V průmyslu se téměř výlučně prosadilo státní vlastnictví výrobních prostředků. V zemědělství představují státní vlastnictví jen sovchozy, kterým patří asi 10% osevních ploch. V kolchozech se družstevní nebo skupinové vlastnictví v různém poměru kombinuje s vlastnictvím státním a osobním. Půda, která právně patří státu, byla dána kolchozům do „věčného užívání“, jež se málo liší od skupinového vlastnictví. Traktory a zemědělské stroje patří státu, drobnější nářadí kolchozům. Kromě toho má každý kolchozník své osobní záhumenkové hospodářství. Konečně 10% rolníků hospodaří dále soukromě.

Podle sčítání lidu z roku 1934 bylo z veškerého obyvatelstva 28,1% dělníků a státních zaměstnanců. ...v kolchozech a řemeslnických artělech 45,9% obyvatelstva. Studentů, rudoarmějců, penzistů a jiných osob, závislých přímo na státu, bylo 3,4%. Dohromady patřilo k „socialistickému sektoru“ 74% obyvatelstva a 95,8% výrobních prostředků. Soukromě vlastnící rolníci a řemeslníci představovali ještě 22,5% obyvatelstva, ale vlastnili jen něco přes 4% národního kapitálu!

...Tajemník ústředního výboru strany Andrejev v dubnu 1936 prohlásil: „Specifická váha socialistické výroby v naší zemi má v roce 1936 dosáhnout 98,5%, takže na nesocialistický sektor připadne mizivé 1,5%“ Tato optimistická čísla na první pohled nezvratně dokazují definitivní a nezvratné vítězství socialismu v SSSR. Avšak běda tomu, kdo za aritmetikou nevidí společenskou skutečnost!

Tato optimistická čísla jsou sama o sobě trochu přepjatá. Stačí upozornit na to, že osobní vlastnictví kolchozníků se tu zahrnuje do „socialistického sektoru“. Ale v tom nespočívá jádro problému. Ohromná a zcela nesporná statistická převaha státních a kolektivních hospodářských forem, jakkoliv je sama o sobě pro budoucnost důležitá, neodstraňuje druhou, neméně závažnou otázku:Jak silné jsou buržoasní tendence v samém „socialistickém sektoru“, a to nejen v zemědělství, nýbrž i v průmyslu? Dosažené zlepšení životní úrovně v SSSR je dosti velké, aby vyvolalo růst potřeb u všech, ale vůbec nestačí k tomu, aby je uspokojilo. Sama dynamika hospodářského vzestupu tedy probouzí určité maloburžoasní choutky, a to nejen mezi rolníky a duševními pracovníky, nýbrž i v privilegovaných vrstvách proletariátu. Pouhé srovnávání soukromých rolníků s kolchozníky a drobných řemeslníků se státním průmyslem nemůže poskytnout nejmenší představu o výbušné síle těchto snah, které pronikají celým hospodářstvím země a které se projevují, obecně vzato, v úsilí všech a každého dávat společnosti co nejméně a dostat od ní co nejvíce.

Řešení otázek spotřeby a existenčního boje vyžaduje alespoň právě tolik vynalézavosti a energie jako socialistické budování ve vlastním slova smyslu. Z toho částečně vyplývá nízká společenská produktivita práce. Zatímco stát neustále bojuje proti všeobecnému působení odstředivých sil, stává se sama vládnoucí vrstva hlavním zdrojem zákonného i nezákonného hromadění osobního majetku. Maloburžoasní tendence, zastírané novými právními normami, není ovšem snadné statisticky vyjádřit. Ale sama „socialistická“ byrokracie, toto křiklavé contradictio in adjecto, tato obludná a stále se rozrůstající sociální zvrácenost, která se sama zase stává příčinou zhoubných společenských chorob, svědčí o převaze těchto tendencí v hospodářském životě.

