Ve smyslu této tendence se premiér v demisi Topolánek rozhodl, že si svého půl roku slávy dosyta užije. Nejprve prorokoval na půdě Rady Evropy cestu do pekel USA, což pak pan kolega Vondra korigoval vytříbeným diplomatickým stylem: lhal, že pan Topolánek neřekl něco, co v záznamu viděly desítky milionů lidí.

Napodruhé se obrátil "Diův hlas" ze západu k východu, patrně aby nezpůsobil nezvratné vychýlení rovnováhy základních kosmologických elementů, a zahřměl o tom, že Kreml nepochybně musel oslavit pád české vlády, té nejsilnější hradby demokracie, jaká nemá v současném světě obdoby.

Diplomat Vondra pravděpodobně v té chvíli jen souhlasně pokyvoval hlavou, světový oceán přizpůsobil pohyb svých vod jeho lokomoci, a v Kremlu se v tom okamžiku zastavil čas, všichni usnuli a zdi začaly obrůstat šípkovým keřem.

Nechejme stranou, jestli si USA svými subvencemi domácí ekonomice skutečně dláždí cestu do pekel. Jisté je, že dělat diplomatického průvodce "vlivnému" politikovi Topolánkovi je nevděčné, vyžaduje to určité sebeponížení, leč na preferencích se to snad neprojeví, protože když český premiér "rozhoduje zásadní témata", je jedno, co vlastně říká.

Zajímavější poruchou osobnosti, pravděpodobně vyvolanou demisí, je ona vskutku vtipná domýšlivost, která pana premiéra vede k dojmu, že svět kopíruje pohyby jeho rukou, kterými se začal při projevech na půdě evropských institucí ohánět. Pravděpodobně se tato "významná osobnost" inspirovala tím, jak se vlastně musí řečnit, aby to mělo v Evropě váhu. Snít nahlas a mediálně o tom, že v Kremlu slaví požár demokratického nebe nad Evropou, má pochopitelně ještě jeden význam. Lid musí být stále na pozoru před nebezpečným Ruskem, proti kterému právě politický valach Topolánek táhne...

Pokud tato metoda primitivní emocionální manipulace bude dál dominovat českému politickému diskursu, tak ať klidně padá jedna vláda po druhé. Do té doby, než se najde taková, která nebude zneužívat mediálně pologramotné a urážet ty, kdo si osobují právo na úvahu a skepsi.