21. 7. 2008
Kritika Britských listů z IzraeleReakce na článek čtenáře Pavla Bergmana "Protiizraelská zaujatost a nepřesnosti v Britských listech".
Pan Bergmann ve svém elaborátu upozorňuje čtenářskou obec BL na "hystericky protiizraelský text...plný nenávisti" Štěpána Kotrby a článek pana Martina Janíčka, týkající se rovněž izraelsko-palestinské otázky. Nejvíce výtek měl však proti mé osobě a mým článkům na toto téma. Rád bych tedy se pokusil na tyto většinou liché výtky reagovat. |
První námitka se týkala kontroverzního tvrzení senátorky Clintonové, jež prohlásila, že Spojené státy budou připraveny totálně vyhladit Írán, bude-li se v budoucnu pošetile snažit zaútočit na Ízrael. Pan Bergmann odkazuje na přesné citace její promluvy, kdy Clintonová zkraje tvrdí: "Chci, aby Íránci věděli, že pokud se stanu prezidentkou, zaútočíme na Írán." Nevím, ale zde si autor elegantně naběhl na vidle, přestože kritizuje mé nepřesné tvrzení, jež jsem vložil Clintonové do úst: "Bude-li Írán dále ohrožovat Izrael (sic!), budou Spojené státy připraveny ho vyhladit (obliterate). Později, jak uvádí pan Bergmann, senátorka svá slova upřesnila tím, že řeč byla o možnosti, kdyby Írán napadl Izrael nukleárními zbraněmi. Autor by si však měl uvědomit, že je to spíše Izrael, který nové regionální velmoci, v rámci zachování své hegemonie v regionu, vojenským útokem vyhrožuje a jehož nukleární arzenál stojí v pozoru. Minulý měsíc vydal izraelský premiér Olmert prohlášení, zveřejněné BBC, podle něhož musí být íránský nukleární program zastaven "všemi možnými prostředky", což implikuje i taktický jaderný útok. Írán však během dvou uplynulých staletí neprovedl invazi na půdu svrchovaného státu, na rozdíl od Izraele, který v posledních dvou letech zaútočil na dvě suverénní země. Proto jsem v článku de facto uvedl, že větší hrozbu použití vojenské síly vnímám ze strany Izraele, nikoliv Íránu. Byl to také Izrael, jenž patřil mezi přední podpůrce útoku na Irák před více než pěti lety; to však zarytí milovníci politiky tohoto státu neradi slyší. Paralela válečného víření bubnů je aktuální v souvislosti s možným útokem na Írán. Zdroj: ZDE Dále je mi ale panem Bergmannem celkem oprávněně vytýkáno, že jsem v souvislosti s projevem Baracka Obamy před izraelskou lobby AIPAC konstatoval, že se vyznamenal tím, když prohlásil, že Jeruzalém zůstane nedělitelný, a zkresleně se odvolával na flagrantní porušení rezoluce č. 242 RB OSN. Je pravda, že se v textu této rezoluce explicitně nehovoří o statusu Jeruzaléma. Jsou zde však výslovně zmíněny tyto požadavky: "Stažení izraelských ozbrojených sil z území okupovaných v nedávném konfliktu (v tzv. Šestidenní válce v roce 1967, kdy Izrael násilně anektoval např. Západní břeh, Gazu a východní část Jeruzaléma - pozn. autora). Na oplátku byl po arabských státech požadován slib plného míru a uznání suverenity Izraele. Pan Bergmann ale jaksi opomíjí skutečnost, že implementace této rezoluce představuje základní kámen, na kterém by měl vzniknout samostatný palestinský stát s Východním Jeruzalémem coby politickým, ekonomickým a kulturním centrem. Izrael a Spojené státy tuto rezoluci dlouhodobě odmítají, na rozdíl od drtivé většiny členských států OSN. Arabské státy zpočátku nechtěly na tuto dohodu přistoupit. Izrael nejen že se nestáhl za hranice dobyté v roce 1967, ale začal zde budovat ilegální osady, což je v rozporu se Ženevskými konvencemi, a činí tak neustále. V současnosti se ve Východním Jeruzalémě a na Západním břehu nachází téměř půl milionu ilegálních židovských osadníků. V roce 1971 egyptský prezident Sadat na základě rezoluce č. 242 RB OSN nabídl Izraeli plný mír výměnou za jeho stažení z hranic z roku 1967. Odmítnuto. V roce 1976 se o implementaci této rezoluce a vytvoření palestinského státu hlasovalo v RB OSN. Výsledek hlasování: 150:2. Izrael spolu se Spojenými státy hlasoval proti a ve svém odmítavém stanovisku oba státy setrvávají v podstatě dodnes. Arabské státy naopak s blízkovýchodním mírovým uspořádáním alespoň na papíře souhlasí. Zdroj: ZDE Poslední věc, za niž mne pan Bergmann ve svém článku otevřeně plísní, souvisí s "vtipkováním" amerického prezidentského kandidáta Johna McCaina ohledně řešení krize kolem Íránu, když tento prozpěvoval: "Bomb, bomb, bomb." Pan Bergmann píše, že šlo o "jednoznačný vtip", načež republikánský kandidát prý "začal vážně rozebírat dotyčný problém". Bohužel jsem na síti onu vážnou debatu živě nenalezl, spíš jen ono "vtipkování". S vědomím, že oba kandidáti na prezidentský úřad amerického prezidenta vážně hovoří v souvislosti s íránským jaderným problémem a jeho řešení všemi dostupnými prostředky, kdy konvenční bombardování jaderných zařízení nepatří k nejhorší variantě, vyznívá Bergmannovo tvrzení naprosto mimo mísu a hloupě. Zdroj: ZDE Pan Bergmann by místo toho, aby mne urážel a nadával mi do "mladých nevzdělaných blbů", měl zapnout mozek a začít přemýšlet o světě kolem sebe v širších souvislostech. |