V nové ústavě, založené úplně, jak ještě poznáme, na ztotožnění byrokracie a státu a státu a lidu, se praví: „Státní, tj. všelidové vlastnictví...“ Toto rovnítko je hlavní sofizma oficiální doktríny. Není sporu o tom, že marxisté počínaje samým Marxem užívali v souvislosti s dělnickým státem termínu „státní“, „národní“ nebo „socialistické“ vlastnictví jako synonym. Ve velkém dějinném pohledu není tento obrat na závadu. Stává se však zdrojem hrubých omylů, ba klamu, jakmile jde o první, dosud nezabezpečené etapy ve vývoji nové společnosti, a to společnosti, která je osamocená a dokonce se hospodářsky opožďuje za kapitalistickými zeměmi.

Má-li se soukromé vlastnictví stát vlastnictvím společenským, musí nutně projít fází státního vlastnictví, tak jako housenka, má-li se stát motýlem, musí projít stádiem zakuklení. Ale kukla není motýl. Miliardy kukel hynou, aniž se staly motýly. Státní vlastnictví se stává „všelidovým“ vlastnictvím jen tou měrou, jak zanikají společenské výsady a rozdíly, a tedy jak zanikají i důvody pro existenci státu. Jinými slovy: státní vlastnictví se stává socialistickým tou měrou, jak přestává být státním vlastnictvím. A naopak: čím výše se sovětský stát povznáší nad lid, tím tvrději se staví proti lidu jako strážce vlastnictví proti marnotratníkovi a tím výrazněji sám usvědčuje státní vlastnictví, že není socialistické.

„Máme ještě velmi daleko k úplnému překonání tříd“, uznává oficiální tisk a dovolává se rozdílů, které existují mezi městem a venkovem a mezi duševní a fyzickou prací. Takovéto čistě akademické přirovnání má tu výhodu, že čestným názvem „duševní práce“ ospravedlňuje důchody byrokracie. „Přátelé“, kteří více milují Platona než pravdu, se rovněž spokojují s akademickým přiznáním, že tu existují pozůstatky staré nerovnosti. Ale tyto pozůstatky, na které lze všechno svést, nestačí vysvětlit sovětskou skutečnost. Jestliže se rozdíl mezi městem a venkovem v některých oblastech zmírnil, v jiných se zase značně prohloubil, a to pro neobyčejně rychlý růst měst a městské kultury, tj. pohodlí pro městskou menšinu. Společenská vzdálenost mezi fyzickou a duševní prací se v posledních letech zvětšila a nikoli zmenšila, třebaže vědecké kádry se doplňují lidmi, kteří pocházejí z lidu. Tisícileté kastovní přehrady, které izolují člověka ze všech stran – uhlazený měšťan proti neotesanému mužikovi, velekněz vědy proti nádeníkovi -, se nejen ve zjemnělých formách zachovaly, nýbrž do značné míry ještě ožily a jsou stále vyzývavější.

Proslulé heslo „kádry rozhodují všechno“ vyjadřuje mnohem otevřeněji, než by si to Stalin přál, podstatu sovětské společnosti. Kádry jsou v podstatě orgánem vládnutí a autority. Kult kádrů znamená především kult byrokracie, administrativy a technické aristokracie. Ve výběru a výchově kádrů, podobně jako v jiných oblastech, musí sovětské zřízení ještě vykonat ty úkoly, které buržoasie již dávno vyřešila. Poněvadž však sovětské kádry vystupují pod socialistickým praporem, vyžadují pro sebe téměř božské pocty a stále vyšší platy. Výchova „socialistických kádrů“ je proto doprovázena ožíváním buržoasní nerovnosti.

