Vzpomínám si na ty skupinky bosensko-srbských uprchlíků, které jsem počátkem devadesátých let často potkávala v Bruselu. Byli skrznaskrz prosáklí srbskou propagandou o velkém srbském národu a jeho právu na vládu nad ostatními, které vůbec nebrali jako rovnoprávné lidi.

Místo soucitu ve mně tito Srbové vzbuzovali odpor, ačkoliv jsem sama jako emigrant jiným vystěhovalcům často pomáhala. Tito lidé však byli posedlí běsy fanatického nacionalismu a připadali mi jako jezdci z Apokalypsy. Ty běsy jsem tehdy opravdu spatřila na vlastní oči - ty si žádná propaganda nevymyslela.

A co se týče odpovědnosti za jejich vypuštěni - ta nepochybně plně spočívá na politicích. Hráli si zase jednou s ohněm, který se jím vymknul z rukou. Nacionalismus viděli jako skvělý nástroj, jako zbraň, která jím pomůže zvítězit - a to na obou stranách, nebyli to jenom Srbové! Pamatuji si, jak mne v té době často zarážela podobnost diskursu např. Chorvatů a Srbů. Vždyť to bylo na jedno brdo! Jenže jedni byli pro Západ kámoši a ti druzí nekámoši...

V Lutychu jsem se velmi úzce přátelila s rodinou bosenských uprchlíků, která utekla nedlouho po začátku prvních etnických konfliktů (na počátku 80. let). Paní byla Srbka a pravoslavná křesťanka a manžel byl Bosňák a muslim. Byli to úplně normální lidí, kteří se živili poctivou prací. Měli malou holčičku, která zatím byla bez vyznání, a nijak se to neřešilo. Měli rádi dobré vino a kvalitní šunku, zkrátka žádné náboženské zákazy se u nich nepěstovaly.

Hodně jsme si tehdy povídali o tom, jakou v Jugoslávii hrálo roli náboženství a etnický původ ve vztazích mezi lidmi. V době když emigrovali ještě doufali, že se to nacionalistické šílenství zklidní, ale brzy je přešel optimismus. Neustále nadávali na politiky, říkali mi, že normální lidí u nich doma se nechali těmi nahoře úplně zhypnotizovat a připravit o rozum. Dřív tam žili bez konfliktu společně a byla tam spousta rodin smíšených jako ta jejich. Předtím by tam žádného psychicky zdravého člověka ani nenapadlo vzít do ruky pušku a jít vyvraždit sousedovu rodinu, natož aby to skutečně udělal. A ještě jen proto, že ti lidé se chodili modlit jinam než oni nebo měli jiný původ.

Politici obecně (ať už byli odkudkoli) si tam hráli stejně bezstarostně a lehkomyslně jako malá děcka na pískovišti, a vůbec nevzali na zřetel dějiny. Jednali, jako by šlo o nějaký mírumilovný kout světa, a ne o pověstně výbušný Balkán.

Jenže uvažte, jak si to ti oportunisté mohli odpustit, když je Balkán pro ně tak přitažlivý, tak strategicky důležitý a k tomu ještě výnosný? Jak by ti dědkové posedlí touhou po moci mohli odolat pokušení, když jim za jejich lživé proslovy tleskali slovutní obránci lidských práv a chválili je za humanitární bombardování?