Druhým slabým místem je ignorování skutečnosti, že autorem navržené podmínky by byly dost odlišné od vztahu církve a státu v jiných evropských zemích, v některých věcech bychom se dostali na úroveň Francie, v jiných už zcela mimo Evropu. Ve standardních evropských zemích jsou vztahy státu a církví v úplně jiném duchu, než jak to Štěpán Kotrba navrhuje, přestože se tamní počty pravidelných návštěvníků bohoslužeb příliš neliší od české reality (Lotyšsko, Estonsko).

Konečně třetím slabým místem je skutečnost, že církev nemůže uznat občanský rozvod a na občansky rozvedeného člověka nahlížet jako na svobodného a podle toho k němu přistupovat v církevních věcech. Stejně tak se nemůže zříct práva odsuzovat potraty. Samozřejmě, nesmí svým členům bránit v rozvodu nebo potratu násilím, ale tak nečiní ani dnes. A naopak musí mít právo své členy potrestat církevními tresty za jednání, které je z civilního hlediska legální. V případě, že by se stát pokusil takto zasahovat do vnitřních záležitostí církve, a skutečně by ji chtěl zrušit a převzít její majetek, zašel by dál, než si to dovolili pánové Stalin a Chruščov.

Potom je tu ještě jedna skutečnost. Nechápu, proč by církve neměly mít právo ve svých charitách zaměstnávat pouze své členy. Na základních pozicích k tomu není důvod, ale na vedoucích postech je to zcela logické. Stejně tak je v pořádku poskytovat specifické služby např. nemohoucímu duchovenstvu, odděleně od ostatních příjemců. Něco jiného je, že na služby určené výhradně určité skupině obyvatel by stát (veřejný sektor obecně) měl mít právo nepřispívat.

Také zákaz povinné výuky náboženství na církevních školách je nelogický. Každý rodič nebo dospělý student si může vybrat, na jaké škole bude (jeho dítě) studovat. Také rozdělování na chlapeckou a dívčí část je standardní i ve státních školách, já (*1984) jsem to zažil v pracovním vyučování a tělocviku. Nikdo proti tomu neprotestoval. Co se týče rozdělování na základě víry, zde bych byl pro na vlastní žádost žáků, v opačném případě je to sporné, protože nikdo z nás nevlastní žádný věroměr. Naopak rozumné by bylo rozdělování na základě znalostí v náboženské oblasti. Vágní je také formulace s rituálními úkony? Co třeba waldorfské školy, tam se nevyžadují?

Celkově na mne z článku Štěpána Kotrby dýchá duch přesvědčení, že církve omezují lidskou svobodu, a proto je třeba, aby lidi před nimi chránil pečovatelský stát. Naneštěstí takové pojetí může lehce sklouznout k tomu, že se stát začne chovat, jako církev a své pojetí života bez vyznání začne prosazovat jako de facto nové náboženství. To tu už bylo v letech 1948-89 a nedomnívám se, že by si většina lidí bez vyznání přála, aby se to opakovalo.