20. 3. 2009
Jak by se projevilo zbourání vepřína stojícího na místě koncentráku v Letech?Katarína Klamková Je ředitelkou brněnské organizace IQ Roma servis. Důvody pro: šlo by o principiální deklaraci respektu k lidským životům a osudům nekompromisně a bez rozdílu (otázka principu se nesmí měřit optikou peněz). Důvody proti: mediální a politická pozornost a energie by se přesunuly k postavení pomníku (jde o lehčí úkol, který lze realizovat jednoduše a v tichosti), mohlo by dojít k zanedbání nebo odsunutí řešení akutních životních problémů a perspektiv budoucnosti Romů v Česku (což je problém mnohem složitější s vysokou pravděpodobností, že některá opatření budou selhávat). |
Erazim Kohák Pracuje v Centru globálních studií Akademie věd v Praze, je členem ČSSD. Klady mi připadají zjevné. Nejsem rád dlužníkem. Vybudováním důstojného památníku bychom konečně splatili dluh vůči památce svých spoluobčanů, ke kterým jsme se zachovali hanebně, a nejen na konci jejich životů, nýbrž dávno před tím. Stačí pročíst "cikánské" zákony a nařízení ještě z první republiky. Je na čase. Zápory mě nenapadají, pokud zboření i výstavba náhradního vepřína proběhnou s ohledem na pracovní umístění lidí, kteří dnes ve vepřínu pracují. I ti zasluhují ohled. Leč bourání a stavení o sobě znamenají pracovní příležitosti a tok fondů k lidem, kteří práci potřebují. Ostatně Karel IV. také dal postavit Hladovou zeď, a to právě v době krize! Klára Veselá Samková Působí v Praze jako právnička a publicistka. Zbourání vepřína by přineslo jeden naprosto nenahraditelný posun: Již nikdo, ale skutečně nikdy nikdo z politiků majoritní společnosti by se nemohl "udělat" na cikánských Letech..... Místo žvanění na toto téma by daný ministr začal skutečně pracovat, což by bylo neuvěřitelným přínosem pro celou společnost - romskou i majoritní. Přínosem, který by mnohonásobně převýšil jakékoliv náklady s likvidací vepřína spojené. Když uvážíte, kolik politiků se po tématu Lety a po romských zádech už vyšplhalo do nejvyšších sfér, mělo by vyřešení kauzy Lety významný vliv na zkvalitnění českých politiků. Otevřela by se tím též možnost, aby toto již fádně obehrané téma bylo nahrazeno něčím skutečně funkčním: což třeba takhle dodržování lidských práv, když už to má každý vepřořešič v popisu práce? Linda Sokačová Feministka, vykonává funkci ředitelky pražské organizace Gender Studies. Myslím, že zbourání vepřína by přineslo samé klady. Pokud by tam byl postaven památník, ať už v jakékoli podobě, připomínal by romský koncentrační tábor z období 2. světové války a zároveň by upozorňoval na velmi pravděpodobné důsledky toho, co i dnes hlásá řada ultrapravicových politických hnutí a stran. A nakonec by zmizel i neetický velkochov... Klement Kuzma Člen kněžského teologického kněžského semináře. Otázka jako taková mě přivedla k zamyšlení: Jaký klad přinese zbourání vepřína? Zeptejme se spíše, kolik nás, Romů, a hlavně kdo z romské mládeže, dětí a dorostu Lety vůbec zná? Kolik romských rodin si na holocaust vzpomene? Jaký zájem má třeba Česká televize, NOVA nebo BBC o Lety a o Romy? Kolik z nás má chuť si položit otázku, zda vepřín zrušit? Dospívám k názoru, že lepším krokem je spíše zařadit téma romského holocaustu do školních učebnic. Je zapotřebí znát historii národa, a především romské minority jako takové. Myslím, že Romové jako národ zažívají holocaust dnešní doby. Doby, kdy postrádáme jednotu, ztrácíme svoji osobitost a především vlastní sebeuvědomění. Je daleko větším holocaustem, že dnes nezdravíme, nemáme