Může se zdát, že z hlediska vlastnictví výrobních prostředků neexistuje žádný rozdíl mezi maršálem a služebnou, mezi ředitelem trustu a nádeníkem, mezi synem lidového komisaře a bezprizorním dítětem. Zatím však jedni bydlí v krásných domech, mají k disposici několik vil v různých koutech země, jezdí v nejlepších automobilech a dávno už asi zapomněli, jak se čistí vlastní boty, druzí bydlí v dřevěných domcích, často o jedné místnosti, vedou polohladovou existenci a boty si nečistí jen proto, že chodí bosi. Pro hodnostáře je tento rozdíl zanedbatelný, kdežto nádeníkům, a to nikoli bezdůvodně, se jeví jako velmi podstatný.

Povrchní „teoretici“ se ovšem mohou utěšovat tím, že rozdělování statků je ve srovnání s jejich výrobou druhořadou záležitostí. Dialektika vzájemného působení se tu však plně projevuje.Konečný osud znárodněných výrobních prostředků závisí v poslední instanci na tom, jak se vyvíjejí rozdíly v osobních poměrech. Je-li parník prohlášen za kolektivní vlastnictví, ale cestující se stále dělí, tak jako dříve, na cestující první, druhé a třetí třídy, je jasné, že rozdíl reálných podmínek bude nakonec v očích cestujících třetí třídy mnohem důležitější než právní změna vlastnictví. Cestující první třídy budou ovšem při kávě a doutníku ochotně hlásat, že kolektivní vlastnictví je všechno, kdežto přepychové kajuty že nejsou nic. Antagonizmy, které vyplývají z této situace, mohou takovýto nepevný kolektiv rozbít.

V sovětském tisku jsme četli radostné vyprávění o tom, jak se jeden malý chlapec v moskevské zoologické zahradě zeptal, komu patří slon. Když mu na to odpověděli, že patří státu, chlapec prý logicky dodal: „To tedy trochu patří i mně.“ Avšak, kdyby se slon skutečně dělil na kusy, dostali by drahocenné kly jen privilegovaní, leckdo by dostal i sloní pečeni, kdežto většina by se musela spokojit s vnitřnostmi a kopyty. Ošizení chlapečci by pak sotva říkali: co je státní to je moje. Bezprizorné děti pokládají za „své“ jen to, co právě státu ukradli. Chlapeček ze zoologické zahrady byl pravděpodobně synek nějaké vlivné osobnosti, již si zvykl uvažovat podle poučky „stát jsem já“.

Převedeme-li pro názornost socialistické vztahy do buržoasních termínů, lze si představit občany jako akcionáře podniku, jemuž patří vlastnictví země. Všelidový ráz vlastnictví předpokládá „rovnostářské“ rozdělení „akcií“ a tedy i právo na stejné „dividendy“ pro všechny „akcionáře“. Občané se však účastní na národním podniku nejen jako „akcionáři“, nýbrž i jako výrobci. Na nižším stupni komunizmu, který jsme nazvali socializmem, se práce odměňuje ještě podle buržoasních norem, tj. podle odborné kvalifikace, intenzity atd. teoreticky se tedy důchod každého občana skládá ze dvou částí, a+b, tj. z dividendy a mzdy. Čím rozvinutější je technika a čím dokonalejší je hospodářská organizace, tím důležitější bude faktor a proti b, a tím menší účinek budou mít na životní úroveň individuální pracovní rozdíly. Z toho, že mzdové rozdíly v SSSR nejsou menší, nýbrž větší než v kapitalistických zemích, třeba učinit závěr, že akcie nejsou stejnoměrně rozděleny a že důchody občanů se skládají nejen z nestejných mezd, nýbrž i z nestejných dividend. Zatímco nádeník dostává jen b, minimální mzdu, kterou by jinak za stejných okolností dostal také v kapitalistickém podniku, stachanovec a funkcionář dostanou 2a+B nebo 3a+B atd., přičemž se B může zase rovnat 2b nebo 3b atd. Rozdíly v důchodech – jinými slovy – nevyplývají jen z rozdílu individuálního pracovního výkonu, nýbrž i ze skrytého přisvojování výsledků cizí práce. Privilegovaná menšina akcionářů žije na účet ošizené většiny.

