Truchlivý stav demokracie

Poté, co si po frustrujícím a místy až depresivním konání zvolili poslanci loňského února znovu prezidentem Václava Klause, je to další ze série mediálních kolapsů, které jsme mohli v přímém přenosu sledovat. Vypovídá to o značně truchlivém stavu české demokracie, v níž se poslanci na tu vytčenou dobu stávají herci divadla: častují se různými více méně nechutnými bonmoty, aby se po závěrečném hlasování o důvěře -- tentokrát již po páté a s kladným výsledkem -- odporoučeli do hospody, nebo domů. Česká politická kultura se propadla do konírny, chlívku nebo lihovaru, chcete-li (slovy Lubomíra Zaorálka, Miroslava Kalouska a Davida Ratha), kde se vyprávějí košilaté pohádky, a nebo se hřímá z tribuny o kontrarevolučním spiknutí (samotný Topolánek).

Záznam přenosu ZDE

Vláda Mirka Topolánka nezískala 101 hlasů a v úterý vpodvečer padla. Prezident při oznámení o demisi den poté s úsměvem řekl: "Pád vlády není věcí neznámou a v plně fungujícím ústavním systému není situací katastrofickou. Za mých šest let v nejvyšší ústavní funkci je to již čtvrtý případ. Tuto situaci jsme již čtyřikrát úspěšně vyřešili a já bych chtěl ubezpečit celou českou veřejnost, že bude vyřešena i nyní."

Video ZDE

Ano, prezident Václav Klaus, o jehož volbě se ve svém úterním agonickém projevu zmínil znovu předseda vlády, má nyní přesně to, co symbolicky předznamenal dvěma svými kroky: odstoupením z funkce čestného předsedy ODS a vystoupením na sjezdu ČSSD. Zatímco ze strany, kterou kdysi zakládal, významně vystoupil, na sjezdu kdysi nepřátelské strany nastoupil. Nebylo to ani státnické, ani moudré rozhodnutí, možná aktivní, a nikoliv aktivistické, ale zejména populistické a ryze intrikánské ve stylu, který dlouhodobě připomíná pokleslý spaghetti western.

Bezmoc občanů

Některým se možná i zamžilo před očima. Bezmoc občanů, kteří sedí u televize nebo čtou noviny, je opět zkoušena způsoby, jimž se nechce věřit. Vysoká míra koncentrace moci mezi dvěma velkými politickými subjekty (ODS, ČSSD), jimž pouze de facto jen asistují dvě menší strany (KDU-ČSL a SZ), je stavem věcí, s nimiž se člověk jenom těžko smiřuje. Vypadá to ale, že právě tomuto stavu čeští občané přáli a tento stav udržují. KSČM je strana svého druhu: jako relikt minulosti ale i jako výhružný černý Petr. Ale co ti ostatní?

Jistě, je tu pětiprocentní hranicí vstupu do Sněmovny, jež je "v zájmu stability" podporována státními dotacemi za získané mandáty, které vytvářejí elity a prostředí bez možnosti kontroly a vážné konkurence. Étos demokracie, který občané před dvaceti lety svou přítomností na náměstích měst a míst vyvolali, se dnes ztrácí v záplavě burleskních konfet a fedrpušů, které si tito reprezentanti stávajícího režimu nasadili, aby své publikum dojali k slzám. Myslím, že se jim to i tentokrát podařilo. Slabší povahy patrně od televize odešly, některé ženy možná i omdlely.

Prezident, na jehož rozhodnutí o demisi premiéra a pověření o sestavení nové vlády se nyní čeká, bude podle svých slov dbát ústavy. Bude-li to způsob, jaký pro svůj výklad zvolil v předchozích případech, budeme patrně svědky dalších mocenských her na politické šachovnici, při kterém dojde opět jen na prázdná gesta. Zdá se, že to nikomu nevadí...

Cui bono?

Pád vlády již nyní vyvolává otázky, komu to nejvíce poslouží. Premiéru Topolánkovi vzal pád vítr z plachet, který si sliboval od českého předsednictví Evropské unie. Marně se snaží vicepremiér Alexander Vondra budit dojem, že se touto demisí poškodí kredit České republiky: ten on již zničil dávno svou antievropskou kampaní a nesnesitelně vlezlým stylem chování vůči Spojeným státům americkým. Postava k podpírání jménem Karel Schwarzenberg nic nezkazí, ale také ničemu nepomůže. Měl už dávno odstoupit v kauze Jiřího Čunka. Pád ale paradoxně nevylepší image ani opozičnímu Jiřímu Paroubkovi, který pád sám nastartoval: televize ho pro většinu národa ukázala jako poněkud krvelačného tučňáka z Batmana, jenž roztrhá každého, kdo se mu postaví do cesty.

Komu tedy? Komunistům? Beze sporu. Uplakaná postava zelené poslankyně Olgy Zubové, která své vystoupení korunovala zvláštním druhem environmentální poezie, byla patrně labutí písní pro stranu, do níž vložili naděje kdysi ti, co nechtěli volit establishmentový sametový čtyřlístek. Nevím, co ještě více potřebuje český občan, aby volil jinak. Že nikdo jiný není? Ano, mnohdy to tak vypadá, ale pokud budou u moci stále stejní, nic se na naší politické scéně nezmění dalších dvacet let. Nebo možná přijdou jen noví Klausové (Langrové, Machové), Paroubkové (Škromachové, Rathové), Kalouskové (Svobodové, Čunkové)... a možná přijde i nový kouzelník.

Ten nynější klobouk má ale v rukou kouzelník Václav Klaus. A bude z něho v následujících dnech vytahovat králíky pro všeobecný posměch národa. Jen tak, mezi žonglováním s bílými míčky... Už se také nemůžete dočkat na jeho další výstup?