úctu ke starším lidem a v neposlední řadě i k vlastní rodině. Kladu si otázku, proč zbourat vepřín? Raději bourejme naši lhostejnost k našemu vlastenectví. Snažme se obnovit tradice našich předků, vždyť o nás už neplatí ani to pořekadlo, že co Rom, to muzikant. Pro nás už neplatí, že vytrváme, i když se nedaří. Jen si vzpomeňme, že naši předci museli vytrpět a snášet daleko větší zkoušky, bojovali o přežití v zimě a o hladu. A my dnes? Jsme takový národ Romů, který čeká, až něco spadne z nebe. Možná, že i ten vepřín sám padne v prach, nebo propukne nějaká epidemie prasat. Myslím, že je zapotřebí, abychom my Romové nepropadali epidemii dnešního světa, dnešní nenávisti, dnešnímu pohledu na nás, abychom svým jednáním nepřispívali k holocaustu dnešních dní. Myslím, že se intenzivně pracuje na tom, aby v táborech Lety u Písku a Hodoníně u Kunštátu byly zřízeny památníky. Nezáleží na místě, kde ten památník bude stát, ale na tom, kdo před ním bude stát, a kdo se bude modlit za oběti. Kdo před ním poklekne, a pomodlí se za bloudící lid, za lid, který vytrpěl hodně v každé době. Je zapotřebí pokleknout, a modlit se za budoucnost, která bude možná ještě horší než dnešek, než minulost. Je zapotřebí vzpomenout u památníku na každého z nás v modlitbě za pokoj v srdci a mír ve světě. Kéž nám Bůh žehná a provází nás svou milostí na cestách temných a bolestných. Kéž oči naše černé prozáří světlem naděje a radosti. Kéž lid zarmoucených dětí neztrácí své JÁ. Amen. Marek Jakoubek Kulturní antropolog na Západočeské univerzitě v Plzni. Namísto vlastní odpovědi na anketní otázku si dovolím ocitovat pasáž z vynikající, bohužel ale málo známé studie holandského badatele Huuba van Baara Cesta z amnézie? Evropeizace a uznání romské minulosti a přítomnosti (Biograf 45/2008, str. 59-78), zabývající se právě tábory v Letech a Hodoníně. A to proto, že tento badatel, jako jeden z mála, odmítá vidět věci černobíle a poukazuje na potenciální nebezpečí i dobře míněních aktivit. Van Baar uzavírá svůj rozbor konstatováním, že na straně jedné "je spojování romské minulosti a přítomnosti v soudobých diskurzech, politice a praktikách Evropské unie vítaným příspěvkem do boje romských aktivistů a zastánců Romů o prosazení přiměřenějšího uznání romského holocaustu." Na straně druhé však, dodává, může být ale evropská strategie šíření připomínek romského holocaustu potenciálně i nebezpečná, "protože její mobilizace za účelem integrace může současně naznačovat, že Romové žili vždy v izolaci, a že jejich dalekosáhlá socioekonomická a kulturní segregace v období nacizmu nebyla důsledkem jejich pronásledování, ale jeho příčinou. V takovém případě by se například mohlo zdát, že jejich segregace nebyla způsobena socioekonomickými a kulturními mechanizmy vylučování, ale že se jednoduše jedná o jejich skupinovou charakteristiku. Jinak řečeno, mobilizace paměti romského holocaustu může být nebezpečná, protože univerzalizuje stereotypní obraz Romů jako skupiny vzdorující integraci. ... Tato hrozba je přitom o to závažnější, že obraz Romů jako marginálních asociálních outsiderů, kteří jsou sami zodpovědní za situaci, v níž se nacházejí, je stále ještě jejich nejobvyklejším stereotypem." (str. 73-4). Čeněk Růžička Prezident Výboru pro odškodnění romského holocaustu, jeden z pozůstalých po obětech z koncentračního tábora v Letech. Odstraněním vepřína z významného místa genocidy původních českých Romů a Sintů v by se Česká republika vypořádala s jedním z dluhů, který má vůči svým občanům, romským vězňům koncentračních