Církev se nerovná Římskokatolická církev

Zastánce umírněné katolické sebekritiky pan Smetana píše: "Římskokatolická církev je postavena na apoštolské posloupnosti od učedníků Ježíše Krista a má tradici dva tisíce let." Jde o větu, která je u římských katolíků snad už typizována. Skutečnost se má tak, že na apoštolskou posloupnost (v hinduistickém a buddhistickém sanskrtu se tato duchovní dynastičnost nazývá parampará = posloupnost duchovních učitelů) si činí nárok i Pravoslavná církev, některé další východní církve (Arménská, Alexandrijská) a v zemích úrodného půlměsíce existují desítky malých křesťanských obcí (církví), které se vám po podobné větě vysmějí do očí a ze skříně vytáhnou dopisy, které se dědí z otce na syna a které jejich prapředkovi posílal blahé paměti Svatý Pavel z Tarsu (míru pravosti si můžete vybrat sami), spolu s pyžamem, které onen prapředek půjčil Svatému Petrovi, když u nich spal. Přes tyto projevy stáří ("Už je mi, synku, dva tisíce let!") mají mou úctu a respekt.

Jsou to totiž pozůstatky oněch desítek křesťanských obcí (eklesia), které byly v době cest Ježíšových apoštolů zakládány po celém Středomoří a které byly navzájem naprosto rovnoprávné tj. bez centrálního řízení (vyjma občasné supervize některého z apoštolů). Pozdější boje mezi italskými biskupy o to, kdo z nich je největší (srov. novozákonní příběh o tomtéž boji mezi Ježíšovými učedníky, který Ježíš uťal dotazem, jak se mohou v Jeho přítomnosti bavit o takových povrchnostech) ustaly vlastně až v pátém století, kdy se římský biskup Lev I. ujal titulu pontifex maximus, který před ním držel císař. V té době už Římskokatolická církev (slovo církev pochází přes řečtinu z jména perského tyrana Kýra Velikého) totálně přejala organizační i ideovou strukturu rozpadlého Římského impéria, okupujícího Ježíšovu vlast, a dosáhla ne-li větší, pak stejné světské moci, jako imperiální stát.

O konečných pozitivních či negativních důsledcích tohoto vývoje lze diskutovat a přiřknout římskokatolickému středověku i mnohé pozitivní vlivy, faktem však zůstává, že tento akt, který je v přímém rozporu s Ježíšovým duchovním učením, legalizuje dnešní Římskokatolická církev jedinou pasáží v evangeliu, Ježíšovým mnohoznačným výrokem: "Ty jsi Petr, a na této skále založím svou eklesia." Faktický vznik Katolické (v překladu Všeobecné) církve je pikantně kladen do souvislosti s faktem, že v době kdy se rozdělila i její mateřská Římská říše, vznikala ve Východořímské říši tamní na Katolické nezávislá Pravoslavná církev, jejíž organizační struktura klade v souladu s východní tradicí mimo jiné větší důraz na národní náboženské obce. Plamen, který roku 1415 vydal Jan Hus, byl plamenem rozporu mezi Ježíšovým náboženstvím a římskokatolickou politickou organizací a během dvou set dalších let zrodil existenci první desítky nezávislých církví, které se oddělily z té římské. Během dalších čtyř set let jich vznikly další stovky, jejichž celkový počet je srovnatelný s římskokatolickými křesťany, ani jedna z ostatních církví však nebyla současným římským papežem (svého vlastního papeže mají i alexandrijská pravoslavná a koptská pravoslavná církev) uznána za rovnoprávnou partnerku hodnou svého názvu církev. Skutečnou církví je pro něj jen ta jeho, sama sebou oficiálně zvaná "Svatá" (srov. způsob jakým se o světských organizacích vyjadřoval Ježíš Kristus a jak razantně -- jak zmiňuje pan Smetana -- se vůči nim vymezoval). Považuji za vhodné tento bezprecedentní (přitom však i dnešní přebujelou politickou korektností úplně pomíjený) římský šovinismus vyvážit tím, že mluvím-li o nějaké konkrétní církvi, nikdy nepíšu slovo církev bez přídavného jména, vyjadřujícího, o kterou z církví jde. Rytmus textu tím sice občas trpí, ale to je zanedbatelná daň za uvedení věcí na pravou míru.

