? Jedna z možných odpovědí je plýtvání časem: Za každý další měsíc, v němž se nepodaří krizi vyřešit, zaplatíme 600 000 pracovních míst.

A ještě důležitější je způsob, jakým Obama promrhává kredibilitu. Pokud tento plán selže - a k tomu dojde téměř jistě - je nepravděpodobné, že bude schopen přesvědčit Kongres, aby mu poskytl další prostředky na to, co měl udělat ze všeho nejdříve.

Ještě není vše ztraceno: Veřejnost si přeje, aby Obama uspěl, což znamená, že dosud může zachránit plán záchrany bank. Nicméně čas se krátí. .

Zdroj: ZDE