Martin Bursík měl před necelými třemi lety šanci vybudovat na půdorysu Strany zelených důvěryhodnou parlamentní stranu, která by v konstruktivní opozici vůči menšinové vládě měla šanci prosadit daleko více, než když se s ODS a KDU-ČSL dohodla na koaliční spolupráci. Bursík racionálně uvažující menšinu umlčel a nadšeným straníkům předestřel roli kingmakera, který bude o podobě vládní politiky rozhodovat přímo.

Jak ji zvládl, dnes všichni víme. Byť se s Kaťuškou snažil partaj držet silou, ta si to nenechala líbit. V důsledku jeho praktik se rozložila.

Byl jsem bohužel jedním z hlasů pro onoho Martina Bursíka, který před čtyřmi lety na sjezdu v Pardubicích sliboval, že stranu sjednotí a bude plně respektovat demokratické principy jednání, jejichž ignoranci vytýkal právem svému předchůdci Beránkovi. Historie uplynulých čtyř let však nejen mne, ale mnohé vytrvavší straníky přesvědčila o tom, že Jan Beránek by se od Martina Bursíka mohl v tomto ohledu ještě mnoho naučit.

To, že vytáhl SZ do vlády, pokládali mnozí za úspěch. Pýcha s ním spojená předcházela stejně hluboký pád, který je dnes pro SZ již neodvratitelný. Klaus vládu "s pány Bursíky" jistě nejmenuje. V troskách stranických struktur zůstanou dva nesmiřitelné tábory, které se budou z pádu pro jedny výnosné, pro druhé rodné partaje vzájemně obviňovat. Kingmaker Bursík z neúspěchu v eurovolbách "vyvodí osobní odpovědnost" jak slíbil, a přesune se spolu s miliony, které jako vicepremiér vydělal, s konexemi, které si v rezortu vybudoval a upevnil a se sítí svých fans, které sám, nebo prostřednictvím stranické hierarchie, na jejímž vrcholu dosud stojí, zaměstnal, do roviny jiné. Nejspíš "nezávislého" experta.

Po něm zůstane potopa v podobě zeleného močálu a jako vedlejší efekt jeho neumělého machiavellismu i potopená vláda.