táborů a pozůstalým po obětech. I bez ohledu na mezinárodní smlouvy o důstojném udržování míst spojených s genocidou z doby nacismu, kterými je ČR vázána, by tak dala najevo, že se chce opravdu vyrovnat s otázkami i české spoluúčasti na tragickém osudu svých romských spoluobčanů. Zároveň by významně podpořila sebevědomí menšiny. Naopak neonacistům by dala zřetelný signál, že jí není osud menšiny lhostejný. Vyjádřila by tak jednoznačný postoj k rasistickým a neonacistickým projevům, k nimž u nás často dochází. Negativa tohoto kroku nevidím. Společnost si již je vědoma historických souvislostí z řízení a fungování tábora. Záležitostmi hanobení míst genocidy je unavena a důstojné řešení by ráda měla za sebou. Samozřejmě, vyskytnou se jedinci, kterým vepřín v Letech a rekreační středisko v Hodonínku nevadí a někteří politici budou jejich stanovisko vydávat za názor většiny. Bohudík jsme ale lidské bytosti s citem pro spravedlnost a jako takoví musíme přijmout některá rozhodnutí, ať se nám líbí či ne! Petr Víšek Sociolog, pracuje ve společnosti Člověk v tísni, je výkonným ředitelem sdružení Socioklub. Klady nevidím žádné, záporem je pocit vyhozených peněz. Kdyby se na českém území nemělo vstupovat na místa, kde byla za tisíc let prolita krev, museli bychom se vznášet. Ať peníze poskytují užitek živým. Navrhuji ocenit vepřín, třeba částkou 600 milionů a vytvořit ve stejné hodnotě státní fond, z jehož ročního výtěžku by se hradila stipendia romských dětem. To by stát unesl a hlavně by šlo o "Fond budoucnosti", ne minulosti. Jiřina Šiklová Socioložka a publicistka. Oceňuji obnovenou iniciativu ministra Kocába postavit opravdu důstojný památník v místech tábora v Letech i v Hodoníně na Moravě, ve kterých trpěly více jak tři tisíce romských spoluobčanů. Starat se o tato pietní místa je závazek, který na sebe převzal náš stát. A to i když koncentrační tábory tam fungovaly v době, kdy nás okupovali nacisté. Vytvoření nového pomníku v Letech způsobí nejspíš přerušení práce v tamním vepříně, který zaměstnává asi 400 lidí. Obávám se, že mnozí občané budou nezaměstnanost v kraji - která se stejně zvýší - dávat do souvislosti se stavbou pomníku a budou za to obviňovat Romy. I když to není a nebude pravda, Romové za současnou krizi a nezaměstnanost nemohou, lidé si budou hledat zástupného viníka a zase to odnesou Romové. Začala bych pietní úpravou místa na Moravě, tam se nemusí rušit provoz a s úpravou pomníku v Letech bych počkala, až za pár let snad současná ekonomická krize pomine. Kateřina Jacques Poslankyně Strany zelených. Zásadní problém vidím v tom, že po válce nebylo místo uznáno jako pamětihodné. Že romské oběti byly bagatelizovány a nedostalo se jim takové úcty jako třeba obětem židovským. V roce 1973, v době všeobecného pohrdání člověkem i jeho obětí bylo možné postavit na místě bývalého koncentračního tábora vepřín. Po listopadu 1989 se vždy našel někdo z politické reprezentace, kdo chtěl situaci řešit a tento ostudný stav změnit. Bohužel, vždy marně. Díky patří Václavu Havlovi za to, že zde vznikl alespoň pomník. Finanční prostředky, které by měly být investovány na přesun vepřína, se hledají těžko, chybí pro to veřejná podpora a politická vůle. Navíc, firma vlastnící vepřín se od morálního rozměru problému distancuje a chce na řešení vydělat. Hlavním úkolem tedy je sehnat finanční prostředky, za něž bude vlastník vepřína ochoten místo opustit. To není lehké. Jako nejlepší řešení se mně osobně jeví zřízení nadace, která může přijímat dary. Něco by dal