Křesťanství se nerovná církev

Křesťanství je náboženství a světový názor. Církev je organizace, která má podle počtu svých členů méně či více politický charakter. Náboženství může žít (a žije) nezávisle na organizaci, a pokud pojímáme náboženství jako světový názor, pak můžeme přičinit jednoduchou logickou dedukci, že svobodnému světovému názoru může být organizace až nebezpečná (srov. počty uvězněných a popravených marxistů v zemích bývalého Východního bloku, kteří si dovolily být marxisty se svobodou myšlení). Ztotožňování náboženství a denominace je také důvodem rozšířeného omylu, že Česká republika je nejateističtější zemí Evropy. Pro rozbití tohoto omylu každému čtenáři poslouží malý amatérský statistický průzkum:

1) Zeptejte se stovky občanů ČR, zda věří v Boha.

2) Zeptejte se týchž lidí, v jaké církvi jsou organizováni.

Učiníte-li tento "výzkum", zjistíte, že současná česká populace je živoucím důkazem tvrzení, že náboženství se nerovná církevní příslušnost. Jiná světová náboženství, než křesťanství (hinduismus, judaismus, islám) ostatně jak známo fenomén církve neznají.

Církve jako nadnárodní náboženské obce, jejichž členové se musí držet nařízených dogmat a pod hrozbou represí dodržovat disciplínu organizace, v níž jsou organizováni, jsou výhradní vynález křesťanství, daný tím, že křesťanství vzniklo na území imperiální říše, jejíž organizační strukturu ti křesťané, kteří se chtěli organizovat, přejali.

Byli a jsou však i křesťané, kteří se nechtěli a nechtějí organizovat v církvích, a, abych použil slova pana Smetany, nejedná se o žádné "nové náboženské hnutí". Je popsáno, že v době, kdy působil Ježíš Kristus se synchronicky změnil charakter keltského druidského náboženství, a to ještě předtím, než k odloučeným a nezávislým irským Keltům (kteří až do devátého století nepoznali řádnou nadvládu) fyzicky dorazili křesťanští misionáři. Tak došlo k vzácnému, dějinně jaksi připravenému spojení, kdy se keltská intuitivnost a empirické pozorování přírody integrálně spojily s křesťanstvím a vzniklo něco, co se v literatuře nazývá irskoskotským křesťanstvím. Toto křesťanství bylo v mnohém jiné, než vládnoucí římský mainstream: neexistoval zde strach a odpor k tělesnosti a k přírodním archetypům. Mimo jiné i proto, že zde nevznikly traumatické bloky pramenící z charakteru christianizace zbytku Evropy, kde byla římským mečem prosazována doktrína, který byla mnohem spíše než náboženským učením politickou ideologií.

Irskoskotské křesťanství, ač bible byla jeho korektivem, však primárně nebylo ani náboženstvím biblických písmáků: tento charakter měla pozdější evropská reformace, která se od absurdních církevních předpisů obrátila k prvotním písemným pramenům. Ve vazbě na keltské kořeny irskoskotského křesťanského směru hrál velkou roli osobní prožitek, často mystického charakteru. Příslušníci tohoto směru uskutečňovali mimo jiné vlastní misie, paralelní k římským. K nejznámějším plodům jejich misijní práce patří švýcarské město Sankt Gallen (v překladu Svatý Kelt, Havel), které založil stejnojmenný irskoskotský mnich. Vliv tohoto směru byl Římem udušen přibližně v době, kdy u nás skončil vliv slovanského cyrilometodějského křesťanství, které mělo na české země podobný vliv jako na západní Evropu irskoskotské křesťanství. Směr, který místo politických příkazů z Říma uznával za východisko svého křesťanství Ježíšovo učení a autentickou etiku vnitřního prožitku, přežíval staletí v osobnostech či skupinách mystiků. V době kdy bylo (a dosud je) faktické křesťanství ohroženo díky skutečnosti, že právě vzniklá přírodní věda rozbila středověká dogmata, vytvořená primitivními doslovnými výklady bible, se pak tento směr znovu vynořil v podobě na církvi nezávislých křesťanských hnutí: rosenkruciánského, zednářského a kvakerského učení.

