Po vzniku světských vzdělávacích zařízení církev dále pro své účely využívala jak umělé písňové produkty, tak i lidovou tvorbu. Poutníci v mariánských procesích zpívají původní lidové písně s náboženskými texty. Např. „Zaplakaly oči“ – tato poutní píseň, určená k loučení se s mariánským chrámem, byla složena ve 20. letech minulého století na melodii starší obrozenecké písně „Zahučaly hory, zahučaly lesy“. Ale inspirace byla i obrácená. „Nastokrát buď pozdravena, ó Matičko nebeská“ se proměnila ve známou píseň „Znám já jeden krásný zámek nedaleko Jičína“. Docházelo i k přeshraniční spolupráci. Na polskou lidovou „Bože, cos Polsku“ napsal básník Vladimír Šťastný v roce 1895 dva texty, jeden cyrilometodějský „Bože, cos ráčil před tisíci roky“, a druhý, mariánský „Zdrávas, Maria“. Obě velmi oblíbené u našich věřících spoluobčanů.

Dějiny moderní Evropy otevírá píseň zpívaná dobrovolníky z Marseille, kteří v roce 1792 zamířili na pomoc republikánské armádě bojující na severu Francie. Píseň skladatele Rouge de Lisle se v roce 1879 stala státní hymnou.

Revoluční armáda a její bojová píseň – toť výzva dalším generacím Francouzů. Přesto „Marseillaisa“ přežila i vlády nepříliš nakloněné revolučním choutkám předků dnešních pojídačů žab. Kteří, když už nemohli snášet ukrutné poselství revolucionářů, pokoušeli se ji parodovat. . K čemu dnes potřebují sympatičtí občané hexagonální země, aby „krev nečistá zavlažila brázdy jejich polí“? Navíc si ji přisvojili po VŘSR i ruští bolševici. K nejzdařilejším parodiím patří zpěv v podání Serge Gainsbourga, známého provokatéra. (Autora a interpreta „Je t'aime....moi non plus“ s Jane Birkinovou).

V roce 1915, v době první světové války, vznikla sentimentální písnička „Lili Marleen“. Obliba u hitlerovské armády jí nesmyslně uzavřela cestu k posluchačům, třebaže Marlene Dietrichová a Lale Andersonová s ní slavily mimořádný úspěch.

Podobný osud stihl krásnou gruzínskou lidovou píseň „Suliko“. Idiotská praxe, že píseň oblíbená Stalinem musí být zapomenuta, neumožnila její vysílání nejen posledních padesát let naší moderní historie, ale i v době rusko-gruzínské krize z loňského roku, což je dalším důkazem zaslepenosti zdejších demokratů.

Následná období totalit se vyznačují mimořádným rozkvětem cenzury všeho druhu. Písně a jejich interpreti, ti zejména, se těšili zasloužené pozornosti, aby snad do hlav posluchačů nedolehla nevhodná slova, nepřátelská melodie, rafinovaně ukrytá v nejpopulárnější umělecké formě obyčejných smrtelníků.

Jsou to historie natolik známé, že se nebudu ani pokoušet zachytit něco z bohaté české nabídky. Ale pro příznivce mé oblíbené Francie chci připomenout jednu temnou stránku z její historie, z období francouzsko-alžírské války. Kdy se na černé listině ocitla působivá protiválečná píseň Borise Viana „Dezertér“ z roku 1954, z doby války v Indočíně, kterou završila porážka Francouzů u Dien-Bien-Phu. Píseň byla oficiálně zakázána až do roku 1962.

Dalším zpěvákem protiválečných (režimy vždy milovaných) písní byl Georges Moustaki. V 70. a 80. letech si podmanil Franci zpěvák u nás známý ze životní role ve filmu „Germinal“ (o stávce horníků) . Jmenuje se Renaud (celým jménem Renaud Séchan) a jeho píseň z roku 1985 „Miss Maggie“, ironizující premiérku Velké Británie Margaret Thatcherovou, byla ve Francii dlouho na černé listině nehratelných v médiích písní. Holt, pohlaváři EU jsou až příliš VIP, než aby jejich slávu ničil pařížský rocker.

Podrobnosti ZDE ZDE

V Sovětském svazu, v posledních dvou desetiletích existence, soupeřily s cenzurou písně ruského barda Vladimíra Vysockého, básníka a herce, jehož písně zněly z oken celého SSSR, dlouho oficiálně umlčovaného, ale posléze miláčka mládeže, předčasně zemřelého v roce 1980 ve věku 42 let. Poslechněte si jeho píseň „Lov na vlky“, v níž vyjádřil jedinečným způsobem pocity spoluobčanů-vlků, kteří nemají šanci uniknout na svobodu.

Konečně doma. Ve zdejším podělaném Česku, kde už opět nesmí zaznít z rádia ( nemluvě o televizi ) písně, které se nehodí. Vlastně, oficiálně není zakázáno nic, jen se jaksi nehodí do krámu. Opět nehrají Karla Kryla, neuslyšíte za celý boží rok píseň ze zemí na východ od Beskyd, zato o americkém radaru zpívá samotná ministryně obrany. Dokonce i na Svátek práce, importovaný z USA, nezazní nádherná „Píseň práce“. Prý ji znesvětil bývalý režim.

Asi jako Josif Džugašvili-Stalin gruzínskou Suliko. Dokonce si ji netroufnou zahrát na svých sjezdech naši sociální demokraté. Prý vzbuzuje nevhodné resentimenty. Běžte do háje s takovými řečmi! Naši mladí si už zvykají, že jinou píseň našich předků, kterou i v sousedním Rakousku mají jako oficiální píseň sociální demokraté, Internacionálu, uslyší nejspíš někde v cizině. Např. v Norsku.

Vlastně, oficiálně není zakázáno nic, jen se jaksi nehodí do krámu.