V této zprávě se mj. uvádí, že průměrný reálný hospodářský růst v této skupině států dosáhl zhruba 7 procentních bodů, což je přibližně dvojnásobek průměrného globálního ve stejné době. Takovéto tempo růstu je zcela v souladu s tím, co doporučují mnozí experti z rozličných institucí typu MMF, Světové banky či dokonce OECD, aby docházelo k postupnému úbytku chudé populace ve světě. Zároveň s tímto je sledován cíl pro rok 2015, definovaný OSN, podle něhož by se podíl lidí žijících z příjmu pod 1 americký dolar na den měl snížit na deset procent celkové světové populace z nynějších sedmnácti. Tohoto cíle by mělo být dosaženo snížením chudoby jak v absolutním, tak i v relativním měřítku. Skutečnost je ovšem taková, že je sice zaznamenáván postupný (jakkoli velmi pomalý) ústup relativní chudoby, ale k absolutnímu úbytku téměř vůbec nedochází. A to přitom při průměrném ročním hospodářském růstu o zmíněných 7 procentních bodů stačí jakékoliv zemi pouhých 10 let na zdvojnásobení velikosti její ekonomiky. V čem jsou tedy ony pověstné „háčky“?

Tím největším je bezesporu fakt, že jednak se různé rozvojové země vyvíjely různě rychle a zároveň i u zemí, které benefitovaly z růstu vyššího, se tento projevil velmi diferencovaně. Hlavní roli zde, jako už potolikáté, hrála cena ropy. Jakmile začala růst, tak země ropu vyvážející, například tedy Angola, Nigérie, Čad či Súdán, začaly okamžitě velmi profitovat. Jejich podíl exportů na celé této skupině tzv. nejméně rozvinutých zemí (LDC) dosáhl hodnoty 76 %, přičemž pro celo tuto skupinu se od roku 2004 do roku 2006 zvýšil podíl ropy a nerostných surovin z 59 na 77 %, což je naprosto bezprecedentní číslo (v případě afrických zemí šlo dokonce o 92 %, kdežto u asijských „pouze“ o 44 %).

Odvrácená stránka tohoto stavu je ovšem nasnadě: jakkoli se krátkodobě nic významného neděje, v dlouhém období obecně velmi záleží na tom, zda je či není exportována určitá přidaná hodnota. Jakmile tomu tak není, není ani jak bojovat proti chudobě, neboť zisky z „pouze“ exogenně rostoucí ceny ropy zřídkakdy přimějí místní ropné magnáty k investicím například do jiných sektorů hospodářství (pokud vůbec nějaké jiné reálně existují). Mnohem spíše se naopak odrazí v jejich rostoucí demonstrativní spotřebě, případně v úsporách, které jsou nakonec uloženy (a tak i realizovány) v zahraničí. Druhou profitující skupinou jsou pak zahraniční investoři, kteří se povětšinou chovají (až na výjimku) velmi podobně. Reálně se tak chudoba nesnižuje (daná např. počtem lidí žijících pod 1 amer. dolar na den), relativní chudoba v rámci jednotlivých států se pak, například podle Giniho koeficientu, naopak zvyšuje.

Na jednu stranu je tak rozhodně pozitivní zprávou, že tato skupina zemí dosahuje relativně vysokého hospodářského růstu (oproti ostatním zemím i v dnešné době), na druhou stranu je zřejmé, že vždy záleží především na jeho struktuře a užití. Téměř nulová změna podílu chudých lidí na jejich celkové populaci značí, že právě v onom užití je s největší pravděpodobností „zakopán pes“. V minulosti bylo dosti často kritizováno pojetí hodpodářské pomoci těmto zemím, zejména z toho důvodu, že zaprvé významná část přímé zahraniční pomoci skončila v rukou místních autoritativních vládců, potažmo administrátorů, kteří ji využili ke zvýšení svého, na místní poměry již navíc velmi slušného, životního standardu. A ta část, která se po různých peripetiích dostala až k „obyčejným“ lidem, představovala opět jenom krátkodobé, především ale nesystémové řešení. Otázka do jaké míry stojí za současnou situací v těchto tzv. nejméně vyspělých zemích nevhodná evropská či americká hospodářská politika (zejména v oblasti obchodu se zemědělskými a jinými produkty), případně do jaké míry za ni mohou zahraniční koncerny korumpující místní administrativu nebo i vysoce postavené politiky, aby se tak dostaly ke zdrojům nerostných surovin, je bezesporu otázkou závažnou.

Stále tu pak ale zůstává onen klíčový bod: jestliže má být hospodářský růst těchto zemí v budoucnu vyváženější, tzn. vícesektorový, a tudíž skutečně přínosný pro jejich obyvatele, je třeba se držet již otřepaného starověkého „Chceš-li někoho zasytit na jeden den, ulov mu rybu. Chceš-li jej zasytit na celý život, nauč ho chytat ryby.“ a ne se alibisticky skrývat právě za onu tzv. pomoc. Ve skutečnosti má totiž přímá pomoc stejný efekt, jako hospodářský růst téměř výhradně založený na vývozu nerostných surovin. Zbytečně uměle udržuje strukturu ekonomiky, která se mohla a měla již dávno změnit. A jde zde opět o analogii závislosti: jakmile jednou ceny ropy a jiných surovin vzrostou, ekonomika se na jejich vysoké ceně stává závislou a všichni pak mají strach, aby opět neklesly. A jakmile se uvolní fondy přímé pomoci či půjček, všichni mají následně strach, aby se uvolnily i v dalším období, což je v podstatě totéž.

Dlouhodobý růst napříč skupinou tzv. nejméně rozvinutých zemí je tak odvislý od mnoha faktorů, které se navíc vzájemně determinují, popř. spolu vzájemně korelují. A jde jak o faktory vnitřní, tak i o faktory vnější, jak o faktory ekonomické, tak ale i o faktory politické, demografické či obecně sociální. Faktem ale je, že jakkoli mohou mnohé determinanty jen ztěží být nějak implantovány zvnějšku (typicky například snaha o zmírňování občanských válek vedla spíše k jejich propulzi), mnoho jiných zůstává. Je zejména pravděpodobně třeba, namísto neadresné humanitární a jiné pomoci (včetně půjček od MMF a SB), tlačit na místní autority, aby vytvořily v dané zemi takové podmínky, které umožní zapojení všech ekonomických subjektů do ekonomické aktivity dané země, jinými slovy umožní všem obyvatelům zemí podílet se na hospodářském růstu. Jenom dostačně velké investice do fyzického, ale i lidského kapitálu mohou chudým zemím pomoci k dlouhodobému hospodářskému růstu, a tím i k dostatečně diverzifikované ekonomice, založené na skutečné dělbě práce, která tak bude mnohem lépe schopna absorbovat externí šoky než doposud.

K tomuto je ovšem taktéž potřeba, aby subjekty typu USA či EU umožnily to, co s takovou pompézností samy hlásají, ale zároveň jen velmi selektivně aplikují: tedy volný obchod a přístup na jejich vlastní trhy pro všechny ekonomické aktéry a země bez rozdílu, a to i v době dnešní ekonomické krize.