Když jsem shrnoval polskou recenzi na knihu Viktora Suvorova, připojil jsem k textu o údajném navazování Stalinova imperialismu na Lenina do závorek poznámku, všehovšudy tři věty. Vůbec mě nenapadlo, co mohou způsobit. Pro pořádek zde tuto poznámku uvedu celou:

Tři věty stačily k tomu, aby spustily obranu proti meziplanetární invazi. Nejprve se ozval překladatel Suvorova do češtiny Bruno Solařík, který cítil potřebu s pomocí sáhodlouhých citací prezentovat tezi, podle níž "Ve většině svých prací Suvorov trpělivě vysvětluje Stalinovo "budování socialismu v jedné zemi" jako grandiózní podvod, jehož účelem bylo, aby mu Západ v poklidu dodával zbraně a technologie bez obav z rudého nebezpečí."

I kdyby však Solařík citoval dvě stě nebo tři sta stran ze Suvorova, ve vztahu k této tezi by na tom vůbec nesešlo, protože s ohledem na faktické údaje nedává vůbec žádný smysl. Nejvyšší úroveň spolupráce SSSR se Západem byla dosažena dávno před tím, než byla Stalinova vize "socialismu v jedné zemi" v mocenském boji uvnitř bolševické strany vůbec prosazena -- a sice v období Nové ekonomické politiky (NEP), kdy v tehdejším sovětském Rusku v omezeném rozsahu fungovaly tržní mechanismy a vznikaly joint-ventures se zahraničními firmami. Když se ale moci chopil Stalin, NEP ukončil a západním ekonomickým aktivitám zabránil, čímž si ovšem takřka uzavřel přístup k západnímu kapitálu a technologiím. Kdyby tedy Stalin sledoval cíl, který mu Suvorov podsouvá -- ničím nerušenou hospodářskou spolupráci se Západem -- museli bychom konstatovat, že si počínal uboze až pitomě.

Pokud jde o vojenskou spolupráci se západními zeměmi, prakticky až do vypuknutí hospodářské krize v roce 1929 má nějaký smysl hovořit pouze o tajné spolupráci s výmarským Německem, které v SSSR provozovalo několik tajných vojenských instalací výměnou za poskytování informací o nejnovějších technologiích. Významnější nákupy technologických vzorků -- Západ totiž až do spojenecké pomoci během druhé světové války SSSR zbraně "nedodával" - se odehrály teprve na přelomu dvacátých a třicátých let, a až vstup SSSR do Společnosti národů iniciovaný v polovině třicátých let Francií Stalinovi poskytl šanci do jisté míry volně na Západě nakupovat.

Pro bližší představu: V letech 1930-1932 Stalin zakoupil od firmy Vickers, která se během Velké deprese potýkala s krizí odbytu (Británie měla tehdy všehovšudy čtyři tankové prapory, z části ještě vyzbrojené stroji vzniklými na konci I. světové války), vzorky tanků Vickers Medium, Six-Tonner a Mark VI. Z typu Mark VI byl poté odvozen sovětský lehký tank T-27, kdežto vývojem Six-Tonneru vznikl tank T-26. Obě konstrukce měly minimální potenciál dalšího vývoje a beznadějně zastaraly už v roce 1935, kdy je sama Británie začala nahrazovat, takže od nich odvozené konstrukce v době nacistického útoku na SSSR nebyly takřka k ničemu. Poněkud lepší tank BT vznikl na základě revolučního Christieho tanku, jehož vynálezce byl ovšem extrémně komerčně neúspěšný. Rusové nakoupili dva kusy, na což Christie vzhledem ke skutečnosti, že americká armáda zakoupila celkem 23 kusů jeho tanků různých verzí, velmi rád přistoupil. (Když se o čtyři roky později rozhodla zakoupit Christieho vynález také Británie, vynálezci zbyl už pouze jeden tank zatížený hypotékou. Britské ministerstvo války tedy hypotéku splatilo a samotný technologický vzorek pořídilo za 8 000 liber, načež byl stroj vzhledem k odporu vlády USA se souhlasem britských úřadů propašován ze země v laťové bedně jako "traktor".) Také tank BT vyvinutý Rusy z Christieho tanku byl ovšem v době německého útoku již zastaralý. Kvalitní tanky T-34 a KV-1, které Němce překvapily, vznikly autochtonním vývojem na základě studia dvou kusů Christieho tanku a linie započaté tankem BT. Christieho tank mohl Stalin příležitostně zakoupit především díky nezájmu západních armád a také kvůli krizi, nikoliv proto, že by s ním Západ hodlal obchodovat. V dalších oblastech vyzbrojování Rudé armády to vypadalo obdobně: Dodávky vyspělé západní výzbroje nehrozily, pokud šly věci dobře, dařilo se nanejvýš zakoupit vzorky povětšině zastaralých zbraní.