stát, něco by se vybralo u nás nebo v zahraničí. Samozřejmě je nutné myslet na to, aby nepřišli o práci zde zaměstnaní lidé. Napravování křivd a útrap by nikdy nemělo tvořit nové. Firma by však na druhou stranu neměla získat ani neadekvátně vysoké finanční odstupné. Celá transakce vyžaduje oboustrannou korektnost. Pro stát i pro firmu. Naději neztrácím. Věřím, že vepřín z míst, kde umírali lidé, zmizí. Ostatně už před časem nás k tomu vyzval také Evropský parlament. Je to otázka kultury a morálky, na hrobě nevinných obětí prostě nemůže stát vepřín. Martina Brzobohatá Působí jako ředitelka sdružení Společný svět -- Jekhetani Luma v Mladé Boleslavi. Zbourání prasečáku společně s následným oficiálním prohlášením tohoto místa ze strany státu za místo pietní by pomohlo narovnat zatím nespravedlivý přístup k památce tam zemřelých lidí. V porovnání k jaksi samozřejmě udržované pietě k zemřelým Neromům. Dosavadní ignorace ze strany státu působí mj. zcela nevýchovně na ty občany, kteří z různých důvodů výchovu k lidskosti potřebují. Předpokládané kladné důsledky rozhodnutí tento průšvih konečně dořešit podle mne zcela převyšují zápory, jakými je finanční náročnost akce. Janko Horváth-Dóme Autor je publicista a básník. Klady zbourání vepřína: Zlepšení image České republiky a vyrovnání dluhu vůči romské menšině. Zápory: Ztráta pracovních míst, zvýšení protiromských nálad, ačkoliv kdy ty nálady vlastně byly proromské? Jiřina Bradová Autorka pracuje v oddělení neziskového sektoru v kanceláři hejtmana Zlínského kraje. Zbourání vepřína považuji za přínos. Romové, kteří tam byli mučeni, týráni a ponižováni, si zaslouží, aby se tento kousek země změnil v pietní místo, jenž by mohli pozůstalí uctívat jako místo památky a klidu. Skutečnost, že na tak významném místě stojí vepřín, považuji za znesvěcení místa, kde Romové umírali. V dnešní době, kdy vznikají i psí hřbitovy, považuji za diskriminující, když Romové nemají svůj kousek země, na kterém by mohli v klidu odpočívat a být navštěvováni pozůstalými. Jde o problém naší vlády a jejího přístupu k Romům. Podle mě nejde jen o Lety u Písku, ale také o Hodonín u Kunštátu, který je rovněž ve stejné situaci. Také zde trpěli a byli týráni Romové moravští. Je to ostuda naší vlády a celé republiky. Jeden zápor nakonec přece vidím: vlastník pozemku získá při vytvoření pietního místa dost peněz, pokud se podaří dané místo vytvořit. Karel A. Novák Ředitel programů sociální integrace společnosti Člověk v tísni Nevidím žádný zápor v samotném faktu zbourání vepřína. Zápory však může generovat proces rozhodování, zda zbořit či nezbořit. Pokud k rozhodnutí zbourat dojdeme důstojně, využijeme jej k reflexi vlastních chyb historických i současných a dokážeme třeba i konečně vyjádřit, že Romové do této země integrálně patří, může celý proces významně napomoci soužití ve vzájemném respektu. Pokud ovšem k rozhodnutí zbourat dojdeme tradiční cestou trapného handrkování kolik to bude stát, jak velká je naše historická nevina, jaký měl tábor charakter a jistě i mnoha dalších malicherných argumentů, dosáhneme jen zvětšení napětí. Vzhledem k tomu, že představitelé této země nekonají často velkoryse a s elegancí, spíše než morálce slouží své popularitě a s ohledem na současnou vlnu populismu podpořenou koalicí i opozicí, je na místě očekávat potenciální scénář číslo dvě. Jinak řečeno, bez změny celkového klimatu a politické kultury této země je odstranění vepřína zatíženo vysokým rizikem. Text vychází v březnovém Romano hangos / Romském hlasu č. 4 / 2009 |