Z této inspirace čerpá mimo jiné i v roce 1919 založená Obec křesťanů. Její etická maxima jsou velice podobná etickým maximům stávajících církvím, prostředky k jejich uskutečňování a celkový pohled na svět je však diametrálně rozdílný. Výsledkem snažení Obce křesťanů je, aby byla naplněna individuální životní cesta příchozího člověka. V plnohodnotné účasti na mši (včetně eucharistie) mu nebrání jeho vyznání či fakt, že je rozvedený (tak jak je tomu v římskokatolických kostelech). Jediným vlivem na jeho etický život (v otázce pohlavní, sociální, ekologické) je poznávání vědeckých a duchovních kontextů daného fenoménu formou rozhovorů. Dál "výkonná moc" obce nesahá. Konečné výstupy v podobě činů si člověk volí sám a není za tyto činy nijak trestán, a dokonce ani odsuzován, neboť je zde jiný způsob náhledu na věc, který nezná pojem "hříchu" a vidí život a každý jeho okamžik (ať se nám v našem současném kulturním stupni vývoje jeví ve škále černá-bílá zbarven jakkoli) jako vítanou šanci k dalšímu etickému vývoji a očištění.

Ačkoli náhled tohoto směru na posvátnost manželského života i mateřství je křesťanský, jeho postoj k problému vychází ze zdravého rozumu a důstojnosti člověka, který před vámi stojí, jejímž projevem je jeho svoboda. Lékař protidrogového centra přece také ví, že drogy narkomanovi škodí. Poslední věcí, kterou by však udělal, je léčba tím, že mu ještě ve dveřích okamžitě ZAKÁŽE příznaky jeho choroby. Ví, že by to skončilo smrtí nemocného. Lékař na závislost ordinuje komplexní kognitivně-behaviorální terapii a léčbu projevů toho, čím se pacient v minulosti podvědomě ničil, aniž by si ozřejmil, jaký nedostatkový fenomén ve svém životě drogou nahradil.

Idea Obce křesťanů uvádí do souvislosti se svým světovým názorem i existenci dalších světových náboženských učení - i historických společenských řádů. Vycházejíc z vědy o sociální trojčlennosti má za to, že odpovědí na dnešní dobu bude postupný evoluční vznik sociálních komunit, které nebudou, tak jako dnešní společnost, postaveny na pyramidálním hierarchickém modelu, na němž -- jakkoli avantgardně se tvářily -- stály i nedávné revoluční totality, ale na modelu kruhové komunitární spolupráce svobodných jedinců různých odstínů pleti i vyznání. Podle mého dalšího osobního statistického průzkumu má průměrný (tedy nikoli každý) návštěvník Obce křesťanů jednu zajímavou charakterizující vlastnost: často nepochází z církevního, ba ani z religiózního prostředí, a ke své víře si došel sám: osobní intelektuální a prožitkovou cestou. Protože na této cestě většinou vstřebával i jiné vlivy, je velice tolerantní k jiným náboženským i církevním názorům i k těm, kteří svou vrozenou duchovnost projevují jiným způsobem a kteří sami sebe nazývají agnostiky či ateisty. Takový člen obce se však dost dobře nemůže vydělovat z jiných denominací jako "lepší křesťan": neboť do ní, jak jsem již zmínil, dochází kromě nikde neregistrovaných křesťanů i ti, kdo jsou křtěni ve svatyních mnoha církví, praktikujících svou víru v naší republice. Mezi tyto odvážlivce patří i mnoho příslušníků římské církve. Ti ovšem, coby děti nejpočetnější světové sekty, která nevěru přísně trestá, musejí přicházet s konspirativní obezřetností...

V postním období roku 2008 jsem se v královéhradecké římskokatolické Katedrále Svatého Ducha zúčastnil Týdne modliteb a duchovní obnovy, které vedl polský psycholog a redemptoristický mnich v jedné osobě Tomasz Waszyński. Kromě jiného mě upoutala příhoda z prvního českého působiště jeho misie: malého slezského města na polských hranicích. Oči mnohých pravidelných návštěvníků katedrály byly ohromeny jeho líčením společných křesťanských modliteb v přírodě, které ve slezském městečku vedl spolu s luteránským pastorem a adventistickým kazatelem. Když padla slova: "...byli tam všichni: pokřtění nevěřící i nepokřtění věřící..." čekal jsem, že část posluchačů na protest odejde. To, že se tak nestalo, byl z jeden dalších důkazů mého dlouhodobého průzkumu, že řadoví katolíci mají všech pět pohromadě. Na rozdíl od svého papeže (jenž do své náboženské organizace v těchto dnech nabírá statisíce afrických vesničanů, kteří od něj chtějí slyšet jediné: že v lůně této a jen této organizace nad nimi smrt nemá moci) někteří řadoví římští katolíci a jejich osvícenější pastýři totiž zřejmě tuší, že "být křesťanem" neznamená jen další číslíčko v příslušné církevní matrice...