A jestli Suvorov ignoruje Trockého kritiku Stalina? Přirozeně že ignoruje, tak jako ji ignoroval Stalin sám. Už v roce 1928 Trockij proti teorii socialismu v jedné zemi argumentoval, že pokud na Západě nedojde k revoluci, tamní proletariát nedokáže zabránit novému vojenskému útoku na SSSR:

V roce 1928 tedy Trockij, podle Suvorova směšná postavička ve Stalinově komedii, varuje, že teorie socialismu v jedné zemi ne snad podceňuje, ale víceméně ignoruje hrozbu vnější ozbrojené intervence, které nebude moci odolat, až poválečný "čas k nadechnutí" záhy skončí. Skutečností také je, že Rudá armáda za Stalina prakticky nebyla cvičena k obrannému boji -- právě s poukazem na to, že světový proletariát údajně nedovolí buržoazii nasadit proti SSSR podstatné síly, takže nepřítel, pokud se vůbec odváží zaútočit, bude záhy smeten a sovětská vojska okamžitě přejdou do vítězného protiútoku. Přesně tento typ výcviku výrazně přispěl k porážkám na počátku války -- mimochodem v době, kdy SSSR sice disponoval možná až 22 000 tisíci tanky, což bylo víc než všechny ostatní světové armády dohromady, bojová hodnota většiny z nich se však blížila bojové hodnotě železného šrotu.

Zde preventivně činím poznámku: Pokud cituji Trockého, nestávám se tím v žádném případě automaticky trockistou. Byl jsem pouze donucen explicitně rozvést své tři dezinterpretované věty. Trockij totiž v zásadě varoval před tím, k čemu později skutečně došlo, totiž před zahraniční intervencí, a svoji pozici dokládal nejen hojnými citáty z Lenina prezentujícího totéž stanovisko, ale především vlastní expertízou marxistického teoretika a tvůrce Rudé armády v jedné osobě. Nikdy jsem tedy netvrdil, že by trockisté obviňovali Stalina kvůli chybějícímu vývozu revoluce na bodácích v neoimperiálním, napoleonském stylu -- Trockij sám jakožto vojensky vzdělaný tvůrce Rudé armády musel vědět, že něco takového naprosto nepřipadá v úvahu; nehledě k tomu, že sám návrat k ruské imperiální tradici je rozhodně stalinský, nikoliv trockistický fenomén (jak to bohatě dokázal mj. Záviš Kalandra).

Ke Kesudisově "jidášku" na adresu "zasvěcených" komentátorů pouze dodávám, že jsem naprosto neměl v úmyslu dohadovat se o autentický výklad Trockého. Moje tři věty poukazují na skutečnost, že Stalinovy imperiální ambice a spoléhání na armádu vůbec neodpovídaly hodnocení vzájemného poměru sil SSSR a Západu, které provedli Lenin s Trockým, a že na základě tohoto hodnocení se nepředpokládalo dokonce ani to, že by izolovaný SSSR dokázal sám -- bez pomoci zvenčí -- ubránit vlastní území. Stalin ovšem spoléhal na rozdělení "západní buržoazie", díky němuž považoval nebezpečí účinné západní intervence za minimální. Jeho bezprostřední reakce na německý útok v červnu 1941 to plně potvrzují. Stalin tedy nebyl Suvorovovým mazaným Asiatem, který ďábelskou lstí zmátl hloupý Západ, ale postavou z periferie ruské říše, která se shlédla v pompézní imperiální tradici natolik, že nedokázala reálně vyhodnotit situaci ve světě, ale ani úmysly a potenciál možných protivníků. Až do poslední chvíle byl přesvědčen, že pro Hitlera je mírová spolupráce natolik výhodná, že na SSSR nemá důvod útočit. Toto hodnocení situace se po 22. červnu 1941 ukázalo jako naprosto mylné.

Spory o autentický výklad Trockého ovšem přenechávám pánům Solaříkovi a Kesudisovi, kteří projevili ochotu kvůli třem větám v závorce vytáhnout z arsenálu obléhací artilerii -- a čtenářům zase ponechám rozhodnutí o tom, kdo je tady vlastně tím marťanem.