Jestliže připustíme, že sovětský pomocný dělník dostane více, než by dostal na stejné úrovni techniky a kultury v kapitalistickém zřízení, tj. že je přece jenom malým akcionářem, musíme jeho výdělek označit jako a+b. Výdělek lépe odměňovaných kategorií pak bude vyjadřovat vzorec 3a+2b nebo 10a+15b atd., což znamená, že pomocný dělník má jednu akcii, stachanovec 3 a inženýr 10. Mimo to jejich vlastní mzdy se k sobě mají v poměru 1:2:15. Chvalozpěvy na posvátné socialistické vlastnictví znějí za těchto podmínek mnohem přesvědčivěji ředitelům nebo stachanovcům než obyčejným dělníkům nebo kolchozníkům. Avšak právě řadoví pracovníci tvoří obrovskou většinu společnosti a právě s nimi, a ne s novou aristokracií, musí počítat socializmus.

Dělník není v naší zemi námezdním otrokem, neprodává pracovní sílu – zboží. Je to svobodný pracovník.“ Píše Pravda. V současné době je toto nadnesené tvrzení jen nepřípustným vychloubáním. Převedení továren do státního vlastnictví změnilo postavení dělníka jen právně. Ve skutečnosti má dělník nedostatek a musí pracovat určitý počet hodin za stanovenou mzdu. Naděje, které dělník dříve vkládal do strany a odborů, přenesl po revoluci na stát, který vytvořil. Ale užitečná práce tohoto nástroje je omezena nízkou technickou a kulturní úrovní. Aby se tato úroveň zvýšila, začal se nový stát uchylovat k starým metodám ždímání svalů a nervů pracujících. Vytvořil se sbor popoháněčů. Řízení průmyslu se stalo velmi byrokratickým. Dělníci ztratili veškerý vliv na vedení závodů. Při úkolové mzdě, těžkých hmotných existenčních podmínkách, bez svobody měnit zaměstnání, při hrozném policejním režimu v továrnách se dělník těžko může pokládat za svobodného pracovníka. Ve funkcionáři dělník vidí vrchnost a ve státu vlastníka. Svobodná práce je neslučitelná s existencí byrokratického státu.

To co jsme právě řekli o průmyslu, se v podstatě týká i venkova. Podle oficiální teorie je kolchozní vlastnictví formou socialistického vlastnictví. Pravda píše, že „kolchozy lze již v podstatě přirovnat k socialistickým státním podnikům“. Ihned dodává, že „zárukou socialistického vývoje zemědělství je, že kolchozy řídí bolševická strana“. To znamená, že Pravda nás odkazuje od hospodářství k politice. To v podstatě znamená, že socialistické vztahy nemají zatím základ ve skutečných vztazích mezi lidmi, nýbrž v opatrovnickém srdci vrchnosti. Pracující učiní dobře, nebudou-li důvěřovat tomuto srdci. Ve skutečnosti je hospodářství kolchozů směsí soukromého a státního hospodářství, přičemž maloburžoazní tendence v kolchozech jsou výrazně posilovány rozvojem záhumenkového a jiných individuálních hospodářství.

Ačkoliv tato individuální hospodářství kolchozníků mají dohromady jen 4 miliony hektarů proti 108 milionům hektarů kolchozní osevní plochy, tj. méně než 4%, jsou přece jen velmi důležité, neboť intenzívním obděláváním poskytují rolnickým rodinám nejdůležitější potraviny. Většina krav, ovcí a vepřů není vlastnictvím kolchozu, ale kolchozníků. Stává se neustále, že rolníci přeměňují svůj záhumenek v hlavní hospodářství a zatlačují do pozadí hospodářství společné, které dosahuje malých výnosů. Naopak zase kolchozy, které mají vyšší pracovní jednotku, se povznášejí na vyšší společenskou úroveň a vytvářejí skupinu zámožných rolníků. Ani tím odstředivé tendence ještě nezanikají, nýbrž naopak sílí a rostou. V každém případě kolchozy zatím jen změnily právní formy zemědělství, zvláště pak způsoby rozdělování důchodů, ale téměř se zatím nedotkly života v dřevěné chalupě, práce v zelinářské zahradě, v chovu dobytka a vůbec rytmu svízelné rolnické práce, ani starého poměru ke státu, který již neslouží statkářům a buržoasii, ale zato odnímá venkovu příliš mnoho ve prospěch měst a vydržuje si příliš mnoho nenasytných úředníků.

Příští sčítání lidu, které má být 6.ledna 1937, bude provedeno podle těchto kategorií: dělníci, zaměstnanci, kolchozníci, soukromě hospodařící rolníci, řemeslníci, svobodná povolání, osvětoví a kulturní pracovníci, ostatní. Podle oficiálního komentáře neobsahují sčítací seznamy jiné rubriky, poněvadž v SSSR neexistují třídy. Ve skutečnosti je sčítací dotazník sestaven tak, aby zakryl existenci jednak privilegovaných vrstev, jednak vyděděných spodních vrstev. Skutečné sociální vrstvy, které by mělo zachytit poctivé sčítání, jsou spíše tyto: vysoká byrokracie, odborníci a jiné osoby, které žijí buržoasním způsobem; střední a nižší vrstva úředníků a odborníků s úrovní maloburžoasie; dělnická a kolchozní aristokracie asi se stejnou úrovní; průměrní dělníci, průměrní kolchozníci; dělníci a rolníci, blízcí „lumpenproletariátu“, tj. deklasovaný proletariát, bezprizorní, prostitutky atd.

Když nová ústava prohlašuje, že v SSSR bylo odzvoněno vykořisťování člověka člověkem, uvádí nepravdu. Nová společenská diferenciace vytvořila podmínky pro obnovu vykořisťování v nejbarbarštějších formách, tj. pro koupi pracovní síly pro osobní služby. Ve sčítacím archu není ani slovo o služebnictvu. Služky se mají ztratit v rubrice „dělníci“. Chybějí tu tyto otázky: má sovětský občan služebnictvo a jaké (služku, kuchařku, kojou, chůvu, šoféra)?; má k disposici automobil?; kolik obývá pokojů? Apod. Není tu vůbec nic o tom, jakou má mzdu! Kdyby se tu měla znovu uplatnit sovětská zásada, která zbavuje politických práv toho, kdo vykořisťuje cizí práci, ukázalo by se neočekávaně, že celá smetánka vládnoucí vrstvy by byla zbavena dobrodiní sovětské ústavy. Na štěstí existuje úplná rovnoprávnost... jak pro pány, tak pro služky.

Uvnitř sovětského zřízení vyrůstají dvě protichůdné tendence. Tento řád, tím že rozvíjí, na rozdíl od zahnívajícího kapitalizmu, výrobní síly, vytváří ekonomické základy socializmu. Tím, že žene do krajnosti, aby se zavděčil vládnoucí vrstvě, buržoazní normy rozdělování, připravuje kapitalistickou restauraci. Rozpor mezi formami vlastnictví a formami rozdělování nemůže růst do nekonečna.Buď se budou muset buržoazní normy tak či onak rozšířit i na výrobní prostředky, nebo na opak se normy rozdělování budou muset uvést do souladu se socialistickým vlastnictvím.

Byrokracie se obává této alternativy. Všude, v novinách, v projevech, ve statistikách, v románech nebo ve verších svých básníků nebo konečně v textu nové ústavy zastírá abstraktním socialistickým slovníkem společenské vztahy ve městech a na venkově. Proto je celá oficiální ideologie tak falešná, vyumělkovaná a neživotná.